Hra s knihami: aká to je kniha?

Antoine De Saint-Exupéry - Malý princ?

Antoine de Saint-Exupéry : Malý princ

spravne, dajte dalsiu, asi phersu kedze jeho prispevok je prvy ze? :lol:

Tak ďalší úryvok

 

Téměř patnáct let už sedávala stará Berta den co den na zápraží
svého domku. Obyvatelé Viscosu na tom neviděli nic divného, věděli,
že tak to staří lidé dělávají: sní o uplynulých letech mládí, pozorují
svět, k němuž již nepatří, a přemýšlejí, o čem by si popovídali se
sousedy.
Berta však měla k tomuto počínání důvod. Její čekání skončilo
toho rána, kdy uviděla cizince, jak stoupá do příkrého kopce a po-
malu míří k jedinému hotelu v obci. Vypadal jinak, než jak si ho už
tolikrát představovala; šaty měl hodně obnošené, vlasy delší, než je
obvyklé, a byl zarostlý.
Měl však společníka: ďábla.
„Manžel měl pravdu," řekla si. „Kdybych tu neseděla, nikdo by si to-
ho nevšiml."
Většinou nedokázala odhadnout u lidí věk, proto tomu muži há-
dala něco mezi čtyřicítkou a padesátkou. „Ještě mladý," pomyslela
si z výše svého stáří. Dumala, jak dlouho asi se tam zdrží, a nedošla
k žádnému závěru; možná jen krátce, když nemá nic jiného než ma-
lý batoh. Nejspíš zůstane jen přes noc, než zase půjde dál za cílem,
který neznala a ani ji nezajímal.
l tak ale všechny ty roky, které proseděla na zápraží a čekala na
jeho příchod, stály za to, protože se naučila těšit se z vyhlídky na
krásu hor - dřív si toho nevšímala prostě proto, že se tam narodila
a na krajinu kolem byla zvyklá.
Cizinec vešel do hotelu, jak se dalo čekat. Berta uvažovala, jestli
se nemá o té nevítané návštěvě poradit s panem farářem: ten by ji
však nebral vážně a řekl by, že jsou to stařecké výmysly.

Paulo Coelho : Ďábel a slečna Chantal / v češtine /


/ myslím že to bude dobre ... v tom prípade je tu ďaľší úryvok - je to známa poviedka /

 

„Ne - nic takového.“ Chuck se usadil na zábradlí, což nebylo obvyklé, normálně ho hloubka děsila. „Právě jsem přišel na to, k čemu to všechno slouží.“
„Co tím chceš říct? Myslel jsem, že to víme.“
„Jistě - víme, oč se mniši snaží. Ale nevěděli jsme proč. Je to ta nejbláznivější věc...“
„Pověz mi radši něco nového,“ zavrčel George.
„...ale starouš Sam mi to právě vysvětlil. Znáš způsob, jakým každé odpoledne sestupuje a čeká na archy, které se odvinují z počítače. Tentokrát vypadal hodně rozrušeně, anebo přinejmenším tak, do jaké míry se vůbec vzrušit může. Když jsem mu oznámil, že jsme vstoupili do poslední etapy, zeptal se mě s tím svým půvabným přízvukem, jestli jsem se nikdy nepodivil tomu, oč se pokoušejí. Řekl jsem Ovšem, a on mi to pověděl.“
„Dál - tohle beru.“
„Tak dobře. Oni prostě věří, že když sestaví všechna jména - a počítají, že jich je kolem devíti miliard, dosáhne se božího účelu. Lidské plémě završí dílo, pro které bylo stvořeno, a nezůstane důvod, aby ve své existenci pokračovalo. Ovšem právě tahle myšlenka je něco jako rouhání.“
„Ale co očekává, že budeme dělat? Máme všichni spáchat sebevraždu?“
„Není třeba. Jakmile bude seznam úplný, vloží se do toho ten bůh a jednoduše nám to odtroubí... Bum, a konec!“
„Aha. Už mi došlo. Až tenhle džob skončíme, bude to znamenat konec světa.“
Chuck se krátce, nervózně zasmál.
„Přesně takhle jsem to řekl Samovi. Víš, co se stalo? Podíval se na mne takovým způsobem, jako bych byl prvotřídní blbeček, a řekl: ‘Nic není snazší než tohle.‘“

Arthur Clark Deväť miliárd božích mien

 

