Minulosť a prítomnosť - slovom a obrazom

Auguste Marriette (1821-1881) se narodil v Boulogne. Roku 1850 pracoval jako vědecký asistent v Louvru. Malý, neposedný muž získal v uplynulých sedmi letech rozsáhlé znalosti o Egyptě. Hovořil plynně anglicky, francouzsky a arabsky. Dokázal přečíst hieroglyfy a mezi jeho záliby patřilo překládání staroegyptských textů.

Poprvé přijíždí do Egypta jako francouzský egyptolog vyslaný Pařížskou akademií věd za účelem nákupů koptských rukopisů. Úředníci ale nechtěli rukopisy jen tak vydat.Tvrdili, že je nutné mít doporučení od ředitele muzea v Káhiře, kde byly tyto rukopisy uloženy. Proto se Marriette musel v Egyptě zdržet a vyčkat několik dní. Pouhou náhodou se tedy ocitá v Sakkáře před hlavou Sfingy s kusem nápisu, který po překladu znamená Apis - posvátný býk faraónů. Takto vlastně začal podivný osud Marrietteho, který ho přivedl na známý objev v egyptské historii. Objevil pohřebiště býků spolu s jejich chrámem a svatyní. Bylo to 5.září 1852, kdy stanul před dvěma nedotčenými sarkofágy, o kterých se mylně domníval, že v nich skutečně najde mumie posvátných zvířat. Jeho zklamání bylo ovšem tak veliké, že po nezdaru, kdy našel pouze pár úlomků kostí, se vrací zpět do Paříže.

Tam se ale dlouho nezdržel. Připadalo mu už nesnesitelné snášet zatuchlý pach pařížského muzea, a tak se vrací opět zpět. V Egyptě už zůstává a na doporučení Ferdinanda Lessepse, budovatele Suezského průplavu, je mu r.1858 svěřen egyptskou vládou vrchní dohled nad veškerými vykopávkami. Pod jeho vedením se kopalo dokonce na čtyřiceti místech najednou.

Marriette byl také první egyptolog, který nechal všechny nálezy systematicky katalogizovat. Založil světoznámé Egyptské muzeum a roku 1879 obdržel titul paši. Podílel se také na libretu k opeře Aida, která byla složena Giuseppe Verdim na počest otevření Suezského průplavu.

Mezi nejznámější Marriettovy objevy patří tedy býčí pohřebiště v Mennoferu a nevyloupená hrobka velmože Ti (5.dynastie-Abúsír). Nejenže se zachovaly předměty denní potřeby, ale i stěny zdobené výjevy ze života tohoto šlechtice a jeho služebnictva. Marriette ve svých průzkumech pokračoval i jinde. Navštívil mimo jiné Karnak, Dér el-Bahrí a Edfů. Také se zasloužil o vydání Dekretu na ochranu památek. Dekret zaručoval, že v budoucnu se budou moci provádět vykopávky jen se svolením vlády a jen ona rozhodne o tom, co se ze země vyveze a co v zemi zůstane.

Marriette prozkoumal i Rachefův komplex, tenkrát ovšem v domnění, že patří k Velké sfinze. Tam se podařilo objevit slavnou dioritovou sochu trůnícího Rachefa, jehož hlavu chrání zezadu rozepjatými křídly sokolí bůh Hor. Dodneška patří k nejvýznamnějším exponátům Egyptského muzea v Káhiře.

Auguste Marriette zemřel jako slavná osobnost roku 1881 v Egyptě. Do své rodné vlasti se už nikdy nevrátil.

Lepšiu fotku som nenašiel

Leakeyovci

Leakeyovci :

Leakey, Louis - Veľká Británia; 1903-1972; paleontológ a sociálny antropológ. Manželka Mary. Syn Richard. V roku 1964 spolu s Phillipom Tobiasom a Johnom Napierom popísal možného predchodcu dnešného človeka ako druh Homo habilis. Počas svojej kariéra objavil fosílie viac ako 100 hominidov.

Leakey, Mary - Veľká Británia; 1913 (Londýn)-1996; paleoantropologička. Manžel Louis (+ 1972). Syn Richard, Jonatan, Filip. 1948: objav pozostatkov predka hominidov proconsula. 1959: objavila v rokline Olduvai v severnej Tanzánii fosílne pozostatky hominida Australopithecus boisei (Zinjanthopusa).

Leakey, Richard - Veľká Británia; paleontológ. Matka Mary, otec Louis. Manželka Meave. Dcéra Louise. Autor nálezu lebky druhu Homo habilis (tzv. ER 1470) v roku 1972 a lebky príslušníčky druhu Homo erectus (tzv. ER 3733)v roku 1975. V roku 1984 jeho tým našiel takmer úplnú fosílnu kostru chlapca druhu Homo erectus (tzv. WT 15000) a v roku 1985 prvú lebku druhu Australopithecus aethiopicus (WT 17000).

Leakey, Meave - Veľká Británia; paleontologička. Manžel Richard. Dcéra Louise. V roku 1995 popísala nový druh hominida Australopithecus anamensis a v roku 2001 nový druh Kenyanthropus platyops.

Mary and Louis Leakey, Richard Leakey, Dr.Meave Leakey

Jean-Francois Champollion

Jean-Francois Champollion se narodil 23.prosince 1790 v jihofrancouzském městečku Figeac (department Dauphine). Už jako malý se Jean-Francois od ostatních dětí lišil barvou pleti, která mu později vynesla přezdívku Egypťan. Vynikal bystrostí a podnikavostí. Na svůj věk byl neobyčejně chytrý, už v pěti letech se naučil sám číst. A to tak, že srovnával texty modliteb, které uměl nazpaměť, s tištěnou formou. Jako sedmiletý poprvé slyšel o bájném Egyptu. Jeho bratr Jacques-Joseph ho vzal k sobě do Grenoblu, kde on sám vyučoval řečtinu. Umožnil tak Champollionovi dosáhnout lepšího vzdělání, kterého by se mu jinak nedostalo.

Jean-Francois uměl už v devíti letech latinsky a řecky a ve svých jedenácti dokázal číst Starý zákon hebrejsky. Ve třinácti přidal ještě arabštinu, syrštinu, kaldejštinu a koptštinu. Koptsky si dokonce psal deník, aby se v této řeči lépe zdokonalil a nezapomněl ji. Později přibral ještě perštinu a čínštinu pro rozptýlení. Vším tím sledoval svůj životní cíl: rozluštit egyptské hieroglyfy.

Roku 1809 byl jako devatenáctiletý jmenován univerzitním profesorem. Hodně lidí mu to tenkrát nepřálo a závidělo mu. Proto dosáhli jeho vyloučení z univerzity a odebrání stipendia. Tím se ocitl bez peněz a musel se plně spolehnout na svého bratra. R. 1816 začal neúnavně pracovat na velkém francouzsko-koptském slovníku. Nakonec ho dokončil s rozsahem přes tisíc stran. R. 1822 uveřejnil své pojednání, které se stalo základem jeho rozluštění egyptských hieroglyfů: Lettre á M.Dacier relative á l´alphabet des hiéroglyphes phonétiques.

Bon-Joseph Dacier byl klasický filosof a Champollionův přítel. Předložil dopis Francouzské akademii, a tak 23.září mohl Champollion předstoupit se svojí teorií a zdůvodnit její správnost. Východiskem jeho práce bylo srovnání řeckého a egyptského textu na Rosettské desce. Připravil i rozsáhlou mluvnici egyptštiny Grammaire Égyptienne, Paris 1836-41. Tato mluvnice však byla vydaná až po jeho smrti. Po jeho smrti pokračovali další vědci v jeho stopách, např. Ital Rosellini, Holanďan Leemans, Francouz de Rougé, Němci Lepsius a Brugsch aj. Z českých vědců navázal na jeho teorie také František Lexa, profesor Karlovy univerzity v Praze (1876-1960), který napsal mnohosvazkovou démotickou gramatiku.

Champollion se vrcholného uznání svého díla dočkal. R. 1827 se stal správcem egyptského oddělení v Louvru a r. 1829 byla pro něho zřízena první stolice egyptologie v Collége de France. Mohl také cestovat do srdce země, která mu byla po celý život tak blízká. R. 1828 byl postaven do čela výpravy, která prošla celý Egypt od severu na jih. Obdivovali sutiny dávného Mennoferu, objevili dva dosud neznámé chrámy v Mitrahíně, navštívili Sakkáru, Tell el-Amarnu a Denderu.

Champollion zemřel r. 1832, tři roky po návratu, úplně vyčerpán nadlidskou prací, při níž neznal odpočinku. Přesto dokázal položit pevné základy egyptologie.

