Detektívky

Klobouk dolů, napsala jsi o Carrovi úplný traktát. Já jsem mu, přiznám bez mučení, nikdy nepřišel na chuť. Mám doma tři jeho příběhy z edice 3x (Ohni, hoř, Démon odlivu, Tři rakve), kdysi jsem to začal číst, ale nikdy nedočetl, ty příběhy mě nebavily, ale je to už dávno, vyzdvihoval jsem kdysi u detektivek jiné priority, možná mě odrazoval ten starý Londýn, nevím, dneska bych se na to možná díval už trochu jinak… Dokonce včera, když jsem psal ten medailónek, jsem si řekl, že bych to měl znovu zkusit, je to trochu ostuda neznat jednoho ze zakladatelů žánru. Zvláště píšeš-li, že jsou jeho příběhy celkom čitateľné… Teď jen musím doufat, že si na Carra někdy najdu trochu času. A že v románech, které mám doma, nebude moc vzduchových pistolí a zamčených pokojů. :cotisisi:

 

Mimochodem, víš, že i Sjöwallová a Wahlöö se nechali zlákat fenoménem zamčeného pokoje? A zhostili se toho se ctí, kniha je to skvělá, i samotná záhada zamčeného pokoje je špičkově vysvětlena, vše je realistické a uvěřitelné. Navíc, vzpomínám-li si dobře, je právě v tomhle románu vykreslen zajímavý, trochu nostalgický vztah Martina Becka s nějakou ženou – jsou to jenom mlhavé vzpomínky, ale myslím, že se nemýlím. A abych nezapomněl na to nejdůležitější: knížka se – jak také jinak, že? :confused: – jmenuje Záhada zamčeného pokoje!

 

Také dneska máme jedno výročí.

(Samozřejmě nemám tak velkou hlavu, abych si tyhle věci pamatoval. Používám tahák zvaný internet … :odpadnem:)

 

Rex Stout

 

* 1. prosince 1886, † 27. října 1975

 

 

Rex Todhunter Stout byl americký autor detektivních románů. Proslavily ho především romány s těžkotonážním Nero Wolfem a jeho asistentem Archie Goodwinem.

 

Narodil v Noblesville jako šesté dítě z devíti. Jeho rodiče byli quakeři. Pracoval v nejrůznějších povoláních od poslíčka, skladníka, přes hotelového manažera až k účetnímu, odkud byl už jen krok do světa finančnictví.

V roce 1927 se přestěhoval do Paříže a stal se spisovatelem "na plný úvazek".

Už v jeho první detektivce (Fer-de-Lance, vyšla roku 1934) se seznamujeme s trochu přerostlým Nero Wolfem. V roce 1935 vyhází Liga vyděšených a 1938 Příliš mnoho kuchařů. Od roku 1940 až do začátku sedmdesátých let píše Stout každým rokem minimálně jeden příběh.

 

Poslední detektivka A Family Affair vyšla těsně před autorovou smrtí. Rex Stou zemřel ve věku osmaosmdesáti let.

 

ODKAZY: Stout na Wikipedii, Podrobný přehled díla Rexe Stouta s komentářem

Zvláště píšeš-li, že jsou jeho příběhy celkom čitateľné… Teď jen musím doufat, že si na Carra někdy najdu trochu času. A že v románech, které mám doma, nebude moc vzduchových pistolí a zamčených pokojů. ...

 

Mimochodem, víš, že i Sjöwallová a Wahlöö se nechali zlákat fenoménem zamčeného pokoje? A zhostili se toho se ctí, kniha je to skvělá, i samotná záhada zamčeného pokoje je špičkově vysvětlena, vše je realistické a uvěřitelné. Navíc, vzpomínám-li si dobře, je právě v tomhle románu vykreslen zajímavý, trochu nostalgický vztah Martina Becka s nějakou ženou – jsou to jenom mlhavé vzpomínky, ale myslím, že se nemýlím. A abych nezapomněl na to nejdůležitější: knížka se – jak také jinak, že? : ) – jmenuje Záhada zamčeného pokoje!

 

:)

dnes to bude len krátke, tak nenormálne som premoknutá a zmrznutá a unavená, že sa mi nechce ani myslieť, ale na tri veci reagovať musím ;)

 

tak:

pozor, pozor ! kdesi tam vyššie píšem, že som sa vždy znovu snažila popasovať s pánom Carrom ... to platí, aj keď som od neho kdečo nakoniec prečítala - vcelku sa dá čítať, vcelku to dopadá tak, že človek vynecháva nejaké state a nečíta všetko, ale niektoré momenty sú ok, atmosféru má zvyčajne ok, keď to práve nie je guľkovo-vzduchovkovo- zamknuto- pištoľový príbeh, a kupodivu, zopár má aj takých, kde tieto propriety nie sú : )

ale počítaj s tým, že v tej Tri krát ..., čo máš doma, bude - aj stará anglia, aj vzduchovka, aj pištole, aj tajomno, aj plynové lampy ... ale ináč sa vcelku dá ;)

 

 

jasné, Sjöwallová a Wahlöö veru majú taký príbeh, nepamätám si ho už, aj týchto autorov budem musieť občerstviť, stoja za to ...

neviem už, či to bolo práve v tejto Záhade zamčeného pokoje, ale na ten vzťah Martina Becka si pamätám ... dokonca aj na slová, ktoré vyslovila raz tá žena, mne to pripadalo vtedy veľmi ... ani nie pekné, ale také ... zaslúžené pre Becka ;)

 

 

a nakoniec Rex Stout ....

na to nestačí pár riadkov ... :)

o tomto pánovi a jeho hrdinoch sme v tejto téme už čo to popísali, sú miláčikmi celej kopy čitateľov, a trochu morbídne jednu trojknihu zo Zelenej knižnice chcem na svoju poslednú cestu, raz ... :)

 

bez myzogýnneho Wolfea so svojou sedminou tony a desaťticíckou orchideí a všetkými svojimi muchami geniálneho mozgu by bola rozhodne detektívna literatúra ochudobnená,

a čo sa týka jedinečného Archieho Goodwina, nejedno dámske čitateľské srdce počas svojej existencie nabúral :)

 

pán Stout pri tom množstve, čo napísal, zasa ako všetci nadmieru plodní autori nemá všetky svoje wolfeovské knihy absolútne na špici, ale to neuberá na pôvabe tejto dvojice nič :)

 

na dnes dosť, ale vyhradzujem si právo v Stoutovi príležitostne pokračovať ! ;)

:)

dnes to bude len krátke, tak nenormálne som premoknutá a zmrznutá a unavená, že sa mi nechce ani myslieť, ale na tri veci reagovať musím :)

 

 

Mám rád krátké příspěvky, které jsou ve skutečnosti dlouhé – a navíc zajímavé! :)

(Mimochodem, i nás počasí tyranizuje, chumelí tu jako o život a lidi ve městě vypadají jako klopýtající sněhuláci. :))

 

To, že si chci Carra přečíst, jsem myslel vážně, neříkám, že to bude hned, ale cestu si k němu určitě najdu. Nějak mi na nic nezbývá čas.

 

Včera jsem byl v knihovně vrátit ty Švédy, kteří mě moc nenadchli - a přinesl jsem si domů jednu Hanu Proškovou – už je to spoustu let, co jsem ji četl naposledy a když jsem o ní předevčírem psal, docela se mi zastesklo po Horácovi. Jsou to tři příběhy, tak bych si rád přečetl alespoň jeden.

 

Teď čtu toho Bretta, je to fakt příjemné a úsměvné počteníčko. Nevím proč, ale pořád jsem žil v domnění, že Charles Paris je současník Poirota a slečny Marplové. Četl jsem Bretta před mnoha a mnoha lety a nějak se mi to zřejmě v hlavě časově posunulo; byl jsem docela v šoku, že se děj odehrává v sedmdesátých letech.

 

Na slova té ženy ze Záhady zamčeného pokoje si samozřejmě nevzpomínám, ale nejspíš tuším, co mu tak asi mohla říci. Jako detektiv je Martin Beck úžasný, ale jako partner pro trvalejší vztah je, myslím, dost nepoužitelný.

 

Stouta jsem také nečetl už hezkou řádku let, každopádně Wolf a Goodwin jsou nezapomenutelné postavy, ke kterým se člověk bude vždycky rád vracet.

 

Jinak príležitostne pokračovať v psaní o panu Stoutovi se povoluje! :)

:)

 

srdečne ďakujem za povolenie, dnes pokračujem v únave, toto ešte chvíľu bude trvať, ale Rex Stout si žiada svoje ... len dokončiť myšlienku ;)

 

pred nejakými cca dvanástimi či tak akosi rokmi som na jednom veľkom jarmoku tu u nás v stánku s knihami natrafila na jedného mne dovtedy neznámeho Rexa Stouta s názvom Zmija.

 

bolo to už samozrejme nové vydanie, Zelená knižnica, ale žiadna trojkniha, také sa už netlačia ... takže jedna kniha, a zistila som, že je to Rexov prvý román s Nerom Wolfem a Archiem Goodwinom ... bola to vlastne prvýkrát u nás vydaná TÁ kniha : Fer-de-Lance z roku 1934, z názvu zostala v tomto vydaní len "zmija"

 

tá kniha bola Stoutov pokus ...

čítala som ju už dávno, /aj keď samozrejme obohatila fyzicky moju knižnicu /,

ale pán Stout si na nej len cibril a dolaďoval svojich hrdinov, a ako čitatelia si môžeme len gratulovať, že sa mu to podarilo, že svoje postavy vypiloval, vylepšil, príbehy zjemnil, prestal byť poplatný vtedajšej detektívkarskej móde a vytvoril a obliekol svoje príbehy a svoje postavy, dodal im život, ktorý okúzľuje dodnes ;)

 

Zmija nie je veľmi dobrá kniha, sú tam náznaky povahy protagonistov, príbeh je trochu plochý, zločinec známy dávno pred koncom, a chýba mu to čaro, atmosféra, to Niečo, čo už hneď v nasledujúcej knihe, v Lige vydesených, chvalabohu je ...

Stout rástol, jednoznačne, a s ním jeho postavy a príbehy, a to je len dobre. ;)

 

niektoré Stoutove knihy s touto nesúrodou dvojicou sú pre mňa niečo ako útočisko ... keď ma prestane baviť čítať všetko ostatné, zunujú sa mi vykonštruované príbehy, nebaví život, sužuje splín či hocičo, zoberiem si niektorý z mojich obľúbených príbehov Nero-Archie ... a svet je zasa na chvíľu v poriadku ... :)

:)

 

 

dnes som mala v čakárni u lekára rozhovor s jedným starším pánom - o detektívkach :)

videla som, že zanietene číta knihu, a keď ju zložil, zbadala som, že je to jeden novší Connelly : Michael Connelly: Temná ozvena

mal ju požičanú z knižnice ... nemohla som odolať a za chvíľu sme už zanietene debatili o mojej zbierke s Connellyho hrdinom Harrym Boschom a jeho čitateľskej vášni a samozrejme som si v duchu poslednej tunajšej témy potrebovala overiť, ako sa stavia k Nerovi Wolfeovi ... kladne! :) ... a vôbec, bol to pôvabný rozhovor v jeden nepríliš pôvabný deň ;)

