Detektívky

Jeffery Deaver - Iluzia.

čítalo sa to dobre a určite si od neho niečo ešte prečítam. Dobrá napínavá detektívka.

 

Japrisot Sébastien: Zločin v exprese, Pasca na Popolušku

Zločin v exprese, ani Pasca na Popolušku sa mi nepáčili. U mňa to nebola detektívka. V prvom príbehu to vyšetril nejaký chlapec, nie detektív.

Druhý príbeh to bola domotaná motanica, kto je vlastne kto. Tiež to nebola klasická detektívka.

Už viem, že od Japrisota si nabudúce iste nič vyberať nebudem.

Flora, je mi jasné, že každý máme jiný vkus a každému se líbí něco jiného :), co si budeme povídat, ale než úplně Japrisota zavrhneš, zkus ještě Vražedné léto. Ani tenhle román není klasickou detektivkou v pravém slova smyslu, ale je to neskutečně silný příběh o zločinu a pomstě – a myslím, že je to jednoznačně Japrisotovo nejlepší dílo! Ta knížka je napsána velmi moderně, mohu-li to tak říci, čtivě a realisticky, není to žádná šaráda jako Past na Popelku (obsahuje i řadu scén typu +18, čehož náležitě využili i tvůrci stejnojmenného filmu – bohužel to celkové úrovni nepříliš dobrého filmového přepisu nijak nepomohlo!), všechny postavy jsou uvěřitelné – a ten příběh, ten fakt stojí za to… Když se ti po dočtení poslední stránky všechno v hlavě propojí, přítomnost s minulostí… Už jsem tu o tom před časem psal, já se z Vražedného léta vzpamatovával několik dní… :)

Sedm poznámek k Relikvii (autoři: Douglas Preston, Lincoln Child)

 

1) Jednoznačně mě to bavilo! Knížka se četla dobře, napínavý děj prakticky do poslední stránky, svým způsobem šokující závěr… Určitě co nejdříve sáhnu po dvojce… ;)

 

2) Román se tak trochu rozpadá na dvě části. První polovina pracuje spíše s náznakem napětí – a to z ní dělá paradoxně zajímavější část knihy, protože ve druhé půlce už jsou karty odkryty a autoři pracují prakticky jenom s napětím takříkajíc prvoplánovým. Ale to vůbec neznamená, že by druhá polovina nebyla napínavá – jenom tam jde o trochu jiný typ napětí.

 

3) Autoři – k dobru věci – hojně používají zavedené filmařské fígle. Např. ostrým střihem (především v oné druhé polovině) přeskakují z místa na místo a vám před očima běží děj klasického katastrofického spektáklu. Střídavě sledujete tu velitele zásahu, tu skupinku zoufalců, brodících se po pás vodou, tu druhou skupinku, ztracenou kdesi ve sklepeních – střih střídá střih a vy nestačíte vydechnout.

 

4) Postavy jsou, pravda, trochu černobílé, hajzlík je až příliš velký hajzlík a klaďasové zůstávají klaďasy v každé situaci. Ale to k tomuhle typu literatury asi patří…

 

5) Být autorem, asi bych si více pohlídal uvěřitelnost některých pasáží, ne úplně vše člověk dokáže strávit. Ale to jsou jenom takové menší flíčky na kráse…

 

6) Poprvé po dlouhé dlouhé době se mně stalo, že jsem četl knihu, o které jsem nic nevěděl. Neznal jsem autory, neměl jsem ponětí, že vůbec existují. Můj výběr nebyl zatížen žádnou literární zkušeností. Najednou jako bych se vrátil v čase do svých klukovských let, kdy jsem hltal knihy prostě tak, jak mi přicházely do ruky, a četl jsem je jenom proto, že jsem měl chuť si něco přečíst. Bylo to neskutečně příjemné… ;)

 

7) Od té doby, co jsem dočetl úžasnou knihu Catherine O’Flynnové Co se ztratilo (vřele doporučuji všem- jenom upozornění: nejde o detektivku!), nemohu vstoupit do žádného supermarketu, aniž bych si na ten nostalgický příbeh nevzpomněl. Teď mě asi čeká podobná obsese: Myslím, že vzpomínka na Relikvie mi od této chvíle naskočí v hlavě už pokaždé, když se i jen přiblížím k nějakému přírodovědnému muzeu… ;)

to mi pripomenulo jednu vec, nikdy necitaj dopredu anotacie od bbart, hemzia sa spoilerami jedna radost a uz viac ludi odradili

 

som rada, ze pacilo, je to oddychove citanie a hej, prave ta uveritelnost casto pokulhava, bol dokonca natoceny film, hodnoteny je dost slabo, ja osobne som ho nevidela, nechcela by som si pokazit obraz postav

Včera jsem trestuhodně zapomněl připomenout narozeniny jednoho z otců zakladatelů klasické detektivky…

 

Sir Arthur Conan Doyle

 

*22. května 1859, Edinburgh, Skotsko, Velká Británie – † 7. července 1930, Crowborough, Sussex, Velká Británie

 

 

Sir Arthur Conan Doyle byl britský spisovatel, proslulý především příběhy o Sherlocku Holmesovi, jež zásadně ovlivnily podobu detektivního žánru. Původním povoláním byl lékař. Jako autor byl velmi plodný – jeho tvorba zahrnuje kromě detektivek také historické a fantastické povídky a romány, dramata, poezii a literaturu faktu. Působil rovněž jako válečný zpravodaj. Byl aktivní v politice – kandidoval do parlamentu, zasazoval se o dodržování práva v případech protiprávně odsouzených, vystoupil proti nelidským podmínkám v belgickém Kongu a organizoval mezinárodní podporu jejich zlepšení, veřejně hájil zájmy Velké Británie ve válečných konfliktech, prosazoval projekt vybudování tunelu pod Lamanšským průlivem. Věnoval se také sportu, byl jedním z prvních automobilistů ve Velké Británii, propagoval začínající lyžování. (Doyle byl vášnivým lyžařem a prorokoval, že nastane doba, kdy budou tisíce lidí jezdit do Švýcarska lyžovat). V závěru života se zaměřil na šíření spiritismu.