Don Corleone

don Corleone

Kmotr (The Godfather): Puzo Mario

Celý příběh se točí kolem rodiny Corleonových.Tato mafíánská rodina pochází ze Sicílie.Rodina ovládá velkou část New Yorku a má silné postavení a velké jméno i v celých Spojených státech. Hlavou rodiny je pak velký don Corleone, nyní již starý pán, který doufá v předání “živnosti” nekterému ze svých tří synů. Mnohými zvaný téř kmotr, známý jako vážený a uznávaný muž s rozvážným a pevným rozhodnutím. V rodině má rozhodující postavení. Jeho pravou rukou je pak consigliori, který mu umožňuje nejlepší spojení s okolním světem a radí mu při jeho rozhodováních. Jeho consigliorim se stal mladý pětatřicetiletý Thomas Hagen poté, co donův původní consigliori onemocněl rakovinou. Thomase Hagena nalezl don Corleone, když mu bylo jedenáct let. Domů jej přivedl donův nejstarší syn Sonny. Jelikož neměl Thomas rodiče, tak se jej don ujal. Nechal mu vyléčit oční infekci, kterou chytil někde v ulicích New Yorku a poslal ho na vzdělání. Za léta stravenými s rodinou se Thomas stal jakýmsi donovým nevlastním synem. Vlastní syny měl don Corleone tři. Nejstarším byl Sonny, který byl u žen velice obdivován. Druhým synem byl Frederico, zvaný Fred nebo Fredo. Byl donovým oddaným synem a žil i ve svých třiceti letech s rodiči. Třetím synem pak byl Michael. Byl donovým nejmladším synem a odmítal se podřizovat otcovým rozkazům a vedení. Don si však „pořídil“ i dceru Connie (Constanzii). Krásnou slečnu, která měla mnoho nápadníků. Celý příběh začíná na svatbě Connie a Carla Rizziho. Zde se setkáváme s většinou osob, které dále v celém románě vystupují. Jsou nám představeni nejbližší osobní strážci dona, dále jeho nejbližší příbuzní a mnoho přátel. Jelikož je don mocným pánem v mnoha odvětvích legálního, především však ilegálního obchodu, přichází za ním s žádostí o pomoc mnoho přátel. Ti, kdo požadují pomoc, se svěří se svým příběhem a problémem. Don pak pomocí svých politických a jiných kontaktů vše s bravurou vyřeší. Zdá se tak, že by rodina mohla mít pohodlný a příjemný život, který nemůže být ničím přerušen. Vše se však zlomí v jeden jediný den na jedné obyčejné schůzce s jedním z čelních představitelů podsvětí. Oním mužem je Virgil Solozzo. Solozzo chtěl umožnit za pomoci dona Corleoneho dovoz drog do Ameriky. Požadoval po donovi, aby mu zajistil bezpečný převoz drog. To však po dlouhém jednání don zamítl s tím, že odmítá mít cokoli společného s drogami. Schůzka tak naoko vypadala jako skončená a uzavřená. Opak byl však pravdou. Díky neodpustitelné chybě Sonnyho, který projevil ve svém zbrklém projevu sympatie se Solozzovým plánem, se začala postupně pomalu a nenápadně bořit Corleonova „pevnost“. Za tři měsíce byl don Corleone postřelen u jednoho ze svých skladů. Byl několikrát střelen do břicha. Avšak zázrakem přežil a byl převezen do nemocnice, kde byl okamžitě operován. Rodina byla touto situací velmi zaskočena a byla to dýka do jejich zad. Útok na hlavu „rodiny“ byla veliká troufalost. Sonny se jako nejstarší syn ujal dozatimní vlády v rodině. Měl mnoho vyřizování a sháněl všechny možné spojky, které by mu v této ošemetné situaci vypomohli. Krátce po tomto incidentu se Sonny dozvěděl i o smrti jednoho významného člověka-Luca Brasiho, který byl silným pilířem Corleonovy pevnosti. Dále byl unesen Thomas Hagen. Za všechnu tuto způsobenou paniku byl zodpovědný Solozzo. Nechal postřelit dona a zabít Lucu Brasiho. Sám pak unesl Thoma Hagena. Vše měl naplánované už od schůzky s donem.

Když zjistil, že by Sonny s jeho podmínkami souhlasil, pak by mu po smrti dona nic nebránilo v jeho plánech s drogami. Teď měl volnou cestu. Thomas byl unesen, aby byl informován o situaci a měl zprostředkovat setkání rodiny Corleonovi se Solozzem. Schůzka se měla konat v jedné restauraci. Vyslán tam byl Michael, jelikož jej příliš nikdo neznal. Sonny již předem vymyslel plán, jak se pomstít. Věděl, že se schůzky zúčastní Solozzo a kapitán newyorské policie McCluskey. Solozzo tak měl krytí a měl jistotu, že jej nikdo v restauraci nebude ohrožovat na životě, jelikož ruku na kapitána policie se nikdo neodváží vztáhnout. Sonny však počítal i s tímto, jelikož měl dobré spojky. A tak vyslal Michaela s úkolem oba zastřelit a poté měl být odvezen na Sicílii, kde by setrval dva roky, dokud se situace neuklidní. Plán se podařilo uskutečnit. Solozzo i McCluskey byli zastřeleni a Michael odjel ze Států. Celá tato akce vybnurcovala všechny „rodiny“, vypukla tak válka „rodin“ z roku 1946.

Bylo to období plé zmatků a Sonnymu se ukazovali noví a noví zrádci, kteří zradili jeho rodinu a zavinili tak zranění otce. Sonny je však s ledovým klidem nechal odstraňovat. Kamenem úrazu však pro něj byl Coniin manžel Carlo.

Carlo byl na Conii velmi hrubý a často ji mlátil. Conii tak mnohokrát volala svému nestaršímu bartrovi, aby ji uchránil před stále většími výprasky. Sonny si tak jezdil s Carlem vyřizovat účty. Když se však jednou vydal opět na cestu za Carlem, aby s ním probral jeho vztah ke Conii, stala se mu tato cesta osudnou. Na dálnici u výběru poplatků byl zastřelen. V té době byl však opět již don Corleone schopen vládnout rodině. Byl však již mnohem slabší, než před pokusem o spáchání atentátu na jeho osobu. Celá rodina byla smrtí Sonnyho zdrcena, ale don Corleone si zachoval klidnou hlavu a začal jednat. Poslal všem pěti newyorským „rodinám“ vzkaz, že chce sjednat společnou schůzku za účelem sjednání míru.

Schůzka se konala v daný termín a všichni zástupci „rodin“ se dostavili. Probíhala v klidném duchu a všichni se shodli na tom uzavřít mír. Byla zde vyřešena i otázka drog. Don Corleone nakonec ustoupil všem rodinám a poskytl jim prostor pro „hospodaření“ s drogami. Schůzka byla ukončena.

Za další rok se podařilo donovi „propašovat“ zpět do států svého syna Michaela. Pomocí různých intrik se mu podařilo zprostit Michaela jakékoli obžaloby ze zavraždění policejního kapitána McCluskeyho.

Michael si vzal za ženu Kay Adamsovou, která na něj věrně čekala i přes dlouhé odloučení, kdy byl Michael na Sicílii.

Michael také postupně přebíral donovu vládu v rodině a učil se „řemeslu“. Don se stáhl do postraní. Fred, prostřední syn, působil v Las Vegas, kam se stáhl po atentátu na otce, který ho velmi zdrtil. Michael dostával od otce mnohé instrukce a chystal se na velikou akci - na pomstu za smrt svého bratra a postřelení jeho otce. Vše měl již dopředu vymyšlené don a pomocí Michaela se začínal plán uskutečňovat.

Michael začal úřadovat. Stáhl Thoma Hagena z postu consiglioriho a jmenoval ho rodinným právním zástupcem. A vypomohl si mnoha taktickými ilegálními postupy, aby si zajistil průchodnou cestu k rozhodujícímu úderu. Plánu mu však zkřížil osud, který zasáhl v tu nepravou chvíli. Jednoho slunného dne postihl dona Corleoneho na zahradě ve své rezidenci infarkt. Pohřeb byl přímo královský a všechny rodiny vyslali své zástupce na vyjádření soustrasti.

Michael však i přes nepřízeň osudu začal uskutečňovat plán pomsty. Postupně nechal zabíjet všechny hlavy „rodin“. Zjistil též, že za Sonnyho smrtí stojí Carlo, a tak nechal popravit i jeho. Těmito zákroky si získal Michael úctu a respekt u všech „rodin“ a dobyl pro svoji „rodinu“ opět výsadní postavení. Rodina Corleonových se stala neohrozitelnou.Skutečně velmi působivý příběh čtenáře vtahuje do života i doby americké mafie. Kmotr je román z roku 1969, psaný jako kronika z prostředí New Yorské mafie. Celý román je založen především na tom, že se čtenář přiklání na stinnou stránku tehdejšího světa. Na stranu chladného zabíjení a nelegálních praktik. Puzo zde popisuje do detailu život všech postav, ktré zde vystupují. Bylo jich příliš mnoho, než aby se o nich stihlo vše napsat. Každá postava zde má svůj vlastní příběh a je jí věnován dostatek prostoru. Puzo skvěle všechny postavy spojuje dohromady. Příběh je pak propojen jako jakási pavučina. Román byl zfilmovaný a byly k němu přidány i dva nové díly. Film byl oceněn jako jeden z nejlepších filmů minulého století. V hlavních rolích si pak zahráli Al Pacino a Marlon Brando.