Po celý kalný, ponurý podzimní den, v němž se neozval jediný hlásek, v němž tísnivé mraky visely z nízké oblohy, projížděl jsem zcela sám na koni neobyčejně pustou končinou země a teprve s večerními stíny dorazil jsem na dohled k neblahému domu Usherů. Nevím proč - ale jak jsem jen na dům pohlédl, zaplavil mou duši nepřekonatelný stesk. Říkám nepřekonatelný, neboť jej nezmírnilo ani dojetí, to napůl slastné, poetické dojetí, s jakým prožíváme i nejčernější obrazy smutku a děsu v přírodě. Zahleděl jsem se na scenérii před sebou - na vlastní dům a prosté rysy krajiny kolem, na holé zdi, na prázdná, očím podobná okna, na pár trsů bujné ostřice, na několik bílých kmenů zetlelých stromů - hleděl jsem na to všechno s takovou sklíčeností v duši, jakou nemohu přirovnat k žádnému pozemskému zážitku; snad jen k rozčarování poživače opia, k tomu krutému skoku do všedního dne, kdy rouška snu ohavně spadne. Na srdce mi dolehl mrazivý chlad, skleslost, ošklivost - myšlenky prostoupila neskonalá pustota a ničím na světě nedokázal jsem vykřesat z fantazie špetku vznešenosti. Co to jen je, uvažoval jsem, co mne tak podlomilo při pohledu na dům Usherů? To byla záhada, kterou jsem nedovedl rozluštit; a nemohl jsem ani zaplašit šeré přeludy, které na mne v zamyšlení dotíraly. Musel jsem z nouze přijmout neuspokojivý závěr, že určitá seskupení i prostých přírodních jevů mají nepochybně moc takto na nás působit, avšak rozbor té moci je přece jen nad náš rozum. Pak jsem si řekl, že snad stačí pozměnit uspořádání scény či jen některých drobností v celkovém seskupení - a truchlivý dojem se zmírní anebo docela pomine. S touto myšlenkou jsem zabočil k sráznému břehu černého ponurého močálu, jehož lesklá hladina přiléhala až k obydlí, avšak s děsem ještě otřesnějším než prve hleděl jsem dolů, na obrácený, zrcadlový obraz šedé ostřice, přízračných kmenů, prázdných očí oken.

Edgar Allan Poe: Zánik domu Usherů / Zánik domu Usherovcov

 

Vidíš, brácho, člověk stárne a maléry se kupí. Počkej, až takhle jednou k večeru půjdem spolu po ulici a budem nakukovat do každý popelnice. "Myslíš, že skončíme jako staří vandráci?" "Proč ne? Jasně, že tak skončíme, když budem chtít. A vůbec, není na tom nic špatnýho takhle skončit. Žiješ si svůj život a nikomu nezasahuješ do jeho přání, žádnej politikům ani boháčům, nikdo tě neotravuje a ty si kliďánko jedeš podle svýho." Souhlasil jsem s ním. Dospíval k svému taoistickému krédu tím nejjednodušším, nejpřímějším způsobem. "Jaká je tvá cesta, bráško? - cesta světce, cesta šílence, cesta duhy, cesta pitomce, jakákoli cesta? Je to cesta kamkoli pro kohokoli jakkoli. Kam kdo jak?" Notovali jsme si v dešti. "Jen si nech poradit, hošánku! Není chlap, kdo není správně trhlej chlap - a pěkně poslouchej pana doktora! Řeknu ti to, Sale, rovnou, ať jsem kdekoli, vždycky mi čouhá zpod postele kufr a vždycky jsem připravenej vypadnout nebo se nechat vyhodit. Teď jsem se rozhod, že na všecko kašlu. Viděls, že jsem to zkoušel a spálil se, jak moc jsem to chtěl zvládnout, a ty víš, že v tom to není, a my známe svý a víme co s časem - umíme si ho zpomalit a kliďánko se courat a zažívat staromódní negerský radosti, poněvadž jsou vůbec ňáký jiný? My víme přece."

Jack Kerouac - Na ceste

Polonius

William Shakespeare - Hamlet

Nokia, keď pôjdeš okolo, hoď sem nejaký nový úryvok ... díky :lol:

ok

hlavna postava - Smrť

a hadajte :lol:

pre tych menej chapavych :lol:

nieje to smrť ale Smrť :)

zaraďujem sa medzi menej chápavých a poprosím ďaľšie indície :lol: :)

OK, v tejto knihe prijde Smrt o pracu a prenecha ju inemu :lol:

toto je uz dooost velka napoveda :)

to vieeem, Terry Pratchett :lol: a kniha, tusim sa vola Mort, ze?

to som citala, je to super :)

Andulqa spravne, davaj nove :lol:

Santiago

ernest hemingway - starec a more?

mhm :lol:

ok tak dalej nieco lahke :lol:

jedna z hlavnych postav - Edo

nejak to tu zdechlo :lol:

tak si k Edovi prosíme ešte niečo - alebo niekoho :lol:

hint number 2: anglictina :lol:

knihomoli zdochol pes? :lol:

zdochol :) budeš taký láskavý a dáš sem aspoň kúsok úryvku, ako je to v zadaní hry, ano ? :) :lol: