Básničky, ktoré zaujali

Majster Krchovský má svoju extra tému v tejto sekcii ... občas si ale pre seba objavíme básničky, nazvime to básničky, básne, poézia, ktoré len tak zaujmú, pre čokoľvek. :)

pre ne a pre ich autorov je tu táto téma.

jedna zo zbierky Josef Fousek : Bez náhubku

Kocovina

Jeden soudruh, co dřív bejval

velký zvíře ve straně,

teď je slavnej podnikatel,

proto koukám nasraně

"Čest práci" mě tenkrát zdravil

v ošumělým obleku

teď mi kyne z Mercedesu,

to je, lidi, ke vzteku

Lenina měl na své klopě

dneska mu tam sedí pták

místo vodky pije whisky

a já smažím bramborák

Co mě nejvíc překvapilo,

odhodil srp s kladivem

připadám si jako debil

zírám jak vůl s údivem

Denně slyším, jak tu lítaj

miliardy ve vzduchu,

já mám jak dřív stejný hovno

a jsem poŕád na suchu

Na letišti chlapy líbal,

on govoril "Rebjáta"

Mě snad, lidi, trefí pepka,

pak chtěl vstoupit do NATA

O Marxovi, Engelsovi,

vedl velké proslovy

a teď lítá Jumbo Jetem

na Kanárský ostrovy

Když jsem cinkal u Václava,

nebudu vám, lidi, lhát,

věřil jsem, že Čechy změní

sedmnáctej listopad

že tu bude spravedlnost,

pokora a morálka

Lidi, já jsem větší blbec,

nežli víla Amálka...

Nie je to basen, ale taky pekny text, od Dedecka

Doznání

Onehdy před spaním bádal jsem, čím to je,

že lidstvo nerado za pravdu do boje,

sám jsem byl svědomím napolo ohryzán,

že nejsem husita anebo partyzán,

když byla bezesná dvanáctá hodina,

došlo mi, čím to je - já nejsem hrdina,

já totiž bojuju, ale jen daktylem,

a i to, po pravdě řečeno, omylem.

Mí drazí přátelé, mám vás tak málo,

vzdát se vás bez boje, to by tak hrálo,

vy jste mi kormidly tou vodou kalnou,

kvůli vám povedu i bitvu marnou,

co bych to zdržoval, já vás mám rád,

až mi však ukážou ostnatej drát,

až mi však oznámí nadutý kretén,

že budu zaživa do kola vpleten,

v tu ránu pošlapu přátelský cit

a řeknu mu všecko, co bude chtít.

Mí drazí rodiče, vám za to vděčím,

že jsem se z ničeho zvolna stal něčím,

vám jsem byl dvacet let přetěžkým břemenem,

vy jste mě po právu řezali řemenem,

co bych to zdržoval, já vás mám rád,

až mi však ukážou ostnatej drát,

až mi však ukážou španělskou botu,

ani ne v krvi, jen v potůčcích potu,

v tu ránu pošlapu synovský cit

a řeknu jim všecko, co budou chtít.

Lásko má, trápím se, když nejsme spolu,

vrávorám, klopýtám, chytám se stolu,

dusím se, vztekám se, žárlím a běsním,

nevidím, neslyším, nejím a nespím,

co bych to zdržoval, já tě mám rád,

až mi však ukážou ostnatej drát,

až mě však dostanou do spárů cvoci,

krvaví zástupci totální moci,

v tu ránu pošlapu nejhlubší cit

a řeknu jim všecko, co budou chtít.

Zkrátka: až jedenkrát obdržím pozvání,

aby sem učinil úplné doznání,

kajícně nahlásím příslušným uším

všechno, co vím, i vše, co jen tuším,

doznám se, odvolám, slíbím a vyzradím,

stačí mi pohrozit zmíněným nářadím,

v tu ránu pošpiním každičký vztah

a řeknu jim všechno - budu mít strach ...

Konstantin Simonov

ČAKAJ MA

(prebásnil Miro Procházka)

Čakaj a ja sa vrátim,

len veľmi čakaj ma.

Čakaj, keď pozdĺž tratí

ide dážď, žltá tma.

Čakaj, keď kraj je zasnežený,

čakaj, aj v páľavách.

Čakaj, jak nečakajú ženy,

spiac v cudzích ramenách.

Čakaj, keď z diaľnych končín

nemám čas písať list.

Čakaj, keď láska iných končí,

ty čakaj, musím prísť.

Čakaj a ja sa vrátim,

iným sa nenúkaj.

Nech sa im hocčo marí,

nech sľubujú ti raj.