Ta příhoda z čekárny o pôvabnom rozhovore se čtenářem detektivek je skutečně půvabná. Mám-li parafrázovat klasika: I pohovořit se sečtělým člověkem je příjemné… :)

 

O současných autorech už nějak ztrácím přehled. Množí se jako houby po dešti a nejspíš jsem vnitřně rezignoval. Nějak jsem se prostě zapouzdřil, ani se už nesnažím zůstat v obraze. S úplnými novinkami to zkouším spíše výjimečně – jako třeba s těmi Švédy. Conellyho například neznám vůbec. To není nic o ohrnování nosu nad novinkami. Spíše o tom, že prostě nejde stihnout poznat všechno. A proto si myslím, že takhle si popovídat je strašně potřebné – protože člověk pak nemusí tápat mezi neznámými autory – a může jít alespoň trochu najisto. Tak třeba toho Conellyho – až nazraje čas – si někdy alespoň zkušebně vypůjčím – a okoštuji. Třeba mně zachutná… Každopádně si rozšířím obzor, což také není k zahození… :)

 

Kdyby pan Stout žil a byl členem fóra, určitě by se postaral o navýšení tvé reputácie. :) A možná by se i trošku pod svými průhlednými vousy začervenal, jak hezky jsi o něm pohovořila. Zjevně patří k tvým oblíbencům…

Já jsem jeho knihy četl na počátku své čtenářské kariéry, ale pak ho nějak z mého zorného pole vytlačili jiní autoři. Každopádně po přečtení tvého příspěvku se Nero Wolf rázem probojoval na jednu z čelních příček seznamu adeptů, kterým bude dopřána možnost polehávat na mém nočním stolku. :)

 

Než řeknu to, co říci chci, musím začít trochu zeširoka.

 

Detektivní literaturu jako takovou – alespoň pro sebe – rozděluji na tři základní proudy:

 

1) Akční detektivky (založené na lineárním ději, který odsejpá), plné násilí, střílení, výbuchů, helikoptér, policejních komand a neprůstřelných hrdinů; ty v podstatě nečtu – a nevyhledávám je ani v TV. Mají samozřejmě právo na existenci a mají jistě i spoustu čtenářů a zastánců, ale já je prostě nemusím.

 

2) Klasické realistické detektivky typu S+W, McBain, nově teď Edwardson a Dahl, ale samozřejmě i Simenon a další a další – tedy ty detektivky, které se snaží zachytit nimravou, šedivou, rutinní policejní práci; tyto, přiznám, jsem v posledních letech jednoznačně preferoval, stavěl jsem je na vrchol a jimi poměřoval všechno ostatní. Asi bych dokázal formulovat, co mě na tomhle typu příběhů nejvíce fascinuje, ale to by chtělo více času (třeba si ho někdy udělám), tak se spokojme s prostým konstatováním, že mě prostě baví. Nejdůležitějším kritériem, podle něhož je hodnotím, je jednoznačně uvěřitelnost. Uvěřitelnost postav, uvěřitelnost celého postupu vyšetřování atd. A pak samozřejmě styl: přesnost, strohost, neukecanost, až protokolární úspornost. Schopnost naprosto neutrálními suše znějícími slovy postavit konstrukci, která ti nedovolí odložit knihu ani uprostřed noci a která ti na tele postaví všetky chlpy, jak říká Adela Banášová.

 

No a pak je tu poslední proud: 3) Detektivky z reality více či méně vybočující. Ty vlastně ani nemusí mít uvěřitelný příběh, průběh vyšetřování zločinu i jeho objasnění také může kulhat na obě nohy – prioritou je u nich řekl bych atmosféra. A potom postavy jako takové – v čele s postavou ústřední, která je vždy postavena tak, aby se do ní potencionální čtenář zamiloval a těšil se na další setkání s ní. Sem patří všichni ti ostatní – Sirem Arthurem Conanem Doylem počínaje, přes Agathu, už zmiňovaného Stouta, jistě i Bretta, ale i Erbena a další a další až po moji milou Lillian Jackson Braunovou.

Tyhle knížky čteme ne proto, abychom se dozvěděli, kdo je vrahem, nýbrž pro vlastní potěšení z četby. Jako si třeba filatelista rád prohlíží své albumy známek.

(Odbočím – ale bude to odbočení k věci: sledoval jsem poctivě americký seriál Ztraceni (Lost). Kamarád mě pořád bombardoval dotazy typu: Jak myslíš, že to dopadne? Jak myslíš, že se ty záhady vysvětlí? Tehdy jsem si uvědomil, že mi je to upřímně řečeno putýnka, jak to dopadne. Já se s těmi lidmi prostě především rád setkával. Rád jsem se na ně díval, rád jsem s nimi pobýval. S Kate, se Sawyerem, s Hugem… A s tímhle typem knížek je to, myslím, stejné.)

 

Čímž se oklikou dostávám k tomu, co jsem chtěl vlastně od samého začátku říci. Že už v okamžiku, kdy jsem před časem narazil na Kočičí sérii paní Braunové (a na jejího Jima Qwillerana), jsem svým způsobem prošel jistým procesem prozření – tehdy mně došlo, že zřejmě nejenom realistickou detektivkou živ je člověk. A že pomalu nazrál čas vrátit se ke kořenům a zahrnout do své sféry zájmů i knihy ze škatulky číslo tři (byť výjimky byly – např. Erbena jsem četl často a rád).

A tento náš rozhovor na dálku mě v tomto bohulibém rozhodnutí denně utvrzuje.

 

Takže moje příští návštěva v okresní knihovně nejspíš skončí u regálu s písmenkem „S“. Neboť (ostuda přeukrutná :) ) – žádného Nera Wolfa doma nemám. ;)

:)

 

premýšľala som nad tým delením, zatiaľ len premýšľala a spomínala na svoje detektívkarčenie ... vlastne nie len teraz :)

odjaživa mám v sebe kdesi delenie, čo áno, čo nie, čo rekreačne, čo skúsim, odložím, a nie, ďakujem, neprosím, a čo keď na mňa padne akurát masochizmus ...

aké obdobie, aký štýl, aký typ detektíva, aký typ zločinov ... k tomu patria aj tí skutoční ubližovatelia ...

čo musí kniha mať, aby som ju čítala znovu a znovu, bez ohľadu na to, že je to detektívka, alebo práve preto, ako knihu. nie ako detektívku ...

myslím, že o tomto píšeme stále dokola ... nečítame ich / tie naše, vybrané, dobré / preto, lebo nakoniec detektív vysvetlí kto je vrah ... je to Kniha, ktorú možno čítať ako hociktorý iný poklad z knižnice, veľa krát, a znovu a vždy po nej siahnuť ...

 

tento týždeň zo mňa veľký úžitok nie je, ale to neznamená, že priebežne nečítam ďalšiu detektektívku, svojrázneho, veľmi svojrázneho detektíva :) v šedej edícii Tři krát ... práve :)

 

... ale pána Stouta treba skúsiť, ja si myslím, že rozhodne ... a Zmiju netreba čítať, s prehľadom ju možno vynechať :)

Tím včerejším dělením jsem velmi kostrbatým a komplikovaným způsobem chtěl říci toto: řadu let jsem četl převážně detektivky realistické – a zcela opomíjel ty, které reprezentuje právě např. Rex Stout. Což bych docela rád teď napravil.

Jak vidět, stačily k tomu dvě řádky a nemusel jsem unavovat tebe ani ostatní.

 

Navíc – jak jsem si to dělení včera vycucával z prstu – tak jsem např. úplně zapomněl na jeden velmi významný proud, reprezentovaný především Chandlerem, Ross Macdonaldem, Francisem, ale i např. Kačírkovou a dalšími a dalšími: detektivky, v nichž nás dějem provází vypravěč, většinou rytíř bez bázně a hany a my sledujeme jeho povětšinou nostalgický zápas se zlem i se světem kolem…

Takže to moje včerejší dělení bylo nejenom únavné, ale i neúplné…

 

Jsme produktem společnosti, která nás nutí vše členit do přihrádek. Jsme oběťmi škatulkování, grafů a tabulek.

Jediné řešení: vrátit se k líbí – nelíbí.

 

Můžeš prozradit, kdo je ten svojrázny, veľmi svojrázny detektív? :)

premýšľala som nad tým delením, zatiaľ len premýšľala a spomínala na svoje detektívkarčenie ... vlastne nie len teraz

odjaživa mám v sebe kdesi delenie, čo áno, čo nie, čo rekreačne, čo skúsim, odložím, a nie, ďakujem, neprosím, a čo keď na mňa padne akurát masochizmus ...

aké obdobie, aký štýl, aký typ detektíva, aký typ zločinov ...

 

ten "kostrbatý a komplikovaný způsob" delenia je dokonale v poriadku ... a samozrejme neunavuješ ani len náhodou ;)

on taký tak nahrubo je, aj keď zostali mimo ešte celé skupinky autorov a kníh, ale to nevadí, lebo je to tvoje delenie, tvoj pohľad, tvoje priority pri čítaní, tvoje škatuľky a tabuľky ... a autorov a kníh je toľko, že vynechať niekoho z tabuliek považujem skôr za normálne ... nevadí, doplníme :)

 

a každý čitateľ, nech už číta hocičo - či je to typ čitateľa, ktorý "detektívky zásadne nečíta", alebo čitateľ, ktorý číta len klasiku, či čitateľ, ktorý číta všetko doradu, čo vyjde nové, či čitateľ len určitej národnosti autorov / aj takí sú - kedysi som mala jedného kolegu, ktorý čítal prioritne a zásadne slovenských autorov / - alebo nech je to čitateľ akýkoľvek a čohokoľvek, to všetko sú škatuľky ... niekedy dosť podivné, ale ja si zasa myslím, že ja som podivná, keď moja priorita a celoživotná záľuba a čitateľská priorita a oddych je hlavne detektívka ... :)

 

takže to tvoje delenie beriem, tak ako je, aj keď dodatočnými a zabudnutými detektívkármi sa dá rozširovať a doplňovať, to zásadné a základné delenie je jasné :)

ja delím skôr asi tak, ako je to tu vyššie popísané, skôr pocitovo ...

 

sem skutočne patrí - alebo skôr nepatrí ten typ ubližovacích detektívok ... strašne ťažko znášam, a v tomto prípade je to jedno, či je to film či kniha, vedomé ubližovanie, nespravodlivosť, zneužívanie postavenia a moci, ale s tým mám problém odjakživa.

niekedy je to celkom v poriadku ... je to zvláštne: niekedy to znášam trochu lepšie, knihu, ktorú by som ináč nedočítala, po rokoch alebo raz náhodne dočítam ... ale nestáva sa to veľmi často.

niektoré knihy sú zasa so zámerom postaviť chlpy písané, a napriek tomu to nedosiahnu, nemám pocit, že od príbehu musím utiecť ...skutočne je to občas zložité

 

k tomu pocitovému deleniu patrí trochu aj to, že aj keď je detektívka zo sorty moderných autorov, napríklad S+W, McBain, opisujú škaredú tvár sveta, napriek tomu, že sú moderné, skutočné, a zlo je v nich takmer hmatateľné, majú svojich detektívov, ktorých človek prijíma ...

sem vlastne patrí aj tvoja tretia skupina, od Agathy cez Stouta a Upfielda a Bretta a MacDonaldovcov a Chandlera ...