 

Nejúspěšnějším literárním hrdinou A. Conana Doylea se stal Sherlock Holmes – detektiv, který je „kombinací askety a sportovce, vědce a ctižádostivého umělce, nepřítele žen a uhlazeného džentlmena, morálního arbitra a uživatele drog, zástupce zákona a zároveň beroucího zákon do vlastních rukou“. Postavu slavného detektiva, napůl lékaře a napůl houslového virtuosa, vytvořil A. Conan Doyle podle dr. Josepha Bella, chirurga a svého učitele z univerzity, ale současně byl také inspirován detektivem C. Augustem Dupinem v detektivních povídkách Edgara Allana Poea. Druhou ústřední postavou detektivek A. Conana Doylea je dr. Watson, „plný opravdového porozumění doprovázeného úžasem, hněvem a poněkud těžkopádným ‘zdravým rozumem’“.

 

A. Conan Doyle napsal celkem 56 povídek a 4 romány s detektivem Sherlockem Holmesem, které mu přinesly slávu i peníze, přestože jako autor považoval za důležitější svou „vážnou“ literaturu. Sherlock Holmes byl a stále je napodobován, parodován, vznikla další pokračování od jiných autorů, byl mnohokrát zfilmován a uveden v divadelních hrách. Stal se předmětem kultu, vydávají se časopisy věnované „holmesovským a watsonovským studiím“ a postavy Holmese a Watsona jsou chápány jako historické osobnosti, jejich život je předmětem rekonstrukcí…

 

(Zdroj: Wikipedia)

Tak jsem dočetl Sběratele kostí.

 

Jak už jsem tu víckrát napsal, mým favoritem je střídmá současná realistická detektivka. Vždycky dám přednost chytrému příběhu s věrohodnou psychologickou motivací, před samoúčelnou šarádou, vždycky upřednostním detektivku, které možná chybí vnější efekty a thrillerové prvky, ale o to víc se může pochlubit mnou často zmiňovanou uvěřitelností. Vždycky sáhnu spíše po knize, která čtenáři předkládá story podobnou neúnavnému a mnohdy až nudnému skládání dílečků puzzle, než po té, kde se to hemží akční podívanou, divokými honičkami a scénami nabitými napětím. A vždycky si raději přečtu o nenápadném a pracovitém policistovi typu Čapkova doktora Mejzlíka, než o nějakém namakaném Rambovi v neprůstřelné vestě.

 

Přesto jsem rád, game (mimochodem: připojuji se ke všem, kteří ti přejí brzké uzdravení! :) ), žes mě dostala k Jefferymu Deaverovi, kterého jsem do téhle doby neznal. Ač má příběh o Lincolnu Rhymeovi řadu atributů, nad kterými jsem v předešlém odstavci trochu ohrnoval nos (jedná se o klasický thriller, knížka obsahuje řadu akčních vypjatých scén a život mnoha je zachráněn v poslední vteřině – když už plameny olizují oběti tvář), četla se knížka dobře – a určitě brzy sáhnu po nějakém dalším Deaverovi. Inu, nejenom chlebem živ je člověk… A nemůžu číst pořád jenom své oblíbence... :)

 

Ale ještě ke Sběrateli kostí. Jasně, výhrady by se našly, zvláště ty zásahy na poslední chvíli mě trochu nadzvedávaly, ubral bych plyn i v až příliš realistickém zobrazování pachatelových zvrácených praktik, ale na druhé straně vlastní pátrání policistů bylo popsáno naprosto brilantně, to je přesně to, co na detektivkách miluju, to zmapování postupu vyšetřování, ten detailní popis každé sebemenší stopy, každého kroku… klobouk dolů! A ten postupně se rozrůstající Profil pachatele na zdi… To bylo fakt dobré… :)

 

Ale nedá mi, abych si na konci trochu nerýpnul. Totiž: Co se týče policistů Laurela a Hardyho, podezírám Deavera, že trochu, trošičku opisoval (vzhledem k datu vzniku díla – 1997). Samozřejmě to nemohu tvrdit na sto procent, ale zdá se mi, že jako předobraz téhle policajtské dvojky byli (ať už vědomě nebo nevědomě) Monoghan a Monroe (McBain) popřípadě Kristiansson a Kvant (Sjöwallová Wahlöö). Ale to je samozřejmě jenom můj názor… :D

Zpráva, která proběhla tiskem, a která shodou okolností přímo navazuje na předešlý příspěvek.

 

Na pultech knihkupectví se už v úterý objeví nový James Bond. Pocta pokračovat v přísně střežených osudech agenta 007 padla tentokrát na Jefferyho Deavera, známého autra thrillerů.

 

(...)

 

Bond je pro nás předně filmovým hrdinou. Přitom příběhy o fiktivním agentovi britské MI6, který pije suché martini s vodkou a jezdí proklatě rychlými vozy, mají čtrnáct knižních předloh od Iana Fleminga a několik dalších například od Kingsleyho Amise (psal pod pseudonymem Robert Markham), Johna Gardnera nebo Sebastiana Faulkse.

 

A přestože Bondův duchovní otec Ian Fleming je už skoro padesát let mrtvý, jeho hrdina žije dál. Každá nová kniha o Bondovi je na západních knižních trzích netrpělivě očekávána. Ta nejčerstvější – od Jefferyho Deavera – vyšla v angličtině před týdnem a jmenuje se Carte Blanche. Do češtiny byl její název přeložen jako Nula stupňů volnosti a na pulty ji uvede nakladatelství Domino.

 

(MF Dnes, 4. června 2011)

 

 

Podrobnější informace o nové Bondovce: zde

 

Dvě první kapitoly z chystané knihy (v češtině) a video z oficiálního představení Carte Blanche (pro všechny, kdo mají zájem vidět a slyšet živého Deavera… :) ): zde

 

A jako bombónek jeden starší rozhovor s Deaverem při jeho poslední návštěvě Čech – když si k nám přijel koupit psa! :) : zde

Tak teď jsem se to dozvěděl!

Při pátku smutná zpráva!

 

Zemřela Lilian Jackson Braunová

 

 

 

4. června 2011 zemřela ve svých 97 letech americká autorka úspěšné detektivní kočičí série Lilian Jackson Braunová.

Všechno začalo v roce 1966 příběhem Kočka, která uměla číst pozpátku (naposledy MOBA, 2003). Její kočičí detektivky s reportérem Jimem Qwilleranem a jeho siamkami Koko a Yum Yum se staly rázem velmi úspěšnými. Poslední dvacátou devátou detektivku napsala Lilian Braunová v roce 2007 (Kočka, která měla 60 vousků; MOBA 2010).

Knihy Lilian Jackson Braunové byly přeloženy do 16 jazyků. Autorka zemřela na infekci plic v Laudrumu v Jižní Karolíně.

 

(Zdroj: L.C.)

 

Duchovní otcové (a matky) odcházejí, ale jejich děti tu zůstávají s námi, že Qwille…

česť jej pamiatke

a jej kvalitným a jednoduchým a úchvatným detektívkam. :(

 

mimochodom, presne tak, ako vyzerá na obrázku, som si predstavovala Koka ...

Jsem rád, že se mi podařilo tuhle kouzelnou podobiznu objevit, vždycky jsem narážel jenom na ty dva notoricky známé miniportértky – a teď se najednou odkudsi z hlubin internetu vynořila tahle fotka, paní spisovatelka i její mazlíček na ní vypadají úžasně, až pohádkově… No řekněte, nepřipomíná vám ten portrét obrázky Ivy Hüttnerové?… :ax:

Keith Gilbert Chesterton

 

*29. května 1874 – † 14. června 1936

 

 

Gilbert Keith Chesterton byl anglický prozaik, básník a esejista, autor románů a detektivek, literární a společenský kritik a diskutér, historik, dramatik, křesťanský myslitel a zastánce katolicismu.

 

Pocházel ze zámožné londýnské rodiny (po matce byl francouzského původu). Studoval malířství na Sladově akademii, studium nedokončil, od r. 1895 se živil jako novinář.

 

Ve svých detektivních příbězích, vytvořil svéráznou postavu katolického kněze otce Browna, který brilantně řeší detektivní záhady. Otec Brown se poprvé objevil v časopise Storyteller roku 1910 v povídce The Blue Cross (Modrý kříž).

 

Chesterton napsal přibližně osmdesát knih, několik set básní, kolem dvou set povídek, čtyři tisíce esejů a několik her. Působil jako sloupkař pro noviny Daily News, Illustrated London News a vlastní G.K.’s Weekly. Psal i články pro Encyklopedii Brittanica. Proslavil se i svými častými debatami (například s G. B. Shawem, H. G. Wellsem, B. Russellem), v nichž prý většinou nenacházel konkurenta.

 

Gilbert Keith Chesterton byl velkým vzorem pro Karla Čapka.

:hmmm:

Stojí za přečtení

 

Nakladatelství Motto vydává zajímavou knihu, která jistě potěší všechny milovníky detektivek:

 

 

Podle obálky a typografické úpravy by se mohlo zdát, že P. D. Jamesová přichází s dalším případem Adama Dalglieshe, ve skutečnosti se však jedná o krátké dějiny britské detektivky od počátků k dnešku.

 

V jednotlivých kapitolách se autorka věnuje různým bodům týkajícím se žánru. Nejprve popisuje počátky detektivky a řeší otázku, co to vůbec detektivka je (O čem vlastně mluvíme a jak to všechno začalo?), píše o Sherlocku Holmesovi a otci Brownovi (Nájemník z Baker Street číslo 221b a farář Cabhole z Essexu), všímá si produktivní meziválečné tvorby (Zlatý věk), nechybí malý exkurz do tvorby americké – Jamesová se konkrétně zmiňuje o drsné škole Hammeta a Chandlera (Měkké jádro a drsná škola), po zásluze jsou připomenuty i výrazné britské detektivkářky Christie, Sayersová, Marshová a Allinghamová (Čtyři pozoruhodné dámy) atd.

V kapitole Jak vyprávět příběh: prostředí, hledisko a lidé je popsán způsob tvorby detektivky a její náležitosti, kdy P. D. Jamesová nejvíc zapojuje své vlastní autorské postřehy a zmiňuje tedy i vlastní detektivní příběhy, v kapitole Odpůrci a fanoušci: proč někteří detektivky nesnášejí a jiné je milují se naopak autorka pokouší zodpovědět otázku, co nás vůbec na detektivkách tolik přitahuje. V závěrečné kapitole (Dnes a možná zítra) jsou zmiňováni současní britští autoři, připomenuta jsou i televizní a filmová adaptace a vznik elektronických knih.

 

Originál: Talking about Detective Fiction

Překlad: Petra Diestlerová

Motto, Praha 2011

160 stran

 

(Zdroj: Juan Zamora)

James McClure

 

*9. října 1939, Johannesburg, JAR – † 17. června 2006, Oxford, Velká Británie

 

 

James Howe McClure se narodil a vyrůstal v Jižní Africe, kde také začal svou kariéru novináře, fotografa a policejního reportéra. Ve svých ostrých a dobře cílených reportážích se však pouštěl na čím dál tím tenčí led, až o něj v negativním slova smyslu projevili zájem místní autority. Začali ho sledovat, jeho přátele nechali pozatýkat, takže rozhodnutí opustit Afriku bylo zákonitým vyústěním jeho novinářské kariéry v JAR. A tak se v roce 1965 přestěhoval i se svou rodinou do Británie, kde psal pro Scottish Daily Mail, později pro Oxford Times. S novinařinou ale skončil, jakmile si uvědomil, že dokáže zúročit svůj literární talent a zkušenosti s jihoafrickou policií. Napsal řadu detektivních románů zasazených do JAR, kde je hlavní postavou bělošský poručík Tromp Kramer a bantuský seržant Mickey Zondi. Tyto příběhy jsou výjimečné tím, že kromě skvělých příběhů a kriminálních zápletek mezi řádky prosvítá i drsná realita apartheidu.

Po dokončení čtrnácti knih, z toho osmi s dvojicí Kramer-Zondi, se autor vrátil zpátky do novin a jako editor dovedl své Oxford Times až k výhře o nejlepší noviny roku 1994. Po odchodu do důchodu se rozhodl napsat další román, ale v tom mu zabránila nečekaná nemoc a posléze i smrt.

 

Česky vyšlo:

 

• Parní válec (The Steam Pig, překlad Jarmila Ortová, Odeon, 1977)

• Zpěvavý pes (The song dog, překlad Alice Kraemerová, Beta-Dobrovský, 1995)

• 3x Kramer a Zondi (Odeon, 1983)

Až se ucho utrhne (The blood of an Englishman, překl. Vladimír Klíma)

Had (The Snake, překlad Pavel Medek)

Čichám, čichám člověčinu (překlad Jan Válek)

 

(Zdroj: Mikika)

Mai Sjöwallová – Per Wahlöö

 

 

Per Wahlöö

 

*5. srpna 1926, Lund, Švédsko – † 22. června 1975, Malmö, Švédsko

 

Po studiích historie pracoval jako novinář a policejní reportér. V 50. letech působil ve Španělsku jako zahraniční korespondent, ale pro své politické postoje byl Frankovým režimem ze země vypovězen. Procestoval pak celý svět, aby se nakonec vrátil zpět do Švédska a zpět k novinářské branži. Roku 1961 se seznámil s kolegyní novinářskou Maj Sjöwallovou – a o rok později se vzali.

 

Maj Sjöwallová

 

*25. září 1935, Stockholm, Švédsko

 

Studovala grafiku a žurnalistiku – a v tomto oboru se také prosadila – psala pro různé časopisy a později byla uměleckou ředitelkou. S manželem má dvě děti. Po jeho smrti psala dál – ve spolupráci s nizozemským spisovatelem Thomasem Rossem. Nyní žije v ústraní a překládá kriminální literaturu (např. Roberta B. Parkera ap.).

 

Ačkoli oba autoři publikovali i samostatně, proslavila je především až jejich společná detektivní série. Od počátku měli jasno, že bude mít 10 dílů, bude se odehrávat ve Stockholmu a bude v sobě odrážet i soudobé sociální a politické problémy. V letech 1965-75 (co rok, to jedna kniha) tak vznikly romány o zločinu s komisařem Martinem Beckem a jeho policejním týmem. (Prý ji psali po večerech, kdy konečně uložili děti ke spaní… :) ) Inspirací byl manželům Ed McBain, jehož knihy překládali do švédštiny. Jejich vlastní dílo naopak zase ovlivnilo následující generaci švédských spisovatelů.

 

Česky vyšlo:

 

Roseanna

Muž, který se vypařil

Muž na balkóně

Noční autobus

Zmizelé hasičské auto

Policie pivo pije

Säffleská bestie

Záhada zamčeného pokoje

Vrah policistů

Teroristé

 

(Zdroj: Mikika)

 

............................

P.S.: Já osobně romány tohoto švédského spisovatelského tandemu řadím k vrcholům žánru – a jejich knihy už léta patří k mým nejoblíbenějším. Myslím, že ve skutečnosti překonali i svého učitele McBaina…

:D

 

pani P.D. Jamesová spôsobila príjemné prekvapenie s tou knihou ... to je presne to, čo som mala na starých knihách najradšej ... resumé, doslov, zvyčajne úplne skvelé doslovy F. Jungwirtha : ) čosi naviac o detektívkach, čerešničku k práve prečítanej detektívke, v kope kníh, aj keď detektívka bola len ukážkou, výberom z diela niekoho a ani nemusela byť najlepšia ...

aj keď som si zakázala na nejaký čas kupovať knihy, po posledných neblahých skúsenostiach, v prípade tejto knihy asi poruším pravidlo ... uvidím ešte, ale som zvedavá ...

pídí Jamesovú som nedávno prečítala v mojej tradičnej sérii, nehynúca vďaka jednej fórumáčke za neskutočnú zásobu e kníh ...

 

a znovu som si objavila Adama Dalgliesha, a jeho príbehy ... znovu som zistila, že je pídí skvelá :D

 

bolesti a nedobré myšlienky je úplne najlepšie zahnať nemyslením ... tak som v poslednom čase čítala a čítala ... a opakovala si skvelých autorov, podaktorých dávno nečítaných, čítala v sériách ...

 

Ellery Queen, v sérii, po dlhých rokoch, veľmi dávno som ho nečítala ... páni bratranci pod týmto menom písali štyridsať rokov.

prejavuje sa to dobovým štýlom, postavou vytvorenou v mladom Queenovi, aj vyšetrovacími metódami. Ellery Queen ako večne mladý spisovateľ "pomáha" pri vyšetrovaniach svojmu otcovi inšpektorovi, a je geniálny vo vymýšľaní dokonale padnúcich teórií, ktoré dopodrobna rozvedie, všetko pasuje, až kým nejaký dôkaz teóriu nepoprie ... potom vymyslí ďalšiu teóriu, a takto dokola - v jednej z kníh ich mal štyri, pekne rozsiahle :D

nie všetky knihy sú také "samá Elleryho teória", niektoré knihy sú útlejšie, čtivejšie, ráznejšie, a medzi nimi príbeh, ktorý pripomína zvláštny sen, pripomenul mi kameru Jacka Cardiffa v starom filme Po schodoch ... farebný iný snový nebeský svet, tu na zemi ... v češtine pod názvom A osmého dne ...