Marlon Brando ako Don Corleone

Sir Fliders Petrie

Nejúspěšnější a nejiniciativnější badatel byl bezesporu William Matthew Fliders Petrie. Za své celoživotní dílo obdržel titul Sir, i když mu původně nenáleželo. Narodil se 3.června 1853 v blízkosti Londýna a zemřel téměř v devadesáti letech, 28.července 1942.27, Už jeho otec, chemik a inženýr, pracoval v Egyptě u pyramid. Spolu se svým synem, rovněž chemikem a matematikem, chtěl podepřít teorie astronoma Charlese Piazzia Smytha. Nakonec tento plán stejně nebyl uskutečněn, ale Petriemu se v Egyptě natolik zalíbilo, že tam zůstal. Roku 1880 podniká první cestu po Egyptě, tentokrát už sám bez svého otce. Na chvíli se zdržel v Gíze, kde ještě provedl pár výpočtů a měření Velké pyramidy. Tyto výsledky jsou dokonce platné dodnes. Zjistil také, že Smythovi závěry jsou naprosto nesmyslné,ale kvůli otci to zatajoval. Svou práci a život popsal v knize Pyramids and Temples of Gizeh.

Petrie navždy zůstal věrný Egyptu. Sice po 46 letech neúnavné činnosti ukončil výzkumy a r.1926 odjel do Palestiny,která ho také vábila, ale jeho život tu byl přece jen a jen pro Egypt.

Objevil v deltě město Naukratis, kdysi ve starověku sídlo řeckých kolonialistů. Ze sutin Nebéši vykopal ramessovský chrám. U Kantary, kudy vedla cesta do Sýrie, objevil stopy po vojenském táboru žoldnéřů Psamteka I. a zjistil, že jde o místo, které Řekové nazývali Dafné a které známe ze Starého zákona jako Tachpanchés. Napsal samozřejmě i studie o svých výpravách. Přímo jako napínavou četbu lze označit jeho knihu Ten Years´Digging in Egypt (1881-1891). Rok nato byl jmenován univerzitním profesorem.

Roku 1889 se rozhodl prozkoumat vnitřek pyramidy krále Amennemhéta III. a jeho manželky (12.dynastie). Našel tam také pozůstatky po faraónově dceři Neferptah. Pyramida měla vchod na jihu, což bylo neobvyklé, a Petrieho to zprvu zmátlo. Ale nakonec tuto pozoruhodnost přisoudil k lepšímu zabezpečení proti vykradačům hrobů. Nález hrobky byl z pohledu vědy velkým úspěchem.

Za úžasný objev se považuje jeho rozdělení keramiky podle místa a doby zhotovení. Petrie napsal také mnoho knih a studií a svými objevy přispěl k rozvoji nejen egyptské archeologie, ale i archeologie celého Předního Orientu. Například prozkoumal jihopalestinské městečko Gezer. Leželo v blízkosti egyptských hranic na severu a bylo významným střediskem obchodu s Egyptem. Zachovalo se tam hodně původního zboží a výrobků, které mohl Petrie přesně rozlišit a zařadit podle jmen faraónů do přibližných období.

V Abúsíru byly roku 1893 nalezeny papyry, které mají pro dnešní dobu obrovskou jak historickou tak peněžní hodnotu. Část těchto papyrů se dostalo také do rukou Petriemu, který se jimi zabýval a překládal je. Dnes jsou papyry uchovány v Egyptském muzeu v Káhiře.

James Hadley Chase

James Hadley Chase

James Hadley Chase je jedním z nejvýznamnějších představitelů anglické detektivní školy. Narodil se jako René Brabazon Raymond v Londýně v roce 1906, pracoval nejprve jako velkoobchodník s knihami, napsal více než 90 detektivních titulů. Jeho první detektivkou byla Žádné orchideje pro paní Blandishovou (napsaná byla v roce 1938, zatímco titul s názvem Žádné orchideje pro slečnu Blandishovou – jeho kritiky nejvíce ceněné dílo - je až z roku 1996) měla u čtenářů obrovský úspěch. Zemřel v roce 1985.

Jeffery Deaver

Jeffery Deaver se narodil na předměstí Chicaga v roce 1950. Jeho otec pracoval v reklamním odvětví a matka byla ženou v domácnosti. Jeff má starší sestru Julii, která je také spisovatelkou.

Svoji první knihu Jeffery napsal když mu bylo jedenáct a od té doby psát nepřestal. Zkoušel uspět s country písničkami, básněmi, až se dostal k thrillerům - nicméně i v předešlých odvětvích sklidil řadu ocenění. Během studií žurnalistiky na Univerzitě v Missourri publikoval v několika časopisech a později dopisoval i do New York Times a Wall Street Journal.

Novinařina však, jak se ukázalo, nedokázala Jeffa uspokojit, dal se tedy na studia práv na Fordhamské právnické škole, odkud si po pár letech odnesl diplom čestného absolventa a pracoval pro známou práávnickou společnost na Wall Street. Právě v té době se plně ponořil do psaní beletrie. V roce 1990 sekl i s prací právníka a od té doby se věnuje jen psaní knih - na plný úvazek.

Do dnešního dne je autorem devatenácti novel, čtyřikrát byl nominován na Edgarovu cenu, na Anthonyho cenu a tříkrát obdržel Čtenářskou cenu Elleryho Queena za nejlepší krátkou povídku roku.

V roce 2001 se dostal ocenění v podobě Thumping Good Read Award za knihu Prázdné křeslo. Deaverovy knihy byly doposud přeloženy do 25-ti jazyků a pravidelně se objevují v první desítce na žebříčcích bestsellerů například v New York Times, London Times a Los Angeles Times

Filmového ztvárnění se dočkal Sběratel kostí ( hl.role Denzel Washington jako Lincoln Rhyme ) a Dívčí hrob - zfilmováno pod názvem Smrtelné ticho ( hl. role James Garleen a Marlen Matlin ).

Pozn.: Slyšel jsem, že Warner Bross natáčí film podle Modré sféry, ale zatím o tom nevím žádné bližší informace.

Jeffery Deaver je rozvedený, nemá žádné děti a v současné době žije v Karolíně se svým německým ovčákem a pracuje na dalších knihách :- )

Jára Cimrman, som zvedavy :lol::)

Jára Cimrman

je fiktivní postava univerzálního českého génia, vytvořená Jiřím Šebánkem a Zdeňkem Svěrákem.

Jára Cimrman (* 1853-1859 Vídeň - poslední pobyt 1914 Liptákov) byl český génius.

Na motivy jeho života a díla byla vytvořena podstatná část repertoáru Žižkovského divadla Járy Cimrmana, hry napsané jeho jménem a „vědecké“ přednášky. Byl o něm natočen i divácky úspěšný film Jára Cimrman ležící, spící. Veřejnosti jsou nejznámější autoři her Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Nezávisle na nich se Cimrmanem zabýval i Sallón Cimrman Jiřího Šebánka. O mistrově mezinárodním významu svědčí např. i to, že jeho divadelní hry rekonstruuje a hraje také polské divadlo Teatr Tradycyjny [1]. Cimrman pravděpodobně zvítězil v anketě Největší Čech, ale byl ze soutěže vyřazen [2] [3] - podobně jako za svého života, kdy byl zneuznaným vědcem i umělcem. Více než symbolické je, že po něm byla pojmenována planetka Járacimrman, která byla ztracená a znovuobjevená podobně jako dříve zapomenutý Jára Cimrman.

Jára Cimrman se narodil ve Vídni někdy mezi léty 1853 a 1859 ve Vídni (matrikářův nejistý rukopis připouští i roky 1856, 1864, 1868, 1883 či 1884 [4]); poslední bezpečně zjištěné místo pobytu je Liptákov v Jizerských horách roku 1914. Jeho otec byl český krejčí Leopold Cimrman a matka rakouská herečka Marlen Jelinková-Cimrmanová. On sám se cítil být Čechem, o čemž vypovídá i poslední zápis z jeho deníku, kde vyjadřuje touhu „uvidět svou vlast Böhmen“.

Byl jedním z největších českých dramatiků, básníků, hudebníků, učitelů, cestovatelů, filozofů, vynálezců, kriminalistů a sportovců své doby. Nedožil se však za svého života uznání. Teprve objevem truhly s pozůstalostí dr. Evženem Hedvábným je evropská veřejnost seznámena s jeho géniem.

Nález pozůstalosti

Teprve 23. února, v deset hodin pět minut dopoledne, kolem roku 1966, byla v pojizerské vesničce Liptákov nalezena truhla s významnou částí Mistrovy pozůstalosti. Nalezené dokumenty inspirovaly o rok později v Praze vznik Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy Cimrmana, která prostřednictvím tisku, rozhlasu a zejména pak divadla, nesoucího Mistrovo jméno, popularizuje Cimrmanův duchovní odkaz.