 

oni sú vlastne tieto dve skupiny pre mňa trochu ... zameniteľné ? nie je to celkom ten správny výraz ... ale tak trochu patria spolu, odhliadnuc od toho, že sú to realistické detektívky, alebo z reality trochu vybočujúce:

majú spoločnú kdesi predsa len takú takmer rozprávkovú polohu, detektíva, vyšetrovateľa, partiu detektívov, kriminalistov, ktorí sami vybočujú ... niečím sú vyzdvihnutí, niečím iní, sú niečo ako hrdinovia ...

sú tu na to, aby zaujali, pobavili, ponúkli oddych, a aby sa z nich človek niečo naučil ...

 

Agatha a Chesterton a Doyle ... ponúka oddych a úsmevné rozprávanie a genialitu sivých buniek a staroanglické zlo pod slnkom,

McBain a S+W, Francis a spol. zlo dnes, zlo v meste, zlo v nás a zlo pod slnkom,

Upfield a Brett a Chandler a Stout a MacDonaldovci a Gardner ...osamelých chlapov, "bez bázne a hany" : ), ktorí sa takmer úsmevne a pritom tvrdo, chlapsky a hrdinsky boria so zlom v dušiach, v každom dni a zlom pod slnkom ...

 

 

a pritom to nevadí, lebo sú napísané dobre a žijeme to s nimi a oddychujeme a to sú práve knihy, ktoré si človek založí na poličke v úrovni očí, aby boli vždy poruke ...

človek, aj dospelý človek, a tento človek tu, ktorý toto práve píše, sa celkom určite potrebuje oprieť občas o svojich dospeláckych rozprávkových hrdinov ... :)

 

 

pri tom množstve za tie roky sa primotali občas akčnejšie, občas tajomnejšie, občas "noir", občas novšie, občas poplatné móde nejakej vlny, občas "z nemocničného prostredia", občas krutejšie, občas nudné, občas plytké, občas vykonštruované, občas nedotiahnuté, občas priveľmi hollywoodske, občas priveľmi realistické ...

záleží od strašne mnohých faktorov, či ich prečítam, ale často som vracala neprečítané do knižnice, a doma mám zopár nedočítaných, a ani náhodou nie je kniha ako Kniha a detektívka ako Detektívka.

selektujem, a dosť ... svedkom je už teraz tá hromada, ktorú som tu kdekade vyššie odpísala ;)

jednoducho mi nesedeli ... nezodpovedali tým prísnym pocitovým kritériám ... ;)

 

vlastne keď toto všetko tu čítam spätne, znie to dosť zmätene, chaoticky a dokonale netabuľkovo, já vím :)

 

 

 

 

Takže to moje včerejší dělení bylo nejenom únavné, ale i neúplné…

 

Jediné řešení: vrátit se k líbí – nelíbí.

 

Můžeš prozradit, kdo je ten svojrázny, veľmi svojrázny detektív?

 

je to úžasné, uvoľňujúce a krásne, že tu môžeme v pohode napísať "líbí - nelíbí" a môžeme neúplné zoznamy doplňovať ;)

 

samozrejme môžem prezradiť :

je to Arthur Upfield a jeho jedinečný austrálsky kriminalista miešanec s úchvatnými vlastnosťami dvoch rás a ešte úchvatnejším menom Napoleon Bonaparte, pre priateľov Bony ... ;)

Myslím, žes to napsala naprosto průzračně – zmätene a chaoticky to neznělo v žádném případě. :)

 

Tak tohle je totiž přesně můj celoživotní problém – a netýká se jenom knížek. Že se ve mně sváří pohled suchého analytika Sherlocka Holmese (mám-li zůstat u detektivních příměrů) s intuitivním nazíráním slečny Marplové. No a v tom mém povídání o škatulkách měl zjevně navrch Sherlock.

 

Rozepsala ses o ubližovacích detektivkách… Tohle vědět, určitě bych ti nedoporučoval Larssona tak vehementně. Muži, kteří nenávidí ženy je „ubližovací“ detektivka non plus ultra – ostatně čtenáře na to má zřejmě připravit už její název; v ní je všechno, o čem hovoříš, vedomým ubližovaním počínaje a zneužívaním postavenia a moci konče. Snad ti při čtení pomáhalo vědomí, že Larsson stojí na stejné straně barikády jako ty (my), a že také on nenávidí „vědomé ubližování“ i „zneužívání postavení a moci“. A navíc s koncem knihy přece jenom přichází určitá katarze… Ostatně, každému musí být jasné, že nám autor násilí v knize nepředkládá jenom pro vnější efekt – jako to dělají mnozí jiní…

 

Připadám si trochu jako filatelista (když už jsem se o sběratelích známek minule dotkl), který sbírá Turecko, o tureckých známkách ví ledacos, ale známky zbytku světa tak trochu ignoruje. Arthura Upfielda znám od vidění, o tom, že Napoleon Bonaparte existuje, vím také, dokonce jsem znal člověka, která ho kdysi s velkým zápalem četl, nicméně přesto je to další autor, ke kterému jsem si alespoň zatím cestu nenašel. Je na čase (spolu s Lars von Trierem :)) prolomit vlny.

 

Konečně jsem dočetl první příběh Charlese Parise, je to vskutku pohodové a milé počteníčko, skutečně jsem se při čtení bavil, výborný jazyk. Je to přesně to, o čem jsem onehdy mluvil – že vůbec nevadí, že zápletka i logika příběhu tak trochu pokulhávají… :) Navíc ten exkurs do sedmdesátých let minulého století (s kopírováním pásků, kotoučovými magnetofony a všemi ostatními pamětnickými proprietami) mě přivedl k nostalgickým vzpomínkám… :)

dnes som zbierala trochu myšlienky

prelamovať vlny :)

 

ono to vlastne nie je také jednoduché, práve je to o tých vyhranených čitateľoch, jeden číta len to, druhý len tamto ... samé zbierky známok ;)

všetci máme svoje tabuľky ... aj keď som sa snažila prelomiť vlny, vlastne som to robila naopak :

starých dobrých čítaných autorov som v posledných rokoch prekladala tou novou záľahou, ktorá tlačí pulty v kníhkupectvách ako svetové bestselery, novinky, tajomno, / trochu tajomna na mňa platí vždy / - a výsledok bol ten, že mám doma falošného Nera Wolfe, v niekoľkých knihách, ktoré sa nedajú čítať - pretože Nero je Nero ...a dostal nejaký pán Goldsborough za úlohu napísať pokračovania ... ďalšie príbehy parádnej dvojice.

tak dokonale sprznil snahu, dielo a geniálnu dvojicu pána Stouta, že to sa nedá čítať, v tých knihách nie je nič, pusto, prázdno, bez pôvabu, bez šarmu, bez atmosféry, vykonštruované gangsterky s nelogickým dejom a príšerným jazykom ... nemali Stoutovi a Nerovi a Archiemu ubližovať, nezaslúžili si to ... :)

 

toto som tu teraz napísala hlboko v noci, lebo som si spomenula na tie kopy kníh, od ktorých som si sľubovala to, čo dobrá detektívka má mať ... a patrí sem aj Nero Wolfe. a to ma dokonale mrzí.

vlastne sú to jediné knihy, ktoré som ochotná nielen zniesť do pivnice, ale rovno vyhodiť ... o to viac si cením prastaré vydanie starej dobrej zelenej a šedej knižnice ... a staré dobré úlovky :)

prestáva mi to myslieť, práve som zistila, že už je ráno :) ... :)

pokračovaní příště ;)

 

detektívom zdar ;) ;)

:) Nejméně třikrát...! Myslím to zdar!!! ;)

 

02:38:36!!!!!!!!!! :) To já už skoro vstávám!!!!!!!!!! :) :) ;)

 

Tak to slyším prvně, že na Rexe Stouta někdo navázal a že v Nero Wolfovi pokračoval. A vůbec se nedivím výsledku. Právě, že to není jen o zavedených postavách, ale především o duchu svatém (mám-li to trochu zparafrázovat), kterého dobrý autor svým knihám vdechuje. A to jeho následník málokdy dokáže. Podívej, jak dopadl Švejk, když se ho pan Vaněk snažil dokončit; je to jenom snůška sprosťáren. Švejk taky mluvil sprostě, ale jinak sprostě! A takových případů bychom našli spoustu!

 

Víš, že takto dokončili i Chandlerův nedokončený román Případ z Poodle Springs? Robert Parker se snažil, kupodivu se mu podařilo přiblížit se atmosféře, zdárně se popral i s vlastním příběhem, s jazykem, s postavou Marlowa i se vším ostatním (všechna čest, pane Parker!) – bohužel kniha shořela na výchozí premise, kterou sice vymyslel sám Chandler, ale kterou také (byl to zjevně soudný člověk!) hned po prvních deseti stránkách spěšně zavrhl a se psaním tehdy také definitivně sekl: totiž že se vlk samotář Phill Marlow oženil!!! Ne, to prostě nemohlo fungovat! Skřípe to jako vrátka od kozího chlívku!

 

Hned ještě včera (když nám po podvečerní návštěvě čerta a Mikuláše odjel vnouček) jsem se pustil do druhého příběhu z šedého Charlese Parise (Situační tragédie) – a okamžitě jsem si uvědomil kouzlo sérií. Od prvního odstavce má čtenář jasno. Žádné dlouhé oťukávání a zjišťování, co je vlastně hlavní hrdina zač. A od druhé stránky už člověk ví, že je opravdu doma:

 

Uvědomoval si, že je stříknutý. Ceny alkoholu v baru Westendské televize byly příjemně mírné. Ty čtyři skleničky červeného, které zazdil dvěma velkými vizoury, mu sklouzly do krku jako nic. Musím se jít před generálkou vyčurat, pomyslel si.

 

Těší mě, Charlesi. Vidím, že seš to opravdu ty! ;)

 

O dnešním ne příliš známém oslavenci bych rád pohovořil trochu obšírněji – jeho strastiplná životní pouť si to určitě zaslouží.

 

Friedrich Glauser

 

*4. února 1896 Vídeň – 6. prosince 1938 Nervi, Itálie

 

Friedrich Glauser

 

Glauser, přezdívaný „švýcarský Simenon,“ se narodil se ve Vídni. Matka byla Rakušanka, otec Švýcar. Matka brzy zemřela a otec si s nezvladatelným dítětem nevěděl rady – útěky z domu, konflikty s učiteli, vyloučení ze škol, první pokus o sebevraždu už v 17 letech…

 

Glauser poznává bohémský život a seznamuje se s alkoholem a morfiem. A s drogovou závislostí má pak už problémy po zbytek života. Prochází mnoha odvykacími kúrami – ovšem s nulovým výsledkem. Otec nad ním s definitivní platností láme hůl a roku 1918 ho úředně nechává zbavit svéprávnosti (což Glausera častokrát zachránilo od vězení – místo do lochu ho posílali do psychiatrických ústavů).