Aj matke, keď sa sníva,

že ja už nežijem.

Nech pijú kamaráti

horúceho vína

na moje rekviem,

bych mohol pod zemou

tichúčko, mäkko sniť.

Nie. Musíš čakať ma

a s nimi nesmieš piť.

Čakaj. A ja sa vrátim

mŕtvym naprotiveň.

Zblednú tí, ktorí nečakali:

Jak to, že prišiel sem?!

Kto nevie čakať, netuší,

že ľudské čakanie

aj za rachotu kaťuší

pred smrťou chrániť vie.

Ja prídem. Skloním sa nad tebou

a poviem len nám dvom:

Je nedeľa.

A že som prišiel, už nie je

tajomstvom,

lebo jak žiadna iná

si čakať vedela.

tak na túto krásnu báseň som takmer zabudla ... a je nádherná v ruštine, na prvé verše som si spomenula spontánne ... zbytok už si nepamätám ...

Жди Меня и Я вернусь.

Только очень жди..

Жди когда наводят грусть

Жёлтые дожди,

Жди когда снега метут,

жди когда жара,

жди когда Других не ждут

позабыв вчера..

...

vďaka za pripomenutie ...

jedinečný stredoveký krčmový  básnik François Villon,   ( *1431 -  † niekedy po 5. januári v roku 1463 )

http://www-ucjf.troja.mff.cuni.cz/~vesely/interesting_texts/Books/villon.pdf

zablúdila som sem - a nedá mi nenapísať to. Tá básnička od Dedečka, čo sem dal dead, ma priam zamrazila. Veru aj toto mi behalo po rozume pri zakladaní témy Peniaze alebo život. veľmi dobrá básnička.

Na tú ruskú (game) si tiež pamätám ešte zo školy.

Ale napadla ma iná, tiež ruská, len sa mi nechce sa jedovať s azbukou, to by trvalo...skúsim len takto foneticky.

&&Michail Jurijevič Lermontov:

Utoplennik.

pribežáli v izbu deti, v toropjach zovut otca

ťaťa, ťaťa, v naši seti pritaščili mertveca!

Vrite vrite beseňjata, zavorčal na nich otec.

Ach, už eti mne rebjata, budet vam uže mertvec.

Sud nadjedet, ovtičajka, s nim ja v vek nerazberus,

delaj nečego, chozjajka, daj kaftan, už popletus.

a ´dalej si už nepamätám, ako to išlo, ale dej viem, že aby toho rybára nepodozrievali, že snáď by mal s tým mŕtvym niečo spoločné, tak sa aj so ženou tej mŕtvoly zbavili. lenže ten mŕtvy ich potom chodil strašiť.

uff, tento tyzden som vybalil prirastok - krabicu s asi 40 antikvarnymi knihami, prevazne poezia... zatial lezi tu pod stolom, nemam to uz kam davat :(

Kam by si to dával, šak to otvor a zhudobni zopár kúskov.

Mojim deťom

 

Odpustite deti moje, že som vám pretrhla života krátku niť,

odpusťte, že som sa nevedela so životom biť.

Ja teraz sama plávam vo vodách temností a čakám kým ku vám odídem do sladkej večnosti.

Tam na cintoríne kde mi vás zložili, kde ešte moje oči hrob váš nekropili,

tam čaká aj na mňa ten kúsok zeme, to je tá posledná túžba čo vo mne drieme.

Nech Boh a ľudia odpustia matke, nech meno jej nepreklínajú,

tí ostatní nech vo väčšie šťastie nech dúfajú.

Pohasli hviezdy nádeje, pohasol Mesiac, Slnko sa stratilo.

Žila som...? Všetko sa skončilo.

 

Medea (1984)

 

Milan Rúfus - Modlitba za Slovensko

Viem jedno hniezdo.

Rád ho mám.

V ňom ako v Božej sieti

je mnoho otcov, mnoho mám

a mnoho, mnoho detí.

To hniezdo uvil Stvoriteľ.

A sám aj určil: komu:

koho tam pozve prebývať

do človečieho domu,

kto si bude smieť odomknúť

i zamknúť jeho bránu,

kto pluhom krájať ako chlieb

zem, Bohom darovanú.

Viem jedno hniezdo, rád ho mám.

 Hreje ma dňom i nocou,

vystlané mäkkou vravou mám

a mozoľami otcov.

Môj dobrý Bože, zhliadni naň.

Stráž nám ho neustále.

Ach, aspoň Ty ho, Veľký, chráň,

keď si ho stvoril malé.