První zpráva o existenci českého velikána Járy Cimrmana se objevila 23. prosince 1966 v pořad Československého rozhlasu Nealkoholická vinárna U pavouka (jednalo se o fingovaný „přímý přenos“ z neexistujícího pražského podniku - autoři: Z. Svěrák a J. Šebánek, režie H. Philippová, hudební dramaturg I. Štědrý.)

Když se po mnoha desetiletích zaskvěly na scéně Mistrovy divadelní hry, celá řada literárních vědců začala o Cimrmanově existenci pochybovat a označila jeho dílo za liptákovský podvrh podobný podvrhu zelenohorskému a královédvorskému. Na to je jednoduchá odpověď. Který z našich soudobých spisovatelů by byl schopen dílo takové velikosti vytvořit? Žádný. Cítíme, že by se k takovému činu museli spojit nejméně dva. Ale i ti by museli být alespoň průměrně geniální. Ať už je tomu jakkoli, díla, pod nimiž je podepsán Jára Cimrman, patří k vrcholům světové dramatické tvorby. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.

Filmové dokumenty

V roce 1983 natočili Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák divácky úspěšný film Jára Cimrman ležící, spící, který pojednává o Mistrově životě a díle v historických souvislostech. V roce 1969 byl natočen pseudodokument Stopa vede do Liptákova, na něm se ještě podíleli Jiří Šebánek a Karel Velebný.

atd ... :lol:

Douglas Adams

Douglas Adams

Jeho rodičia sa rozišli, keď mal päť rokov. Matka bola zdravotná sestra a otec študent teológie. Matka ho vychovávala sama, a tak si už ako stredoškolák privyrábal ako ošetrovateľ v ústave pre duševne chorých, zametač kurníkov aj ako asistent pri röntgene. Na strednej škole mal vynikajúce hodnotenie z angličtiny (neskôr slúžil profesorom ako vzorový príklad žiaka), čo mu dopomohlo k štipendiu na štúdiá anglickej literatúry v Cambridgei.

Bol študentom - bohémom. Patril k hlavným aktérom divadelného diania na škole, ale bol aj dobrým a zábavným spoločníkom. Neil Gaiman, jeho spolupracovník a priateľ, si na spoločné študentské roky spomína ako na zbierku absurdných príhod a skúšku hraníc, kde sa až dá zájsť s provokatívnosťou v témach. Po jednom predstavení vysokoškolskej hry, ktorá sa hrala v divadelnom West Ende v Londýne, sa Adams stretol s Grahamom Chapmanom, členom Monty Pythonovcov. Časom sa s Pytónmi skamarátil a občas spolu aj pracovali. Aj keď Adams vystupoval len v jednej epizóde TV seriálu Monty Pythonov Lietajúci cirkus, všeobecne bol považovaný za jedného z členov skupiny.

Zomrel 11. mája 2001 na srdcový záchvat. Počas celého života mal rád rockovú hudbu a jeho dôvernými priateľmi boli členovia skupiny Pink Floyd. Na zádušnej omši po jeho pohrebe v roku 2001 zaspieval osobne David Gilmour skladbu Wish You Were Here.

Icukušima

Icukušima

je japonský ostrov ležící ve Vnitřním moři. Je také známý jako Mijadžima (宮島). Icukušima je součástí města Hacukaiči v prefektuře Hirošima. V minulosti ostrov tvořil samostatné město Mijadžima, ale v roce 2005 se spojil s větším městem Hacukaiči.

Icukušima je známá díky Svatyni Icukušima, která je od roku 1996 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Podle historických pramenů byla svatyně založena už v době vlády císařovny Suiko (v 6. století), ale současnou podobu dal svatyni v roce 1168 Taira no Kijomori. V roce 1555 porazil Mori Motonari v bitvě u Mijadžimy Sue Harukatau. Tojotomi Hidejoši nechal postavit velkou budovu, Sendžókaku (Pavilon tisíce rohoží), na kopci nad svatyní.

Icukušima je hornatý a řídce osídlený ostrov s jednou základní a jednou střední školou.

Spojení s pevninou zajišťuje přívoz – cesta trvá asi 10 minut.

Po celém Japonsku jsou dobře známé místní javory, které na podzim zahalí celý ostrov do rudého hávu. Populárním suvenýrem je Momidži mandžú, cukroví plněné džemem z fazolí azuki nebo vaječným krémem a pokryté emblémy javorových listů. Protože je ostrov posvátný, nesmí se stromy kácet. Žijí zde krotcí jelínci a opice.

Nejvyšším bodem ostrova je 530 metrů vysoká hora Misen. Na její vrcholek vede lanovka.

Machu Picchu

Keď sa havajský rodák Hiram Bingham spolu so svojím sprievodcom Melchorom Arteagaom predrali cez husto porastené peruánske hory, naskytol sa im nádherný pohľad. Našli viac ako 400 rokov staré stratené mesto Inkov, o ktorom sa náhodou dozvedeli z ústnych legiend starých Indiánov. Bingham mesto nazval kečuánskym jazykom - Machu Picchu (Stará hora). Stalo sa tak 24. júla 1911. Netušili, že ich objav raz UNESCO vyhlási za svetové kultúrne dedičstvo.

Pôvodný názov Machu Picchu sa už zrejme nikto nedozvie. Zachované rozvaliny nevedia rozprávať. Mesto Inkovia postavili ďaleko od kráľovských ciest „ríše Slnka“ okolo rokov 1460 - 1470. Vtedy prekvitajúca civilizácia Inkov bola najsilnejším štátom predkolumbovských čias. Rozprestierala sa od dnešnej severnej Argentíny a Chile cez Bolíviu a Peru až po Ekvádor.

„Stará hora“ nemala ani administratívnu, vojenskú či obchodnú dôležitosť. Prečo mesto Inkovia postavili, nikto nevie. Historici sa dohadujú, že chceli byť bližšie k svojmu božstvu - Slnku, pričom v meste žili najkrajšie ženy, ktoré sa s ním zosobášili. Dokazuje to i 136 kostier, prevažne žien, ktoré na mieste našli americkí archeológovia. Išlo teda o kráľovské a kultové sídlo, ktoré sa vybudovalo počas vlády Pachacutiho. Archeológovia doteraz obdivujú, ako starí Inkovia mesto vystavali iba s použitím skál, bez akéhokoľvek spojiva 130 kilometrov severozápadne od vtedajšieho hlavného mesta „ríše Slnka“ - Cuzca.

Civilizácia Inkov trvala iba necelé storočie, do vpádu španielskych dobyvateľov (conquistadorov), ktorých viedol Francisco Pizarro. Tí, ktorí Španielom odolávali, sa uchýlili do neprístupnej horskej oblasti Machu Picchu. „Stratené mesto“ Inkom poslúžilo ako úkryt, z ktorého v čase protišpanielskeho povstania v rokoch 1536 až 1572 podnikali ozbrojené výpady proti prvej vlne conquistadorov, zväčša naverbovanej v radoch nevzdelancov a kriminálnikov.

Až vtedy sa mesto stalo strategicky dôležitým. Nachádza sa totiž vo výške 2350 metrov nad morom pri vstupe do údolia Urubamby. Keď sa však posledný odolávajúci Ink - Tupac Amaru - Španielom vzdal, Machu Picchu prestalo byť dôležité.

Ako sa „ríši Slnka“ podarilo ukrývať svoje tajomstvo pred Španielmi? Prečo sa až do roku 1911 o „stratenom meste“ nič nevedelo? Tajomstvo si starí Inkovia odniesli do hrobu a vytvorili tak priestor na špekulácie historikov z celého sveta. Hovorí sa, že mesto sa po dobytí ríše postupne dostalo do zabudnutia preto, že Inkovia nepoznali písmo. Komunikovali iba prostredníctvom diagramov a uzlov. Mali prísne hierarchicky usporiadanú spoločnosť a fakt, že španielski conquistadori nevyhľadávali učencov, ktorí písmu rozumeli, prispel k tomu, že sa na Machu Picchu zabudlo. Po „stratenom meste“ tak zostali iba legendy. Asi tisícka pôvodných obyvateľov „Starej hory“ podľahla epidémiám, zväčša malárii.

Keď starú indiánsku legendu o „stratenom meste“ začul v Peru Američan Hiram Bingham, vrátil sa do USA. Od National Geographic Society a Yaleovej univerzity získal peniaze. Vrátil sa do džungle a spolu so svojím peruánskym sprievodcom a s celou expedíciou amerických archeológov a antropológov sa dozvedeli, že na „Starej hore“ sa ukrývajú rozvaliny starobylého mesta. Po strmom a zarastenom svahu sa dostali na Machu Picchu, obklopenému terasovitými políčkami a rozdelenému na chrámovú a obytnú štvrť.