 

Dva roky strávil v severní Africe v cizinecké legii. Tuto zkušenost zaplatil malárií, dalším pokusem o sebevraždu (celkem jich bylo 5), ale také výborným autobiografickým románem Gourramaa, který je řazen mezi nejlepší knihy o cizinecké legii.

 

Pobýval ve Francii a Belgii, odkud byl ovšem deportován zpět do Švýcarska poté, co v morfiovém opojení podpálil pokoj v nemocnici, kde dočasně pracoval. Do roku 1936 se důvěrně seznámil s řadou dalších ústavů a nápravných zařízení. Pak však začal mít úspěch v literatuře i v osobním životě. Zamiloval se do ošetřovatelky z jedné psychiatrické kliniky a kvůli ní podstoupil další odvykací léčení.

 

Této ztracené existenci bohužel nebyl dopřán šťastný konec – po cestě Itálií Glauser umírá v předvečer své svatby na srdeční selhání; bylo mu 42 let.

 

Jeho dílo – šest románů, životopis a pár povídek – je během válečných let zapomenuto. Až v 60. letech je postupně znovuobjeven a v letech 80. už jeho popularitu nemůže nikdo popřít, mluví se o něm jako o „otci německy psané detektivky“ a pro uměleckou kvalitu je řazen k nejvýraznějším autorům moderní švýcarské literatury. Glauserovo jméno nese také současná prestižní literární cena, udělovaná každoročně nejlepším německy psaným krimi a detektivním románům.

 

Hlavní postavou Glauserových detektivek je bernský policejní strážmistr Studer, vytrvalý a spolehlivý muž, žijící řádným životem, jinými slovy autorův zrcadlový protiklad. Strážmistr Studer má pochopení pro lidské slabosti – a věří ve druhou šanci I proto často pomáhá nešťastným duším vybřednout z tíživých životních situací. Což se jeho autorovi, bohužel, nikdy nepodařilo. Studer je zkrátka člověk, kterého si Glauser vždycky přál potkat…

 

Česky vyšlo:

Třikrát strážmistr Studer (Strážmistr Studer, Kde vládne Matto, Číňan)

 

(Zdroj: Mikika)

 

.......................

(P.S.: Od rána mi dnes cuká ve spodním víčku levého oka – tak jen doufám, že si to moje (zvláště ty mladší) kolegyně z práce nějak špatně nevysvětlovaly… :) )

nevyhováraj sa, žmurkal si po nich :)

 

 

:)

 

Marlow zamilovaný svojím spôsobom bol už aj predtým,

/ tuším, ale nie som si istá, sa ku koncu príbehu Playback chystá za jednou ženou, ktorú miluje, cestovať - ale čítala som to desne dávno, skutočne neviem, či to bolo práve v tom príbehu /

- oženili ho v jednej knihe, nasilu, kde tí, čo chceli nadviazať na jeho autora, chceli alebo mali snahu autora dokonca prekonať, ... nie všetko, čo autor načne, a odloží, či nedokončí, či umrie, či jednoducho skončí v polovici, treba dokončiť.

nevyšlo to ani tentokrát. :)

 

Nera a Archieho ten nešťastník pokračovateľ zneuctil veľa krát ...

je to ohromné množstvo, desať, pätnásť, / nechce sa mi hľadať, skutočne nie / príbehov, ktoré sú dobré tak na podpal, keď nám raz zasa ukrajinci zavrú plyn / takže radšej do pivnice ako rovno do kontajnera, aspoň nejaký úžitok z tých knižiek raz možno bude /

kto však dostane do ruky najprv tieto príbehy, nikdy nenájde ten pôvab pravých Stoutových hrdinov, a to je dosť smutné ... :)

 

 

ináč práve v tejto Brettovej knihe, kde si Charles skúsi vizoura v Situačnej tragédii, je príklad toho, ako noví, ďalší, nadväzujúci autori zmenia podľa svojej chuti príbeh ... akýkoľvek.

v situačnej komédii to nemusí byť tragédia, ale pri známych a uznávaných autoroch je.

z tých dokončovačov je mi zvyčajne nanič ;)

 

mimochodom, aj Arthur Upfield má jedného - svoju poslednú knihu nedokončil, zomrel ...

jeho dedičia ju dali dokončiť, takmer sa to podarilo, ale ten príbeh sa trošičku aj tak vyšinul, dá sa prečítať, nie je to také zlé ... bola to vlastne kedysi dávno prvá kniha s Bonym, ktorú som ako decko čítala, dostala som ju na ktorési vianoce v slávnej edícii "STOPY" - Netvor od Fromovho jazera

ale to som vtedy ešte nebrala tak tragicky, boli to prvé kroky v tejto škatuľke a stával sa zo mňa vášnivý čitateľ a zberateľ a posudzovateľ a škatuľkár :)

 

mám taký veľmi nejasný pocit, že čosi od pána Glausera s jeho strážmajstrom Studerom som kdesi videla, možno čítala, neviem ... je to hmlisté, a muselo to byť hodne dávno ...

 

ale čo mi Glauser a tvoje resumé pripomenulo, že sa chystám už nejaký čas na jednu veľkú krabicu v šuflíku - nemeckú krimi a detektívnu literatúru ;)

to je extra kapitola, zopár kníh mám doma, a po strýkovi zopár východonemcami aj západonemcami písaných / kritických / pitavalov, a kedysi som si z knižnice občas doniesla nejakú nemeckú detektívku, ale keby ma zabíjali, nespomeniem si z nich takmer na nič ;)

 

nemecká detektívka je zvláštna, zvyčajne má takú .. trochu podivnú, trochu chladnú, zvyčajne spolitizovanú príchuť - veľmi veľa príbehov z rokov 50,60,70, má politické, skorumpované, nemravné pozadie ...

je to niečo ako pozostatok vojny, nová oligarchia, noví zbohatlíci, nová vrstva politikov a vplyvných ľudí, ktorí páchajú pod pláštikom vonkajšej peknej fasády nemravnosti v súkromnom aj politickom živote ...

táto téma zrejme dosť znepokojovala vtedajších autorov ...