 

nie v každom príbehu vystupuje Ellery a inšpektor Queen, občas nastupuje príbeh s iným detektívom, tie sú trochu iného razenia, Elleryho maniere sú na jednej strane príbehov, zbytok bez Elleryho na druhej ... je v tých knihách rozdiel, je tam mierne posunutie v príbehoch, bez Elleryho sú priamočiarejšie ... ale zasa to neplatí pre všetky :)

 

čítala som pár príbehov od Roberta van Gulika, s jeho úplne najoriginálnejším sudcom Ti, ktoré som ešte napodiv nečítala, hlavne poviedky ... ostatné knihy so sudcom Ti som čítala stokrát, a sú aj doma, a vyťahujem pravidelne : )

 

okrem toho Jeffery Deavera, chýbajúci príbeh, ktorý nemám doma, zo série o Rhymeovi, Dvanásta karta, sklamal ma ...

a Spiacu pannu, / bez Rhymea /, ktorú som pred časom dlho zháňala a večne bola všade vypredaná ... aj ten príbeh ma mierne sklamal.

 

Deaver umiestnil latku - pre mňa - so Zberateľom kostí hodne vysoko, odvtedy porovnávam každú ďaľšiu knihu, aj bez Rhymea, z iných sérií, s touto - pripadajú mi o priečku nižšie. takmer predvídateľné, s dupľovaným riešením, keď jedno konečné riešenie je falošné, správne je až to prehliadnuté ... je to dosť častý zvrat v jeho knihách.

s pribúdajúcimi knihami sa tá schéma stáva zreteľnejšiou ...

a som vážne zvedavá, čo urobí s Jamesom Bondom pán Deaver ... :D

 

okrem toho Rexa Stouta, zopakovala som si kopu starých príbehov a prečítala pár nových, alebo veľmi veľmi dávno čítaných ... Nero Wolfe a Archie Goodwin sú dvojica sama osebe na čítanie, kedysi mi Stoutove knihy v strýkovej knižnici prišli pod ruku, v detstve, keď som začala čítať detektívky, a zamilovala som si ich vzájomné špičkovanie ... :)

 

okrem toho som si po nejakých dvadsatich či viac rokoch zopakovala pár príbehov Václava Erbena ... detektívkara, ktorý bol akýmsi obrazom svojej doby, šesťdesiatych rokov ... príbehy zo začiatku sedemdesiatych sú už trochu iné, ten zvláštny mišung socizmu, bývalého kapitalizmu, pozostatkov vojny, podivností šesťdesiatych rokov, nekonvenčného detektíva, príbehy z prostredia archeológov, zámkov, múzeí, vykopávok sú príťažlivé a nie každodenné. príbehy mimo týchto loaklít nie ... niekedy kríva trochu riešenie, ale kapitánovi Exnerovi to odpustíme :)

 

a nakoniec, po nejakých pätnástich rokoch, znovu Maj Sjöwallová - Per Wahlöö, manželia, ktorých spoločné písanie sme tu už kdesi dopodrobna rozobrali a podrobili vyšetrovaniu takmer pod mikroskopom ... práve čítam tretí z ich slávnych 10 príbehov o zločine, sú tu v príspevku nad mojím ... :)

skvelé čítanie, už som za tie roky aj zabudla, nakoľko skvelé ... tretí príbeh už dorazím, za chvíľu, a uvidíme, čo povie pokračovanie :D

Pokračovanie ti povie, že je to pořád stejně dobrý. Ba, možná ještě lepší, čtyřka (Noční autobus) je asi nejlepší z celé desítky. Alespoň JÁ ji za nejlepší považuji. Ale dobré jsou všechny, ty příběhy jsou postavené naprosto geniálně. Škoda, že se autoři rozhodli napsat jenom deset dílů – i když smrt Pera Wahlööho by stejně jakékoli jiné plány totálně nabourala.

 

Koukám, že čteš jako divá – neplatí tě někdo od přečtené stránky? :D Tu čtenářskou potenci ti ze srdce závidím… :)

 

Na paní pídí se už také delší dobu chystám, to je příjemné čtení, takové pohodové, neuspěchané… A Adam Dalgliesh je vskutku neodolatelný :D

:D

 

pri čítaní pídí a Adama Dalgliesha bolo priam cítiť studené severné more, večne zelenú trávu a vetry :D

 

Nočný autobus je skvelý. už som dávno zabudla, nakoľko skvelý, ale ako ho čítam, vybavuje sa mi, pomaly, ako doteraz aj tie ostatné príbehy.

 

desať. nakoniec si myslím, že desať je tak akurát. radšej menej, než to prehnať ... viď 29. diel Koček :)

stupňuje sa sociálne napätie, šesťdesiate a začiatok sedemdesiatych rokov bola veľmi svojská doba, príbehy skvele vygradované, jemné, bez krvavých podrobností, doba a dianie je vykreslené násilnejšie, než samotné zločiny ... dobre vybrané skvele vykreslené postavy, dobrý tím, profil spoločnosti a doby načrtnutý jednoducho, a veľmi jasne ...

švédska detektívka so všetkým dobrým, čo k nej patrí ... :D

 

celý čas mi chodí po rozume, že časovo sa tieto príbehy odohrávajú v rovnakej dobe - 10 švédskych príbehov o zločine a príbehy o zločine s extravagantným kapitánom Exnerom Václava Erbena ...