V súčasnosti mesto ohrozujú ďalší „conquistadori“ - turisti, aj napriek tomu, že Peru sa snaží počet návštev obmedzovať. Všetci návštevníci po návrate hovoria o magickom mieste našej planéty. Niektorí vyzdvihujú jeho mystiku, iní miesto v histórii. Ďalší, vari oprávnene, hovoria o dokonalom spolužití človeka s prírodou v ríši, ktorá padla na kolená pred „civilizovanými“ votrelcami z Európy.

Čierna Brada

BlackBeard - Čierna Brada

Téměř před třemi sty lety ztroskotal proslulý pirát Blackbeard se svou lodí Queen Anne's Revenge (Pomsta královny Anny) nedaleko břehů dnešní Severní Karolíny.

Pátrací tým, ktorý tam preskúmaval vrak, ktorý mohol byť jeho loďou, objevil děla, zvon, různě velké olověné náboje, zlatý prášek, cínové hrnky a lékařské nástroje (například injekční stříkačku k cévkování, která se používala na léčbu syfilisu).

Blackbeardovo skutečné jméno je předmětem dohadů, stejně jako místo a čas jeho narození.

Dochoval se jenom jeden jeho záznam v palubním deníku. "Nevíme, jak byl vysoký, ale pravděpodobně převyšoval dobový průměr. Jedna zpráva ho popisuje jako "ztepilého" muže. Určitě to byl charismatický člověk," říká Lindley Butler, profesor historie z Rockingham Community College v Severní Karolíně. Specializuje se na historii této oblasti.

Podle záznamu si Blackbeard do dlouhých černých vlasů před bitvou vplétal pomalu hořící rozbušky k dělu. Podle Butlera piráti většinou přepadávali lodě bez střelby.

"Existovali sice i piráti-psychopati, ale Blackbeard takový nebyl. Nemáme žádný důkaz o tom, že by Blackbeard někoho zavraždil nebo mučil," říká.

Blackbeard nejdříve bojoval s Brity jako korzár, což byli svým způsobem legální piráti.

Pirátská kariéra

Na počátku 18. století, během války o španělské dědictví, přepadali španělské a francouzské lodě. Na sklonku války se Blackbeard, stejně jako tisíce dalších nezaměstnaných námořníků, dal na pirátskou dráhu.

V listopadu 1717 zajal jeho oddíl francouzskou otrokářskou loď la Concorde a Blackbeard ji přejmenoval na Queen Anne's Revenge.

Blackbeardův konec. Vojáci mu usekli hlavu, nabodli ji na kůl a tělo shodili do moře. V té době mu bylo asi třicet let

větší obrázekAutor: www.en.wikipedia.org

Pirátská banda měla také tři menší šalupy se 400 ozbrojenými muži.

V květnu 1718 Blackbeard zablokoval přístav Charleston v Jižní Karolíně. Žádal a nakonec také dostal výkupné ve formě lékárničky v hodnotě 400 liber.

Krátce poté přišel Blackbeard o svou hlavní loď Queen Anne's Revenge, když s ní najel na písečnou naplaveninu u břehů Severní Karolíny.

Po ztroskotání mu guvernér udělil královsko milost a Blackbeard se v červnu 1718 odebral do částečného důchodu. Většinu času trávil na ostrově Ocracoke u Severní Karolíny.

Nedal jim spát

Guvernér Virginie Alexander Spotswood však nevěřil, že Blackbeard zanechal pirátství. "Guvernér Spotswood nemohl kvůli Blackbeardovi spát," říká Butler.

Poslal za ním vojáky a 21. listopadu 1718 se na ostrůvku Ocracoke odehrála bitva, ve které Blackbeard padl.

Údaje o počtu obětí se liší, ale v bitvě bylo zabito minimálně osm dalších pirátů a osm britských námořníků. Blackbeardovi usekli hlavu a nabodli ji na kůl a jeho tělo shodili do moře. V té době mu bylo asi třicet let.

Blackbeard byl kapitánem pirátů jenom jeden rok, ale stačil si získat nesmrtelnou slávu. Z přímých důkazů se toho o něm moc nedozvíme, a proto může leccos objasnit právě vrak jeho lodi.

Las Vegas

Názov Las Vegas znamená lúky. Jeden mormonský prisťahovalec okol roku 1850 opísal túto krajinu ako príjemné miesto porstené trávou, na ceste medzi Santa Fé a Los Angeles. Toto malá, trávnaté miesto uprostred Nevadsekj púšte sa neskôr rozrástlo na najslávnejší hráčsky raj na svete.

Útoky Indiánov a horúčavy odradzovali mormónov, aby sa tu usadili ako farmári. Na začiatku 20.storočia bolo Las Vegas malé mesto s jednou železničnou stanicou, niekoľkými domami hostincami a nevestincom.

Keď roku 1931 štát Nevada zlegalizoval hazardné hry, začal sa jeho vzpstup. Obyvateľstva pribúdalo a vznikli prvé herne. Dnešné Las Vegas má však korene v roku 1946. 26.decembra toho roka Bugsy Siegel, boss podsvetia, otvoril na Las Vegas Strip Flamingo Casino. Nasledujpci rok bol v Los Angeles zavraždený, avšak jeho nápad kombinovať hazardné hry a okázalú zábavu mal veľký úspech.

Nemrut Dag

Nemrut Dag (Nemrud Dağı, Nemrut Dağı, Góra Nemrut) je vrch v juhovýchodnej Anatólii (Turecko), vysoký 2 150 m. Od roku 1987 je vrch zapísaný v zozname svetového dedičstva UNESCO.

Na jeho vrchole Antiochios I. (Antiochus I.), kráľ Kommageny v rokoch 69 až 34 pred Kr., postavil nezvyčajný monument. Ten mal pripomínať Antiochovu vlastnú slávu a slávu bohov. Antiochos umiestnil na Nemrut Dag obrovské sochy bohov – a seba zaradil medzi nich. Bol to obrovský pomník bezvýznamného kráľa, ktorý sa sám radil medzi nesmrteľných.

Na vrchole hory je navŕšený hrob, ktorý pozostáva z kopy voľne uložených kameňov a na severnej a východnej strane ho strážia dva levy, dva orly a deväťmetrové sochy. Tie predstavujú Herkula, Dia, Oromadesa (perzský boh Ahur Mazd), Tyché, Apolóna-Mithru a samotného Antiocha. Figúry sú stvárnené posediačky, hlavy majú poodpadávané a ležia naokolo. Po stranách 49 m vysokého návršia hrobu s priemerom 150 m stoja rovnaké figúry. Na dobre zachovaných reliéfoch na západnej terase sa Antiochos zobrazuje, ako si potriasa rukou s Apolónom, Diom a Herkulom.

Osobitne významná je kamenná doska, na ktorej je zobrazený lev pod hviezdnou konšteláciou. Usporiadanie hviezd, planét Jupitera, Merkúra a Marsu ukazuje zvláštnu astronomickú konšteláciu, ktorá bola pozorovateľná 7.júla 62 pred Kr. Tento dátum sa pokladá za začiatok výstavby Nemrut Dagu.

Na východnej strane hrobového návršia sa nachádza oltár. Celý komplex pravdepodobne denne slúžil na náboženské obrady. Kým Nemrut Dag roku 1881 neobjavil nemecký inžinier Karl Sester.

Antiochov hrob sa síce nenašiel, predpokladá sa však, že je pochovaný na tomto mieste.

Pražský hrad

Pražský hrad sa nachádza v hlavnom meste Českej republiky, Prahe a tvorí jeho hlavnú historickú dominantu. Od svojho založenia v 9. storočí sa nepretržite vyvíja po celých jedenásť storočí. Pôvodne sídlo českých kniežat a kráľov, od roku 1918 sídlo prezidenta republiky. Najvýznamnejšie prístupné objekty sú Starý královský palác, katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha, bazilika svatého Jiří, Lobkovický palác, Zlatá ulička, Prašná věž Mihulka, v letnej sezóne Královská zahrada s Míčovnou, Letohrádek královny Anny a Jižní zahrady.

Údolie kráľov

Údolie kráľov

(arabsky وادي الملوك wádí al-mulúk) je údolie v Egypte, ktoré slúžilo ako pohrebisko faraónov a šľachty Nového kráľovstva (Novej ríše), od osemnástej po dvadsiatu dynastiu starovekého Egypta.

Údolie kráľov sa rozdeľuje na Východné údolie a Západné údolie. Východné údolie obsahuje najvýznamnejšie hrobky a je prístupné pre verejnosť.

Oficiálny názov pohrebiska v starovekom Egypte bol Veľká a majestátna nekropola miliónov rokov faraónov, života, sily, zdravia západne od Téb, alebo skrátene Veľké pole (egypt. Ta-sechet-ma'at).

