Poézia

Aký je váš vzťah k poézii? Čítate ju či o ňu vôbec nezavadíte? Akú obľubujete? A obľúbený básnici? Ak môžete, dajte sem aj svoje obľúbené básne :lol:

Jednoducho téma len o poézii :)

s poéziou sa viac-menej stretávam len v škole...

ale samozrejme si rada poéziu prečítam, i keď je to tak, že na ňu musím mať chuť...

nemám nikoho obľúbeného, jednoducho ma daná lyrická vec musí zaujať obsahom...

BohVieKoľko toho načítaného z poézie nemám, ale

E. A. Poe-ov HAVRAN je pre mňa jednoducho skvostom

asi si kúpim toto

bol som na nejakých literárnych večeroch v TT

niektoré počiny boli skutočne zaujímavé, no

niekedy sa skôr jednalo o intelektuálny onanizmus ako o umenie

Poézia je celkom v pohode. Mám rada hudobnosť vo veršoch, rýmy, proste pekné ľahké čítanie :)

No vyžívam sa aj v básnikoch, ktorí vo svojich dielach dodržiavali presnú formu, metrum, každú slabiku či prízvuk (Hviezdoslav napr.) - v tom sa vŕtam, učím sa to naspamäť, obdivujem :lol:

Prečítam si v podstate čokoľvek od Homéra a Shakespeara, cez prekliatych básnikov, beatnikov, až po našu slovenskú scénu (tu hlavne spomínaný Paľko Hviezdoslav, Válek, Lukáč).

Nesmiem opomenúť Čechov - především mého oblíbenca Krchovského - týmto srdečne pozdravujem deada :) . Čeština mi pripadá výhodná v tom, že nemajú rytmický zákon, verše sú úplne spevavé, to sa mi páči.

Čo neznášam je to enormné množstvo súčasných pseudobásnikov, ktorí poskladajú 30 slov zo slovníka cudzích slov s nezmyselnými prídavnými menami a hurá máme báseň. Ktovie, možno o pár rokov sa o nich budú deti učiť ako o novom smere v poézii, no mne neskutočne lezú na nervy.

A aby som nezabudla - milujem metafory!!

Môj vzťah k poézii je celkom vrelý :)

Najmä Les poets maudits.

Mám rada Máriu Rázusovú-Martákovú, hlavne "O bolesti" a "O najposlednejšom dni", vyhľadám a dopíšem sem celé znenie, teraz si pamätám len z pamäti a to vo vlastnom pozmenení :lol:

Tiež ešte obdivujem Hviezdoslava a množstvo slovenských básnikov.

Súčasnej mladej slovenskej tvorbe z väčšiny tiež nerozumiem, ale i tu sa nájdu výnimky, z ktorých mám zimomriavky

Dve z mojich srdcoviek, obe by Peter Bilý:

Nespavosť

Tisíce slákov, iba jedny husle

a cez hlas nocou štvaná oktáva.

Čo ostalo z nás po falošnom kúzle?

Opité harfy a ich smutné pohlavia.

Aj prázdno odhalilo niečo.

Tvoj tulák vtlačil striebro do básne:

že príliš krátko trvá večnosť

a nekonečná sú dnes dočasné.

Tak máš nič z toho, čo si chcela;

bezduchú hudbu, kruté telá

a kanón obrátený naruby.

Gordický uzol ťa vždy pretne.

Ostane klišé: vyhrá len ten,

kto sa do seba tajne zaľúbi.

Kokaín

Odhalím závoj: živé hroby.

A po psychedélií z tvojich slín...

...skôr ako som nás rozbil...

Len lacná neha. A tvoj kokaín.

Príliv sa ešte do nás vracia.

Mlčanie našľapuje na pery.

Svoj osud recituješ spiaca:

na vode, v oleji a v páperí.

Kto chránil druhých viac než oko?

...a zmysel márnotratných rokov...

Ukry ma ako eso pod rukou.

Nakoniec sa ti všetko splní:

mokrý bič na krvavé luny

- za prázdnu ľútosť. Už nik nevzbĺkol.

Ja k pozeii moc vztah nemam, ale predsa len je nieco co na poezii zboznujem, a sice SONETY! :lol:

A samozrejme najuzasnejsie Sonety ake som kedy cital su Sonnets by Willam Shakespaere

Rad by som si precital aj ostatnu Williamovu poeziu, no a zo vsetkeho najviac urcite Venus & Adonis!

No a este ma velmi laka precitat The Raven by Edgar Allan Poe!

Ale k tomu som sa zatial bohuzial nedostal :)

BohVieKoľko toho načítaného z poézie nemám, ale

E. A. Poe-ov HAVRAN je pre mňa jednoducho skvostom

asi si kúpim toto

Radsej si kup Petit Press E.A. Poe - Poviedky a basne

Pekna vazba a su tam asi tie najlepsie vecicky od neho

Poeziu mam hodne rad, sem tam chytim taku dobu ze ju musim stale citat a inokedy zasa raz za cas. Je mi jedno od koho je dana basen napisana hlavne nech je dobra.

Z tych basnikov sa mi pacia asi najviac Pavol Orzsagh Hviezdoslav, Michelangelo Buonarrotti, Janko Kral a hlavne Jiri Wolker a jeho zbierka Tezka Hodina dost deprimujuce ale super

A samozrejme nemozem zabudnut na antickych tvorcov proste ten jazyk je nenahraditelny

Báseň si prečítam, občas na nete, občas v nejakom literárnom časopise...

Čo sa týka súčasnej slovenskej tvorby, nemyslím si, žeby bola všeobecne horšia ako v minulosti, ako všetko podlieha svojmu vývoju, takže je v určitých smeroch iná. Na druhej strane je zatiaľ asi aj dosť málo známa. Myslím, že len málokto by dokázal spamäti vymenovať napríklad piatich predstaviteľov slovenskej súčasnej poézie, pod čím si predstavujem buď žijúcich autorov, alebo autorov tvoriacich približne v posledných pätnástich rokoch...

nečítam básne cielene

hoci poézia sa nájde v knižnici aj u mňa, niekoľko knižiek ... zvyčajne niečo hľadám, niektorá sa mi dostane do ruky a začítam sa ... na chvíľu

občas na niečo natrafím, niečo si nájdem, niečo mi niekto odporučí, objavím na nete, v knihe, o niečom som čítala, počula a nájdem a prečítam si ...

musí ma chytiť, niečím sa ma musí dotknúť, obraz, výpoveď, podobnosť, duša ... čosi ...

tuto basen som si niekolko krat cital bo sa mi strasne paci aj ked je hodne smutna

Jiri Wolker - Balada o nenarozenem diteti

Nejdřív se na sebe usmáli,

potom se do sebe zamilovali

u lucerny na nábřeží,

kde voda běží a běží

a lidé stojí, jako by odrazem světel na ni byli.

Nakonec se spolu políbili.

Milenci jsou lidé bohatí,

pokladů mají, že jich nelze vypočítati:

ruce, oči, prsa a ústa.

„Za město, má milá,

vede cestička bílá

a za městem hluboko v obilí

se zelené meze zrodily.

Tam poklady své spočítáme,

tam si je věrně odevzdáme,

aby nám neshořely

nebo neodletěly

jako ptáci

ohniváci.“

Za město šli a večer už byl,

o lásku nadarmo nikdo neprosil;

i mladí se smějí milovat,

i chudí se smějí milovat,

z lásky se člověk narodil,

za město šli a večer už byl.

Zprvu se bránila,

zprvu se bála,

nakonec se ale přece odevzdala.

Proč bych mu tělo své nedala,

tělo své z krve a života,

když jsem mu srdce už dala,

své srdce z krve a života?

Láska je žena a muž,

láska je chleba a nůž.

Rozřízl jsem tě, milá má,

krev teče mýma rukama

z pecnu bílého.

Když nohy domů se vracely,

daleko bylo od dveří k posteli,

když noc hoří, peřiny nehřejí,

té noci na srdci se jí

dětská ústa narodila.

Té noci plakaly čtyři holé stěny,

že těžko, těžko bude dát

hladovým ústům krajíc ukrojený.

Měsíc nad městem svítící

se třikrát naplnil a dvakrát has,

když potřetí hasl nad černou ulicí,

dětská ústa k srdci promluvila:

Maminko milá,

já jsem láska,

která by se ráda narodila!

Když to slyšela,

k milému běžela.

Pokojík jeho byl smutný a studený

jak těžká hlava mezi slabými rameny.

Když se to oba dověděli,

na pelest sedli.

Tiší byli, bledí byli,

k lásce a zabití sbírali síly.

„Dnes

naše srdce, milá má,

a ostatních srdcí tisíce

jsou jenom na půltu hospodské sklenice.

Stačí se zpíti zahořklým rtům.

Nalili krev jsme a vypili rum.

Statisíce lidí se milovalo,

žádné dítě se nenarodilo z nich,

— ni naše se nesmí narodit.

To není hřích,

to je jen bída.“

Slunce už nesvítí,

hvězdy už nezáří,

odešli k lékaři,

milenci dva.

Tam nevede cesta bílá a měkká,

tam se jde po schodech z kamene

a v čekárně se čeká,

dlouho a dlouho se čeká,

až dveře strašlivě zavřené

se otevrou pohledem žlutým a kosým

a řeknou: Prosím!