 

:D

 

a je to tu ...

majster Jeffery Deaver a jeho James Bond sú na svete ... Jeffery Deaver : Nula stupňů volnosti

„Mohu říct jen to, že v knize s pracovním názvem Projekt X zachovám Jamese Bonda přesně takového, jakým ho Fleming stvořil. Zůstanu věrný i jedinečnému stylu, tolik příznačnému pro všechny bondovky, ale zároveň do děje vkomponuji i všechny významné prvky mého stylu vlastního: rychlý děj a překvapivé zvraty.“

 

tak ... kto sa obetuje a bude čítať ? :D

:innocent:

 

Noční autobus bol skvelý. prečo je týchto desať príbehov vynikajúcich, má viac príčin, jedna, že je to také veľmi švédske. McBainovské, a švédske. že je to napriek krvi nekrvavé, že sa príbeh odvíja každou vetou, ani popis večere či spánku nie je únavný, lebo je súčasťou odseku, ktorý je dôležitý. každý odsek je dôležitý, a každé slovo je na mieste. nie sú "prestoje", príbeh sa odvíja slovo po slove, autori sa nevyžívajú v krvavých scénach, dôležité je dianie, plynie, ako týždne vyšetrovaní, ktoré sú zdanlivo bez diania, ale plné príbehu ... nenudí ani jedna veta, príbeh je postavený ako z kociek, nie veža, ale stena, so širokým základom. asi. :mellow:

teraz je na rade Zmizelé hasičské auto ... tento príbeh si pamätám ja, podrobnosti už nie, predsa len som to čítala naposledy veľmi dávno :detektiv:

 

 

jedna z recenzií najnovšej Deaverovky ... nie Bondovky, Deaverovky ... :rolleyes:

 

Agent 008 Bond. James Bond?

 

tak já ti nevim, karle :)

:innocent: Tak já ti nevim, Karle… Tuhle nesmrtelnou hlášku používáme doma už… raději ty roky nepočítat! A jak ke svému úžasu vidím, zdomácněla i u sousedů… :rolleyes:

 

Recenze na nového Bonda je obsáhlá a fundovaná, nicméně myslím, že tím, kto sa obetuje a bude čítať já rozhodně nebudu… :mellow:

 

Game, v té tvojí minirecenzi Nočního autobusu bych zplacu podepsal každičké slovíčko. S+W jsou páni autoři a jejich detektivky mám moc rád. A řekl-li jsem někde výše, že Noční autobus je asi nejlepší z toho, co napsali, potom o jeho prvenství musela rozhodnout až cílová fotografie, protože to vítězství je skutečně o prsa. Skvělých je všech deset příběhů! Martin Beck, Lennart Kollberg, Gunvald Larsson… Všechno jsou to týpci, které denně potkáváme na ulici, žádní geniální Holmesové. O to víc má člověk chuť znovu se s nimi setkat…

 

V rámci doplňování vzdělání jsem si přečetl dva romány Dorothy L. Sayersové: Mŕtvola vo vani (úplně první autorčina detektivka) a Vražda potřebuje reklamu. A – upřímně – bylo to pro mě docela utrpení ty knížky dočíst. Dokonce si myslím, že horší detektivku než byla Mŕtvola vo vani jsem snad ani nikdy nečetl – a to jsem těch špatných už přečetl hodně! Pochybuji, že ještě dneska mohou knížky paní Sayersové někoho oslovit. Ne proto, že byly napsány ve dvacátých a třicátých letech minulého století, ale prostě proto, že ty knihy nejsou dobré. Což je samozřejmě pouze můj subjektivní názor… :detektiv:

Protože se tu v poslední době hovořilo o Maj Sjöwallové a Per Wahlööm, chtěl bych se dnes zmínit o jedné takové zajímavůstce – totiž o tom, jak minulý režim zasahoval do práce překladatelů.

 

Tuhle úsměvnou drobnost jsem zaregistroval už tehdy, v osmdesátých letech minulého století – a tehdy jsem ji kvalifikoval jako další důkaz toho, jak se mocipáni někdy až panicky brání všemu, co by je mohlo nějak shodit, jak houževnatě bojují na všech frontách, jenom aby náhodou nebyl režim vnímán jako slabý či dokonce směšný.

 

Detektivky Maj Sjöwallové a Per Wahlööho u nás začaly vycházet někdy v sedmdesátých letech – ale zpočátku vyšlo jenom několik titulů, např. v Odeonu nebo v Mladé frontě (v edici Smaragd). V roce 1984 se nakladatelství Svoboda rozhodlo postupně vydat kompletně celou sérii, tzn. všech deset románů o zločinu – a začalo trochu nesmyslně (jak už to nakladatelství dělávají) sedmičkou: Söffleskou bestií. Na zadní stranu knihy grafik umístil seznam titulů celé série, který na všech knihách měl zůstávat stejný, neměnný – jen mělo být postupně graficky znázorňováno, které knihy už vyšly.

 

V pořadí šestou knihu nazvali autoři v originále Polis, polis, potatismos, což otrocky přeloženo (nevím totiž, není-li to nějaké švédké pořekadlo nebo něco podobného), znamená Policie, policie, bramborová kaše (šťouchané brambory). Zkrátka to má být asi nějaká taková humorná říkanka. Jak je na přiloženém obrázku vidět, překladatel titul chystané šestky avizoval jako Policajt, lumprcajt.

 

 

Už při vydání další knihy (Záhada zamčeného pokoje) se ale chystaný titul šestky nečekaně změnil na Policie pivo pije.

 

 

A tak to vydrželo ještě i u Roseanny a u Muže, který se vypařil. Ale pak už bylo zase všechno jinak: Titul šestky se definitivně změnil na Policie, pomo pije – a u toho také zůstalo.

 

 

Přes víkend jsem se tímto prastarým překladatelským bonbónkem začal – z čirého zájmu – trochu zabývat – a kupodivu jsem velice brzy narazil na článeček kohosi (zde), kdo měl stejné nutkání se v téhle směšné historii trochu pošťourat.

 

Zmíněný autor k problému píše:

 

Těžko říci, co nebo kdo vedlo editora a překladatele ke změně názvu. Já osobně se domnívám, že by to mohlo souviset s tehdejším vnímáním policie jako nedotknutelné organizace a že představitelé režimu přiměli překladatele zvolit poněkud opatrnější název, než byla první verze. A ten druhý? Policisté ve službě přece alkoholické nápoje nesmějí požívat …

 

(Gomba)

 

Mně nezbývá, než s názorem autora souhlasit.

A ještě mu poděkovat za zapůjčení ilustračních fotografií – což mě zachránilo od pracného ofocování vlastních knih.

Stránky Kafe.cz – pohoda pro ženy začaly tento týden tisknout na pokračování detektivku českého autora Jana Lipšanského Kdo zabil Elvise? (zde). Jednotlivé kapitoly (pochopil-li jsem to správně) budou na stránky přilepovány vždy v úterý a ve čtvrtek – a to po celou dobu prázdnin. A ještě jedna zajímavost: čtenáři mohou vznášet k ději připomínky, na které bude autor průběžně reagovat – a prý je třeba i zapraví do děje…

 

No, už jsem přečetl dvě první kapitoly, je to trochu zvláštně vyprávěný příběh :rolleyes: o trochu excentrickém kriminalistovi :smilieee: , ale nekritizujme den před večerem…

 

Mimochodem, ty komentáře čtenářů jsou docela zajímavé…

 

Kdyby se někdo chytil drápkem a přece jenom začal číst, nestyďte se to veřejně přiznat – můžeme pak po prázdninách (nebo i průběžně) tu detektivku pěkně společně rozcupovat… :flowers:

 

(Jan Lipšanský)

Donald E. Westlake

 

*12. července 1933 – † 31. prosince 2008

 

 

Rodilý Newyorčan tělem i duší (přestože rodiče byli původem z Irska) je známý i pod pseudonymy John B Allen, Curt Clark, Tucker Coe, Timothy J Culver, Morgan J Cunningham, Samuel Holt, Sheldon Lord (s Lawrencem Blockem), Allan Marshall, Richard Stark, Edwin West. Donaldova žena Abigail Westlake se také věnovala literatuře – ovšem se zaměřením na obor zahradničení a historie.

 

Knihy Donalda E. Westlaka mají převážně komicko-detektivní charakter. Jeho nejznámějšími postavami nejsou však detektivové, ale organizátor loupeží Dortmunder a profesionální zloděj Parker. Knihy s těmito hrdiny psal pod pseudonymem Richard Stark.

 

Detektivů bránících spravedlnost vytvořil Westlake povícero, jedno z předních míst zaujímá Abraham Levine.

 

Dle Westlakových knih byly natočeny úspěšné filmy, např. Odplata (r. 1999) v hlavní roli s Melem Gibsonem.

Westlake byl rovněž producentem a autorem několika scénářů.

 

Namátkou z autorovy tvorby:

 

• Jak neuloupit smaragd (Hot Rock, Odeon 1984; Knižní klub 1993) přel. Radoslav Nenadál

• Jak nevodit policii za nos (A travesty, Svoboda, 1992) přel. Ivan Němeček

• Jak nevyloupit banku (Help I Am Being Held Prisoner; Odeon 1977; Knižní klub 1993; Olympia 2000) přel. Radoslav Nenadál

• Ukradená banka (Bank Shot; Albatros Plus 2004)

• Zatracená smůla (Why Me?; Albatros plus 2003)

• Bojuj nebo utíkej (Fuego 2007)

 

(Zdroj: L.C.)

Jeff Lindsay

 

*14. července 1952, Miami, Florida, Spojené státy

 

 

Jeff Lindsay je pseudonym amerického spisovatele Jeffry P. Freundlicha.

 

Psát začal už v dětství – údajně kvůli pětileté dívence, kterou si chtěl jednou vzít. Pak publikoval básně v dětském sborníku a v době vysokoškolských studií napsal divadelní hru. V současnosti žije s manželkou, spisovatelkou Hilary Hemingway (neteří Ernesta Hemingwaye) a třemi dcerami na jižní Floridě. Má černý pásek v karate a miluje hudbu – všechno od rocku po operu.

 

Hrdina jeho příběhů Dexter Morgan se poprvé objevil v knize Drasticky děsivý Dexter v roce 2004. Doposud vyšlo pět Dextrovských románů, šesté pokračování by mělo na knižní pulty dorazit letos v říjnu.

 

Dexter pracuje v laboratoři pro miamskou policii jako specialista na krevní vzorky, ale tím jeho „obyčejnost“ končí – má totiž potřebu vraždit – a jako oběti si vybírá ty, na něž je spravedlnost krátká.

 

Podle Lindsayových románů vznikl úspěšný televizní seriál v hlavní roli s Michaelem C. Hallem.

 

Michael C. Hall a Jeff Lindsay

 

Česky vyšlo:

 

Drasticky děsivý Dexter (Darkly Dreaming Dexter; překlad Zdeněk Hofmann, BB art 2007; kolekce Omnibus, BB art 2010)

Drasticky dojemný Dexter (Dearly Devoted Dexter; překlad Zdeněk Hofmann, BB art 2007; kolekce Omnibus, BB art 2010)

Dexter v temnotách (Dexter in the Dark; BB art 2008; kolekce Omnibus, BB art 2010)

Dexter v hlavní roli (Dexter by Design; BB art 2009, přel. Zdeněk Hofmann)

Protože nějaký čásek budu mimo, popřejeme našim oslavencům s mírným předstihem…

 

Caroline Grahamová

 

*17. července 1931, Warwickshire, Velká Británie

 

 

Caroline Graham vystudovala Birminghamskou univerzitu, nyní žije v Suffolku.

 

Napsala několik divadelních a rozhlasových her a dvě knihy pro děti, ale skutečně světově proslulou se stala až Midsomerskými vraždami páchanými v okolí Badger's Driftu. Hned její první román s šéfinspektorem Tomem Barnabym a seržantem Gavinem byl zařazen Asociací spisovatelů mezi sto nejlepších detektivních románů všech dob.

 

Česky vyšlo:

 

Bezpečné místo (A Place of Safety, 1999; Knižní klub, 2008) přel. Emílie Harantová

Duch ve stroji (Ghost in the Maschine; Knižní klub, 2005)

Mrtví v Badger's Drift (A Killings at Badger's Drift, 1987; Knižní klub, 2003) přel. Petr Mikeš

Psáno krví (Written in Blood, 1994; Knižní klub, 2003 a 2010) přel. Petr Mikeš

Smrt v převleku (Death in Disguise, 1992; Knižní klub, 2002 a 2010) přel. Petr Mikeš

Věrnost až za hrob (Faithful unto death; Knižní klub, 2010, přel. Josef Hanzlík)

Smrt darebáka (Death of a hollow man; Knižní klub, 2010, přel. Ivana Štěpánková)

 

 

....................................