Trenčiansky hrad

Trenčiansky hrad bol od počiatku dôležitou pohraničnou pevnosťou a župným sídlom. Vlastnili ho významné kráľovské a šlachtické rody, z ktorých ho najviac preslávil Matúš Čák Trenčiansky.

Keď sa hradu zmocnil kráľ Karol Róbert, riešili sa na hrade medzinárodné politické otázky. O jeho rozvoj sa zaslúžili panovníci a veľmoži Ľudovít Veľký, Žigmund Luxemburský, Štefan a Ján Zápoľskí. Roku l600 sa majiteľmi hradu stali Ilesháziovci, neskôr sa na hrade usadila nemecká posádka. V 18. st. bol zničený požiarom.

Barborin palác a Delová bašta slúžia ako priestor pre príležitostné výstavy, v Ľudovítovom paláci je inštalovaná expozícia starých chladných a palných zbraní z l3. stor. - l9. stor. Nájdeme tu gotické meče, orientálne jatagány, jazdecké šable, palaše a halapartne. Z palných zbraní zaujmú kresadlové a perkusné pištole, lovecké zbrane, revolvery, ihlovky a zadovky. Najhonosnejšia a najucelenejšia je historicky a umelecky mimoriadne zaujímavá expozícia rodovej galérie Ilesháziovcov, ktorá sa nachádza v Paláci Zápoľských. Obsahuje takmer l00 olejomalieb z l6.-l9.storočia.

V Ľudovítovom paláci je umiestnená výstava zo súčasnej slovenskej heraldickej tvorby. Návštevníkov zvlášť zaujme hladomorňa. Na hornom hrade v priestore Letnej veže je umiestnená expozícia dávnej minulosti Skalky pri Trenčíne. K hradu sa viaže povesť o hradnej studni, ktorú podľa legendy vykopal Turek Omar pre panovníka, aby tak získal jeho dcéru Fatimu.

Gbely :lol:

Gbely

Osídlenie mesta spadá do predslovanského obdobia. V 7.-8.storočí, v dobe veľkomoravskej, tu existovala slovanská osada. Dôkazom je nález pohrebiska a sídliska. Pri výkopových prácach - ťažbe štrku v Gbeloch v Adamove boli vykopané zvyšky mamuta. Ide konkrétne o zub - stoličku mamuta (dlhú 32 cm, vysokú 14,4cm a širokú 9 cm) s lamelami, prostredníctvom ktorých drvil mamut rastlinnú potravu.

Druhým nálezom bol fragment z mamutieho kla, konktrétne z jeho povrchovej vrstvy (dĺžka 34 cm, šírka 7 cm a hrúbka 0,8 cm).Črepy kamenných štiepaných nástrojov sa našli v rozsiahlej lokalite, s ťažiskom osídlenia v dobe rímskej, ktorá sa rozkladá v severozápadnej predpokladať, že najstaršie osídlenie Gbelov rámcovo patrí do mladšej doby kamennej.

Z tohto obdobia pochádza i kamenná sekerka so zaobleným ostrím (dlhá 7,7 cm, široká 4 cm, hrubá 1,7 cm). V polohe Záhumenice za cintorínom ju našiel a do múzea priniesol žiak ZŠ Branislav Bezák. Osídlenia z doby bronzovej dokazujú črepy nádob z neskorej fázy jej vývoja, vykopané časti chotára, na pravom brehu Unínskeho potoka. Na základe týchto nálezov možno pri ťažbe štrku adamovských štrkovniach. Pri povrchových prieskumoch a zberoch sa v roku 1975 našiel črepový materiál, ktorý nám signalizuje existenciu sídliska na rozhraní doby bronzovej a halštatskej. Sídlisko sa rozkladalo na južných svahoch priehrady medzi Gbelami a Petrovou Vsou.

Najznámejšou a v literatúre najčastejšie uvádzanou gbelskou lokalitou je mohylové pohrebisko v lese Kojatín. Na základe náhodného nálezu bol prevedený zisťovací výskum dvoch mohýl. V jednej z nich sa našla popolnica so zvyškami žiarového pohrebu a v druhej mohyle popol a črepy zdobených a nezdobených nádob. Neskôr SAÚ v Martine vykonal zameranie, pri ktorom bolo objavených 12 mohýl kruhového pôdorysu. Predstavujú jeden zo vzácnych dokladov o slovanskom osídlení nášho regiónu už v 7.-8. storočí.

Pre slovanské osídlenie bolo zrejme príťažlivé okolie Adamovho dvora. Tu bolo objavené sídlisko z 8.-9. storočia, východne od neho pohrebisko z toho istého obdobia. Ďalšie slovanské sídlisko bolo zistené na pieskovej dune západne od majera Adamov v polohe štrkoviska. Odtiaľto bolo získaný črepový materiál a železné predmety, ktoré možno datovať do bezprostredne nadväzujúceho veľkomoravského obdobia (10 st.) (Záhorie č.4 Ročník V. autor : Viera Drahošová)

Prvá historická správa o Gbeloch pochádza z roku 1392. Gbely vtedy patrili medzi významné sídla na Záhorí, lebo mali vlastnú faru. Názov obce je kumánskeho pôvodu. Neďaleko obce je kopec s názvom Ostrý vrch, po kumánsky egä bel. Podľa neho dostala kedysi obec meno. Rakúšania ju dosiaľ nazývajú Egbell, Slováci si názov upravili na Gbely. Gbely boli súčasťou holíčskeho panstva a patrili jeho majiteľom. V 14. storočí to boli Štiborovci, Šlikovci, od roku 1489 Czoborovci a od roku 1736 Habsburgovci. Posledný Czobor prehral holíčske panstvo v kartách. Panstvo kúpili neskôr Habsburgovci. Podľa súpisu obyvateľstva z roku 1452 boli Gbely so svojimi 40 usadlosťami treťou najväčšou obcou panstva (Holíč - Unín - Gbely).

V 16.-17. storočí získali Gbely mestské výsady - mali právo poriadať 4 výročné jarmoky, čo priaznivo ovplyvnilo najmä rast miestnych remesiel.

Obyvatelia sa okrem poľnohospodárstva zaoberali pestovaním konopí a lisovaním konopného oleja, ktorý chodili predávať na Moravu a do Viedne.O rozvoje remesiel sa zaslúžili Habáni, ktorí sa usadili v obci v roku 1547.

Začiatkom 17. storočia stíhali obec rôzne pohromy.V roku 1602 prišli do Gbelov Bočkayovi vojaci, ktorí vypálili habánsky dvor.Habáni si prenajali_bydlisko v Gbeloch od Imricha Czobora a to im o niekoľko rokov vypálili Turci.Podľa kanonickej vizitácie v týchto nepokojných časoch bol zničený kostol a obec nemala školu.

Obecné pečatidlo z 15. storočia potvrdzuje existenciu obecnej samosprávy v Gbeloch. Na čele gbelskej obce stál richtár s obecným výborom.Richtár a ďalší obecní funkcionári boli volení zhromaždením obyvateľov obce.Obyvatelia Gbelov sa delili na poddaných, slobodných zemanov a šľachtu.Poddaní tvorili väčšinu obyvateľov v Gbeloch.Iba niekoľko rodín patrilo medzi slobodných zemanov a šľachtu.Boli to napr.:rodiny Peškov, Adamovičov, Gajdúškov, Ištvánov.Poddanské povinnosti plnili Gbelania až do roku 1848.Museli odovzdávať časť svojej úrody a pracovať na panskom.Vysporiadanie medzi poddanými a zemepánmi z roku 1848 sa neobišlo bez problémov.

NOBILIS EGBELIENSIS

Nobilis Egbeliensis je latinské pomenovanie, s ktorým sa stretávame v stredovekých listinách a v doslovnom preklade znamená šlachtici gbelskí.Bola to slobodná skupina obyvateľov, ktorá vlastnila pôdu a privilégiá.Mali erb, právo voliť / muži /, právo lovu a vtáčnictva.Ďalšie privilégiá boli hospodárskeho charakteru.Z povinností to bola v prvom rade povinnosť vlastniť zbrane a na vyzvanie kráľa sa zúčastniť vojenského ťaženia.

Nobilis egbeliensis môžeme rozdeliť do 3 skupín:

Vyššia šľachta - majitelia panstva Holíč a Šaštín, do ktorého spadali Gbely

Stredná šľachta - majitelia pozemkov a kúrií v Gbeloch s príslušným počtom poddaných

Nízka šľachta - zemania, hospodariaci na vlastnej alebo prenajatej pôde bez poddaných

V prvej skupine boli majitelia panstva Šlikovci, Štibor, Czoborovci a cisárska rodina Habsburgovcov, ktorá od Czoborovcov upadajúce panstvo kúpila.Imrich Czobor bol zástupcom palatína a mal v Gbeloch svoj kaštieľ, kúriu a o Gbeloch sa vyjadroval ako o "svojich milých Gbeloch"

Z druhej skupiny môžeme spomenúť iba dve rodiny Bošányovcov a Kőrmendyovcov. Nevieme ako a kedy sa do Gbelov dostali.Rodina Kőrmendyovcov sa v Gbeloch udržala do konca 18. storočia a je o nej dostatok informácií.Kőrmendyovci Czoborovcom dlhodobo poskytovali svoje služby, preto patrili k ich obľúbencom.Keď Czoborovci museli predať panstvo, Kőrmendyovci z Gbelov odišli.Zostali po nich iba archívne zápisy, hrobka v kostole sv.Michala a torzo Krížovej cesty na cintoríne. Nejasný vzťah ku Gbelom má zemianska rodina Baršonovcov.

Vlastnili pôdu v Kátove, kúrie v Holíči a v Skalici.Juraj Baršon narodený alebo pokrstený v Petrovej Vsi, dosiahol hodnosť varadínskeho a potom jágerskeho biskupa.

Tretiu, najpočetnejšiu skupinu tvorili zemania, ktorí hospodárili na svojej alebo prenajatej pôde.V priebehu 16. 18. storočia žili v Gbeloch rodiny Holosy, Arokhathy, Alfeoldy, Saaghy, Waghy, Papály, Terek ex Kuklov, Štvrtecký, Farkaš, Papánek, Valent, Rubovič, Adamovič, Šurány, Faragula Del, Recsi, Fodor a Peči. Zemania uzatvárali manželstvá medzi sebou, ale kmotrostvá medzi zemanmi a ostatnými obyvateľmi Gbelov neboli výnimkou.Keď v roku 1749 sa stali majiteľmi panstva Habsburgovci vniesli do tejto oblasti nové hospodárske zmeny.V Šaštíne a Holíči založili manufaktúry, vybudovali žrebčín v Kopčanoch a na majere Holíčskeho panstva priviezli zo Španielska veľmi drahé plemeno oviec - merino.Každoročne sa v Holíči konali dražby oviec, na ktorých sa zúčastňovali aj gbelskí zemani.Medzinakupujúcimi nachádzame v licitačných listinách z roku 1820 a 1821 gbelského zemana Papánka a zemana Šurányho, ktorí tu nakupovali pre svoje chovy plemenných baranov.

Skupina zemanov, ku ktorým sa pridávali i majetní sedliaci, mala vplyv na celkovú vzdelanosť úroveň obyvateľov Gbelov.Medzi študentami jezuitského gymnázia v Skalici nachádzame mnoho študentov z Gbelov.Z dostupných a doteraz známych historických zdrojov sa dá vyvodiť záver, že i bohatí Kőrmendyovci svoju existenciu postavili na vzdelanosti a tú si po stáročia snažili udržať.

V roku 1875 hospodárilo v Gbeloch 314 rodín.Gbely v storočí stavovských povstaní (17.storočie) spustli lebo nimi stále prechádzali vojská.Až koncom 19. storočia vznikli prvé remeselné dielne.Pre rozvoj obce bola dôležitá železničná trať, ktorá bola vybudovaná v roku 1892. Práve po nej koncom 19. storočia odišlo viac ako 300 Gbelanov za prácou do Ameriky, kde vybudovali osady Gbelčanov.

Mimoriadny význam pre obec malo objavenie nafty v roku 1912 a začiatok jej ťažby v roku 1914

V roku 1912 gbelský občan Ján Medlen zistil na svojom pozemku unikajúci plyn, ktorý využil na kúrenie vo svojom domci. Verejnosť upozornil na nález plynu výbuch v roku 1913, Úradné komisie zistili zemný plyn a našli pri vŕtaní čierny olej. Banskí odborníci, ktorí boli poslaní maďarskými úradmi do Gbelov začali ťažbu nafty. Do baní bolo zavedené elektrické osvetlenie, zriadili vodáreň a vodovod. Blízko stanice vybudovali dva olejové rezervoáry. Ku koncu I. svetovej vojny pracovalo v baniach asi 400 robotníkov, zväčša vojenských zajatcov. Po prevrate v roku 1918 robotníci zastavili prácu v baniach. Začalo sa veľké rabovanie, hlavne v židovských obchodoch v obci. Situácia sa upokojila až keď Československá dočasná vláda pre správu Slovenska prevzala naftové bane.

Poprad

Poprad je administratívnym, hospodárskym a kultútnym centrom regiónu pod Tatrami. Mesto leží v juhozápadnej časti Popradskej kotliny, preteká ním rieka Poprad.

K Popradu patria štyri pôvodne samostatné časti. Od roku 1945 Spišská Sobota a Veľká, od r. 1960 Stráže pod Tatrami a od r. 1977 Matejovce. V chotári mesta ležia klimatické kúpele Kvetnica.

Začiatky osídľovania siahajú až do praveku. Poprad vznikol v prvej polovici 13. storočia. Mesto patrilo medzi menšie mestá Spoločenstva spišských Sasov. V 16. a až 18. storočí sa v chotári ťažila medená ruda. V 18. storočí malo mesto trhové právo. Obyvateľstvo sa zaoberalo zväčša poľnohospodárstvom a drobným remeslom. V roku 1692 tu vznikla papiereň, najstarší podnik v meste. Dôležitým medzníkom v rozvoji Popradu bolo pripojenie na Košicko-Bohumínsku železnicu v roku 1871.

V Poprade sa nachádza ranogotický kostol sv. Egídia z 13. storočia (z pôvodnej stavby sa zachovala veža, časť lode a presbytérium) s nástennými maľbami z 15. storočia. Pri kostole je renesančná zvonica z r. 1658.

Achnaton

Achnaton

alebo Amenhotep IV. alebo Amenofis IV. (trónne meno: Nefercheprure) bol faraón v starovekom Egypte. Patrí do 18. dynastie a bol v poradí desiatym faraónom tejto dynastie. Vládol v rozmedzí približne 1351 pred Kr.-1334 pred Kr..

Náboženský reformátor a zakladateľ hlavného mesta Achetatonu. Bol to: „faraón revolucionár“, „kacírsky kráľ“ a „ chorobný fanatik“. Nebol ani vojak ani diplomat a už vôbec nie básnik. Toto sú len niektoré jeho charakteristické črty z pera súčasných historikov. Na trón nastúpil po smrti Amenhotepa III. a celým menom sa volal Nefercheprure Waenre Amenhotep. Do dejín však nevošiel ako Amenhotep IV., lebo v šiestom roku vlády sa tohto mena vzdal. Znamenalo totiž „Amón je spokojný“, ale Achnaton s tým nebol spokojný. Achnaton nakoniec uprel Amónovi aj božstvo a aj ostatným bohom s výnimkou Atona. Dal aj postaviť nové hlavné mesto Achetaton (Atonov obzor). Stál presne medzi Mennoferom (Memfisom) a Wésetom (Tébami). Dal si tam postaviť chrámy, paláce, oltáre a všetko ostatné. Toto utrácanie by sa dalo označiť za „faraónske“. Dnes sa toto územie volá el-Amarna.

Achnaton „zaviedol kult Atona“ aj keď loď kráľovnej Teje sa volala „Aton žiari“. Thutmose IV. sa usiloval s podporou kultu Atona nábožensky zjednotiť obyvateľstvo etnicky rôznorodej Egyptskej veľríše. Sám Achnaton bol pred nástupom na trón Atonovým veľkňazom. O motívoch tejto reformy či revolúcie nezanechal Achnaton správu. Achnaton zaútočil na mocenské centrum, ktoré predstavoval Amónov chrám vo Wesete. Pod Amónovými štandardami oslobodili wasetskí králi Egypt spod nadvlády Hyksósov. Venovali mu preto podiel na vojnovej koristi, zväčšovali a zvelebovali jeho chrámy, obdarúvali ho pozemkami a otrokmi. Keďže Amónov majetok a na ostatných bohov sa darovalo menej, kňazi boli nahnevaní. Kňazi išli až tak ďaleko, že vyhlásili, že moc kráľa závisí od Amóna, čiže od nich. A preto sa chcel Achnaton zbaviť Amóna a spravil to veľmi jednoducho a zároveň geniálne: zobral im majetok a zrušil im Amóna. Po víťazstve sa utiahol do Achetatonu. Achnaton sa nepovažoval za boha na Zemi no považoval sa za veľkňaza. Zaoberal sa literatúrou a dokazuje nám to „Chválospev na Slnko“, ktorý patrí medzi najlepšie výtvory egyptskej poézie. Priam vystatovačne dával najavo svoju lásku k manželke Nefertiti ("najkrajšej žene všetkých čias") a tiež sa dával zobrazovať so svojimi deťmi (mal ich 6 - Maritaton, Meketaton, Aanchesenpaton, Nefernefruaton, Nefernefrure, Setepenré). Takto sa mohol správať akurát súkromník, rozhodne nie kráľ. V dvanástom roku vlády už nemal nikoho, už ani milovanú Nefertiti, s ktorou sa rozišli v zlom. Preto to využili Amónovi kňazi a pokúsili sa zosadiť Achnatona z trónu. Podrobnosti nepoznáme, ani okolnosti, za ktorých sa stal potom Achnatonov mladší brat Smenchkare jeho spolukráľom ( zomrel po dvojročnej vláde, z nezistených dôvodov). Achnatonova vláda trvala 17 rokov a zabili ho asi dýkou alebo jedom. Ale ani toto nestačilo Amónovým kňazom. Zničili jeho hrob a múmiu asi zničili alebo ju spálili. Jeho hrob našiel A. Barsantim na pohrebisku v Darb el-Meleku.