Lékař měl ruce z karbolu

a slova z ledu:

„Nemocné ženy léčit nedovedu,

spravuji jenom zlámané věci.“

Bluzičku svlékl,

prsty jí na prsa bubnoval

smuteční pochod.

Ó ženo,

slyšíš ten hlas,

co na prsou hořel ti?

Teď naposled zakřičel ještě.

Teď zhas.

On zatím stál,

u dveří, na prahu pokoje stál.

Však oči jej zradily a nestály s ním,

křečovitě kráčely za její bolestí,

za její bolestí, za vozem pohřebním,

kola skřípěla, podzimní vítr vál.

Udělal jsem to já?

Já jsem to udělal.

„Podej mi, můj milý, ruku,

až půjdem po schodech dolů.

Už nejsem statečná a budu plakati,

že z bohatství všeho

mně v kapse zbyla jen lahvička eumenolu,

že jsem jen rána

mrtvýma rukama dítěte zobjímaná.

Já nejsem žena,

já jsem hrob.

Dvě oči na mně stojí jak dvě svíčky,

co na podzim hoří za dušičky,

a nikdo se nade mnou nemodlí.

I žena chce svět lepší a jinačí

a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí“

Večer

mnoho milenců smutných je,

že to, co žít mohlo, nežije,

a mnozí ani smutní nejsou,

protože to nedovedou.

Slunce na zemi svítilo

a stromy zůstaly lysé,

lidé se na zemi milují

a láska nenarodí se.

Nenarodí se?

mne sa kedysi veľmi páčila báseň Lorelai (Heinrich Heine), len sa mi ju nepodarilo vygúgliť...

:lol: zrejme preto, lebo to je Lorelei

poéziu čítam rád, i keď zriedkavo. nevyhľadávam ju, občas ale natrafím na niečo, čo sa mi zdá zaujímavé a vtedy sa začítam.

najviac sa mi páči drsná poézia inšpirovaná životom, nerád čítam abstraktné básne, často mi v nich uniká zmysel, myšlienka.

nemám žiadnu obľúbenú báseň, ku ktorej by som sa vracal a učil sa ju naspamäť. možno som ešte pre poéziu poriadne nedozrel. : ) keď sa to stane a nájdem niečo pekné, potom sa k tejto téme vrátim.

LEG

áno, myslím že je to ona, len ja som ju mala v českom jazyku, tam tie jazyky neovládam, tak len myslím, že je to ona...

je to o dievdiče, ktorá sedí na skale a vábi rybárov...

naposledy sylvia plathova. na poeziu ale musim mat dostatocne melancholicku naladu, zivotnu situaciu, slinu....i :lol:

čítal či číta niekto Françoisa Villona ?

krčmový básnik, zlodej, vrah, takmer odvisol, písal vo väzení aj v krčmách, cynický, vážny, vtipný renesančný básnik, žil v 15.storočí a niektorými autormi je považovaný za prvého prekliateho básnika ... zomrel tridsaťdvaročný

Poznám všetko, len seba samého nie

Poznám dobre muchy v mlieku,

podľa oblečenia človeka poznám,

poznám časy dobré i zlé,

jabloň po jabĺčku poznám,

po živici poznám strom,

keď všetko je to isté, poznám,

kto pracuje alebo sa povaľuje, poznám,

poznám všetko, len seba samého nie.

Poznám plášť podľa goliera,

podľa kapucne mnícha poznám,

poznám pána podľa sluhu,

mníšku podľa závoja poznám,

podľa žargónu udavača poznám,

poznám bláznivú smotánku,

víno podľa suda poznám,

poznám všetko, len seba samého nie.

Poznám koňa i mulicu,

ich službu a bremeno poznám,

poznám Blaženku i Belu,

mladý strom poznám, ktorý tieni i uspáva,

prízrak i spánok poznám,

poznám český blud,

silu Ríma poznám,

poznám všetko, len seba samého nie.

Princ, poznám skrátka všetko,

farebné i sivé poznám,

smrť poznám, čo všetko ukončí,

poznám všetko, len seba samého nie.

François Villon: Balada o bežných slovách (1458)

Vendôme

preklad z francúzštiny: monami

áno, prečítal som si zbierku Básne od Parížana Villona, ako ho tiež nazývali.

čítal som jeho balady, ktoré písal v žalári krátko pred rozsudkom, ktorý takmer skončil jeho popravou. veľa jeho básní našlo inšpirácu v biblii, písal však i o ľuďoch, ktorých stretol vo svojom živote.

našiel som tam baladu o biskupovi, ktorý ho uvrhol do žalára, v nej písal o dobrých a zlých skutkoch, ktoré ľudia konajú bez ohľadu na spoločenské postavenie,

napísal i modlitbu k panne Márii pre svoju starú matku,

písal o tom, ako prežil mladosť, o biede a o ľudskom srdci,

písal o boháčoch, chudákoch, dámach i pobehliciach.

jeho básne sú na svete už viac ako polovicu milénia a stále sú dobrým čítaním.