 

 

23. července bude mít výročí jeden z mých nejoblíbenějších autorů – Raymond Chandler. Patří mezi těch několik málo vyvolených, jejichž knihy mohu číst stále dokola a nikdy se jich nenabažím. Jeho neopakovatelný styl, jazyk, atmosféra příběhů, postavy, to všechno je tak osobité a nenapodobitelné (v čemž nás stále a stále utvrzují všichni ti, kteří se ho snaží kopírovat), že z toho až rozum zůstává stát.

 

 

Raymond Chandler

 

*23. července 1888, Chicago, USA – † 26. března 1959, La Jolla, Kalifornie, USA

 

 

(…pro game s kočičkou…)

 

Raymond Thornton Chandler byl hlavním představitel tzv. drsné školy (hard-boiled school). Vytvořil styl vyprávění, který převzala většina jeho následovníků a který znamenal průlom v pojetí psaného textu.

 

Narodil se v Chicagu, ale pár let poté (po rozvodu rodičů) se s matkou už stěhuje do Londýna. Věnuje se studiu mezinárodního práva v Paříži a Německu, přičemž dbá i na výuku těchto jazyků. V roce 1912 se vrací zpět do USA, ještě předtím však stihne napsat dvacet sedm básní a svůj první příběh "The Rose-Leaf Romance". Během první světové války slouží v kanadské armádě Royal Air Force.

 

Po první světové válce pracuje v bance v San Franciscu a píše pro Daily Expres, v letech 1922-32 pracuje (v dobře placené manažerské funkci – dotáhl to až na výkonného ředitele a člena správní rady) pro olejářský syndikát. V období velké deprese ztrácí práci (především kvůli alkoholismu) a začíná psát, stejně jako Dashiel Hammett, pro detektivní časopis Black Mask .

 

Hlavní hrdinou Chandlerových románů je Phil Marlow, soukromé očko z Los Angeles, geniální, osamělý bojovník proti zločinu, čestný muž bez bázně a hany (a pohříchu často i bez finančních prostředků), ochránce žen, který je trnem v oku nejen padouchům, ale mnohdy i zkorumpovaným policistům.

 

Těmi ošumělými ulicemi musí kráčet muž, sám morálně neošumělý, muž nepošpiněný a bez bázně. Takovým mužem musí být detektiv v tomto druhu příběhu. Je hrdinou, je vším. Musí být celý muž, normální a přitom neobyčejný muž. Je osamělý a je hrdý tím, že s ním budete jednat jako s hrdým člověkem, nebo budete velmi litovat, že jste ho kdy spatřili… Myslím, že kdyby takových jako on existovalo víc, dalo by se ve světě žít mnohem bezpečněji, a přitom ne tak nudně, aby nestálo za to v něm žít.

 

(Raymond Chandler – esej Prosté umění vraždy)

 

Na postavě Phila Marlowa, ať vědomě či nevědomě, stavěli a staví své příběhy nejenom autoři kriminálních románů, ale i tvůrci sci-fi a fantasy. Čtyřicetiletý starý mládenec Phil Marlowe řeší své případy uprostřed velkoměsta prosáklého zločinem – a mnohdy se nevyhne ani řádné nakládačce. Kauzy, kterými se zabývá, vypadají začátku nevinně, ale postupně se komplikují a mnohdy začne jít osamělému hrdinovi i o život. Což mu ovšem nebrání v tom, aby nekomentovat své putování za pravdou nepřekonatelným černým humorem – což z Chandlerových knih dělá skutečné literární lahůdky.

 

Ve Philipu Marlowovi Chandler vytvořil kombinaci svého vlastního charakteru – tedy sklony k alkoholismu, kouření a ironické vyjadřování – a tradičního hrdiny šestákové literatury. Je to člověk nesoucí v sobě odkaz pistolníků divokého západu (ušlechtilost a rytířskost), ale i muže od života nic nečekajícího… Právě čest však u Marlowa hraje významnou roli. Jeho smysl pro spravedlnost, ač na první pohled dobře maskovaný, je přeci jen velmi silný.

 

Příběhy Phila Marlowa byly několikrát zfilmovány, hlavní roli ztvárnili například Humphrey Bogard nebo Robert Mitchum.

 

Raymond Chandler umírá 26. března 1959 na těžký zápal plic na klinice v městě La Jolla v Kalifornii, které od čtyřicátých let sloužilo jako autorovo útočiště. O pouhých pět let tak přežil svoji milovanou, o osmnáct let starší manželku Cissy.

 

Romány

Hluboký spánek (The Big Sleep, 1939)

Sbohem buď, lásko má (Farewell, My Lovely, 1940)

Vysoké okno (The High Window, 1942)

Dáma v jezeře (The Lady in the Lake, 1943)

Sestřička (The Little Sister, 1949)

Loučení s Lennoxem (The Long Goodbye, 1954) – nejlepší román Edgar Allan Poe Award, 1955[1]

Případ naruby (Playback, 1958)

Případ z Poodle Springs (Poodle Springs, 1959, nedokončeno, v roce 1989 dokončil Robert B. Parker)

 

...............................

 

Přeji všem hezkou dovolenou...

Lilian Jackson Braun - Mačka, ktorá pozná farby / Mačka, ktorá si púšťala Brahmsa

Výborné čítanie. K prvému dielu som sa nedostala, tak som čítala to čo som našla.

Naozaj ma tie mačičky na prekvapenie úplne dostali. Neviem či tak mačky, ako hlavný hrdina novinár Qwil. Fakt ste mali pravdu.

Keďže tuto knižku som prečítala veľmi rýchlo, tak som ešte pridala: Ed McBain - Bozk.