Najznámejšia Achnatonova socha stála v Karnaku dnes v Káhire. Dnes je dvojnásobne vyššia a vyniká svojou štylizáciou, ktorá zdôrazňuje jeho zoženštenosť. Dokazuje to i množstvo reliéfov z rôznych období jeho života.

Achnaton dal postaviť nové hlavné mesto Achetaton, ktoré dal zbúrať Haremheb. Dnes v ňom sú pozostatky kráľovského paláca s rozmermi 700 krát 700 metrov, ďalej pozostatky kráľovninho paláca, administratívnych budov, robotníckych osád a troch veľkých chrámov s rozmermi 1500 krát 1500 metrov. Svätyňa a obetná sieň sú otvorené a postavené podľa vzoru starej ríše. Na Achetatonskom pohrebisku v Darb el-Meleku je vyše 30 hrobiek. Achnatonova má vyše 50 metrovú vstupnú šachtu a vysoká je 5 m. Vstup je do nej zakázaný.

Isaac Asimov

Isaac Asimov sa narodil okolo 2. januára 1920 (tento dátum používal oficiálne, presný dátum nie je známy) v židovskej rodine. Keď mal tri roky, jeho rodičia Anna Rachelová a Judah Asimov emigrovali do USA. Už ako päťročný sa naučil čítať. Isaac vyrástol v Brooklyne, kde jeho rodičia vlastnili malý obchodík so zmiešaným tovarom a v rodine sa očakávalo, že Isaac v ňom bude neskôr pracovať. V rodinnom obchode sa stretol aj s prvými vedecko-fantastickými poviedkami. Sci-fi príbehy začal písať už ako jedenásťročný a čoskoro mu začali vychádzať v známych časopisoch.

Vyštudoval na Columbijskej Univerzite v roku 1939 a získal titul Ph.D. v oblasti chémie v roku 1948. Hneď po štúdiách sa zamestnal na Univerzite v Bostone, kde mu však začali platiť mzdu až v roku 1958. V tom čase už jeho príjem z písania prevyšoval príjem z akademických prác. (Asimov ostal na fakulte ako asistent a v roku 1979 sa stal plnohodnotným profesorom. Jeho osobné spisy od roku 1965 archivované v univerzitnej knižnici sú v 464 krabiciach s dĺžkou 232 stôp (71 metrov).)

Oženil sa 26. júla 1942 s Gertrúdou Blugermanovou, s ktorou mal dve deti, syna Davida (narodený v roku 1951) a dcéru Robyn (narodená v roku 1955). Po manželskej odluke sa rozviedli v roku 1973 a Asimov sa v tom istom roku znova oženil s Janet O. Jeppsonovou.

Počas operácie, v rámci ktorej mu voperovali bypass srdca, (1983) bol nakazený vírusom HIV, následkom čoho 6. apríla 1992 zomrel. Príčina jeho smrti (zlyhanie srdca v dôsledku komplikácií spôsobených AIDS) bola zverejnená až o desať rokov neskôr v životopise jeho druhej manželky Janet s názvom It's Been a Good Life (doslova „Bol to dobrý život“).

Herman Melville

Herman Melville

Herman Melville (* 1. august 1819, New York – † 28. september 1891, tamže) bol americký prozaik, básnik a esejista, autor Moby Dicka.

Herman Melville sa narodil v New Yorku v rodine prisťahovalcov: otec bol škótskeho pôvodu, matka Holanďanka. Jeho otec bol obchodník, avšak hospodárska kríza zasiahla aj jeho, výsledkom čoho bol krach. Mladý Melville navštevoval súkromnú školu v Albany, ale po smrti otca sa rozhodol pracovať aby tak mohol podporiť rodinu. Ako dvadsaťročný pracoval v Liverpoolskom prístave. Neskôr , v 1841 sa Melville vydal do oblasti južných morí na rybárskej lodi. Spolu s priateľom ušli, ale boli zajatí divochmi na ostrove Marquesas.

Nakoniec, po ich prepustení, sa Herman stal námorníkom na Americkej lodi. Jeho šokujúce a exotické zážitky z plavieb mu slúžili ako prvotný materiál pri jeho fikciách.

Literárna tvorba je pomerne bohatá. Písal romány, poviedky, ale aj poéziu. Kniha Taipi (1846) je autobiografickým vyrozprávaním udalostí, ktoré zažil po tom, ako s priateľom dezertoval z veľrybárskej lode. Na Markézskom ostrove prežil štyri mesiace. Opis jeho ďalších dobrodružstiev pokračuje v knihe OMU (1847). Tieto diela zaradujeme medzi jeho prvotiny- je ešte vidieť, že sú trochu zanedbané. Možno ich zaradiť do literatúry faktu, hoci sa uplatňujú prvky románové, cestopisné a naopak autobiografické. V čase vydania Melvillove „cestopisy“ objavovali neznámy kút sveta a boli tak vlastne prvými objektívnymi informáciami o Polynézii.

Medzi ďalšie jeho prozaické diela patrí aj román Benito Cereno a poviedky Raj slobodných mládencov a peklo slobodných diev; Bedárov boháč, boháčove omrvinky; Kikirikí! Alebo kikiríkanie ušľachtilého kohúta Beneventana. Melville písal aj poéziu, ktorá ale nevstúpila do povedomia čitateľov tak, ako jeho próza.

Asi jeho najznámejšie dielo sa volá Moby Dick (alebo inak nazývané Biela veľryba). Je to tragická novela, ktorú rozpráva Ishmael. V príbehu sa stretávame s niekoľko mesačným hľadaním takzvanej bielej veľryby. Zápletkou je konflikt medzi kapitánom lode, Ahabom a „Bielym monštrom“- kapitán túži po pomste, pretože práve pri pokuse uloviť veľrybu prišiel o jednu nohu. Kapitán lode sa pripravuje na plavbu a len málokedy opúšťa kabínu. Moby Dick je preňho stelesnením diabla. V záver bojuje Ahab proti Mobymu sám a pri ich súboji je Ahabova loď zničená. Jediným, kto celú hrôzu prežil je Ishmael, ktorý rozpráva tento príbeh.

Georges Simenon

Belgický spisovateľ píšuci po francúzsky Georges Simenon. Svetoznámy autor detektívnych románov predovšetkým o komisárovi Maigretovi: Žltý pes, Komisár Maigret v rozpakoch, Obavy komisára Maigreta a i. Narodil sa v roku 1903. Zomrel 1989.

A poprosím žiadne reklamácie aj keď sa nebude zobrazovať, že game.

Gaius Marius

Gaius Marius

(C•MARIVS•C•F•C•N; nar.: 157 – 86 př. Kr.) byl římský vojevůdce a politik, nejvíce proslavený vojenskými reformami v římské armádě.

Původem z nízkého rodu se přes náklonnost optima Caecilia Metella propracoval k vyšším vojenským postům. Marius byl vysokého vzrůstu. Vyznamenal se v bojích v Africe proti numidskému králi Iugurthovi v letech 111–105 př.Kr.

Roku 119 př. Kr. byl zvolen za tribuna lidu. Stavil se neoblomně proti tehdy mocné nobilitě i svým chlebodárcům (Caeciliovi) a prosazoval přes jejich proti-snahy své záměry. Stal se i praetorem. Agitačními manévry si získával přízeň lidu, což nakonec vedlo k dosažení jeho cíle – konzulátu. Jako voják byl také velmi úspěšný v bojích s Germánskými kmeny.

jeho armádní reforma :

Přijímal chudé bezzemky do vojsk.

Výzbroj a vybavení vojáků byly hrazeny státem.

Vojáci dostávali pravidelně žold a podíl z kořisti válečných výprav.

Odměny válečným veteránům včetně půdy.

Zřízena profesionální žoldnéřská armáda.

Populárové x Optimáti

Dostal se do konfliktu se Sullou, jímž byl poražen a stal se tak psancem. Chtěl utéci do Afriky, ale byl nucen skrývat se v bažinách v jižní Latii. Byl dopaden, ale nakonec propuštěn. Jeho existence se přesunula do Kartága, kde se skrývá se svým synem. Po odchodu Sully je povolán zpátky do Říma, kde však vykonává krvavou mstu na optimátech. Docílil celkem sedmého konzulátu, záhy však umírá se zlou pověstí.

A.A.Milne

Anglický spisovateľ, esejista a žurnalista. Napísal knihu Medvedík Pú.

Čo mali všetci s tými fajkami?

Orionov pás