Básne mám veľmi rada, hoci na ne nenatrafím tak často ako na beletriu či literatúru faktu. Mojimi najobľubenejšími zostanú tie od E. A. Poa, najmä Havran, Lenora, Červ dobyvateľ a Ulalume. Páčia sa mi aj básne od Paula Verlaina, Guillauma Apollinaira a Charlesa Pierra Baudelaira - od neho konkrétne báseň Mrcina:

Rozpamätajte sa, čo videli sme, milá,

v to sladké ráno leta raz:

Mrcina príšerná v zákrute cesty hnila

na márach štrku, mraziac nás.

S nohami vo vzduchu jak žena nehanebná,

pálená vášňou, potiac jed,

nedbalo, cynicky rozčapovala stehná

a zduté brucho uprostred.

Ťahá ma to aj k čínskym básnikom, celkom ma zaujali Tu Fu a Li Po - to bol teda riadny lapaj:

Vtom náhle nad strání

kulatý měsíc se mi uklání,

já jemu.

Se mnou v modrý nebes klín

můj kývá stín ...

Chce měsíc pít.

Jak mám ti podat číš?

alebo:

Mám víno ve džbánu a je ho víc než dost.

Kdo mi však bude dělat společnost?

Měsíci, pojď blíž — připiju ti,

možná ti víno přijde k chuti!

Můj stín se s námi taky pobaví —

přátelé, už jsme tři, tak na zdraví!

Za chvíli jsme už všichni rozjaření,

pít s přáteli je pro mne potěšení.

Zpívám — stín už se sotva drží na nohou,

tančím — a měsíc pajdá cik cak oblohou.

Ještě si s vámi trochu zavýskám —

až dopijeme, bude každý sám.

A jednou naposled, až odbije můj čas,

za Mléčnou dráhou sejdeme se zas.

Pozitívne na mňa vplývajú aj japonské haiku:

Vůně chryzantém

a ve starém městě Nara

plno staroušků Budhů

---------------------------

Jarní moře

vlnka za vlnkou

po celý den

---------------------------

V horách se dívám na hory

za deště poslouchám déšť

jaro léto podzim zima

včera mi bylo dobře

a zítra bude taky

poéziu zbožňujem :lol:

William Shakespeare, William Blake, Elizabeth Barrett-Browning, Edgar Allan Poe, Ján Botto, Andrej Sládkovič... moji obľúbení "poeti" :)

hmmmm Sládkovič to je čo povedať. Ja ho moc nemusím a príde mi aj dosť ťažký a málo záživný :lol:

no jo, ale mne se líbí :lol:

a ešte som zabudla spomenúť medzi mojich naj básnikov Nikolaja Gumiľova :) ten má fakt krásne básne :)

...básne sú krásne

...ked mi je jasne -

...kazde slovo z nej

...k tomu dobry dej

...az duša žasne...R:-)

Čo neznášam je to enormné množstvo súčasných pseudobásnikov, ktorí poskladajú 30 slov zo slovníka cudzích slov s nezmyselnými prídavnými menami a hurá máme báseň. Ktovie, možno o pár rokov sa o nich budú deti učiť ako o novom smere v poézii, no mne neskutočne lezú na nervy.

 

Presne toto z duse neznasam. Naskladat pod seba niekolko nesuvislych riadkov - ani nie versov, pretoze tie vyplody prosto nemaju statut versov - so slovnymi spojeniami celkom nezmyselnymi pre kazdeho s vynimkou ich pocmaraneho autora, bez metrickeho podorysu a bez rymu, dnes dokaze kazdy diletant a neziada si to ani omrvinku poetickeho nadania, nevraviac o znalosti metriky a versologie.

Volny vers - to je v sucasnej dobe licencia, s ktorou sa moze za basnika povazovat ktokolvek.

V poslednom čase som sa zamilovala do Bukowského depresívnych básní...

Sám se všemi

tělo obepíná kost

a dovnitř

dají mozek a

někdy duši,

a ženy rozbíjejí

vázy o stěny

a muži pijí

přespříliš

a nikdo nikdy

nenajde toho pravého

ale lidi nepřestávají

hledat

hemží se z postele

do postele.

tělo obepíná

kost a

tělo hledá

něco víc než

tělo.

není v tom vůbec

naděje:

všichni jsme ve spárech

stejného

osudu.

nikdo nikoho nikdy

nenalezne.

městské skládky se plní

smetiště se plní

blázince se plní

nemocnice se plní

hřbitovy se plní

nic jiného se

nenaplní.