 

sú aj výnimky, príbehy s miernym humorom, príbehmi, ktoré riešia také "obyčajnejšie" zločiny, mám doma tuším dva príbehy od autora

Werner Toelcke, síce tiež písal v tých kritických rokoch, ale jeho detektívky sú oveľa menej spolitizované, s ľudskými problémami, ale trochu ubližovacie ... / ale za nejakých dvadsať rokov som ich obe prečítala tuším dvakrát /

 

a potom

Hansjörg Martin, ktorého príbehy s "normálnymi" bežnými zločinmi, s bežnými, ľudskými potknutiami a hodne veľkou dávkou humoru sa dajú čítať v pohode, / mám trojknihu zo Zelenej knižnice / ...

 

odtiaľ je - z jedného jeho príbehu jedna báseň, ktorú tam predniesli na pohrebe jedného zomrelého priateľa vyšetrujúceho komisára / je to síce detektívka, ale ten priateľ zomrel prirodzene,... ale tá básnička ma dostala a stala sa jednou z mojich obľúbených - ináč už som ju tu kdesi kedysi dávno citovala a je dôkazom toho, že humor je vlastný aj nemeckým detektívkam a že s humorom je ľahšie aj umierať ;) /

 

V detstve som svojim vojačikom z cínu

tie najcennejšie kríže vrýval do hrude.

Zo mňa si česť však urobila psinu.

Mám len dva hlúpe rady. Viac ich nebude.

A pritom ani za ten máčny mak

nekašlem na česť. Práve naopak.

Už roky snívam, verím neoblomne,

že raz keď zomriem, pomenujú po mne

uličku dakde vonku na predmestí,

sivú a krivú, s nízkym plôtikom,

kde sa len zopár lacných slečien zmestí

a ani jeden trocha súci strom.

Veru, to je môj ideál.

Tam by som potom strašieval.

 

 

Joachim Ringelnatz : Ctižiadosť

 

/ no nie je krásna ? ;) /

…přiznávám … žmurkal … :)

 

Básnička je nádherná. Zjevně i Němci občas zakoketují s humorem… což nebývá zvykem, že? :)

 

Jinak jsi mi tou připomínkou našich západních sousedů nasadila brouka do hlavy. Najednou jsem si uvědomil, že s německy psanou detektivku jsem se téměř nesetkal. A ty, jak vidím, jich máš plnou krabici!!! O důvodech mé neznalosti bude muset popřemýšlet. :)

 

Ty autory, které uvádíš, neznám. Tak jsem lovil v paměti – i ve své knihovně – a našel všehovšudy dva. Východního Němce Wernera Steinberga (Komisařův klobouk – už si vůbec nepamatuju, o čem to bylo) a Slib Švýcara Friedricha Dürrenmatta. Ten „Slib“ určitě znáš – jestlis ho nečetla, tak jsi možná viděla nádherný film Stalo se za bílého dne (na stránkách Česko-Slovenské filmové databáze má úžasných 89% – zde) s Heinzem Rühmannem v hlavní roli (mimochodem, ten si také svého času zahrál Maigreta!!!). Ještě existuje remake tohoto filmu z roku 2001, jmenuje se „Přísaha“ a hlavní roli hraje Nicholson, ale tenhle film (ač Nicholsona miluju) jsem po nepovzbudivých kritikách odmítl vidět – nechtěl jsem si pokazit dojem z předlohy. Stalo se za bílého dne jsem viděl poprvé jako dítě – a potom ještě asi dvakrát, ale už je to dávno. Přesto to ve mně pořád zůstává. Pořád vidím ty namalované čokoládové ježky na dětské malůvce…

(Ta vzpomínka mě tak namotivovala, že jsem si – teď, okamžitě, hned – nakopl www.uloz.to.cz a film si stahuju.)

 

K Chandlerovi.

Jo, pamatuješ si to naprosto přesně. S tím Playbackem. Že se chystá za jednou ženou, kterou miluje, cestovat…

Každopádně mi to nedalo a zalistoval jsem si jak v knihách, tak v monografii Toma Hineyho. A pokusím se to trochu shrnout. A taky trochu objasnit moji včerejší kritickou poznámku k Příběhu z Poodle Springs. Protože celé to pozadí vzniku „Playbacku“ a „Poodle Springs“ je natolik lidsky dojemné, že o tom prostě nemůžu nenapsat.

 

Chandlerova manželka Cissy byla o osmnáct let starší než Chandler. Přesto (nebo právě proto!) spolu měli nádherný vztah.

 

Po třicet let, deset měsíců a čtyři dny byla světlem mého života, cílem veškerého mého usilování. Cokoli ostatního, co jsem kdy udělal, bylo jen ohněm, aby si nad ním mohla hřát své ruce.

 

(Raymond Chandler)

 

Když Cissy ve svých dvaaosmdesáti letech umírá, je to pro Chandlera šok.

 

Samozřejmě, že jsem se s ní svým způsobem rozloučil už dávno. Během posledních dvou let jsem si mnohokrát uprostřed noci uvědomil, že chvíle, kdy o ni přijdu, je jen otázkou času. Ale to není to samé, jako když se to stane…

 

(Raymond Chandler)

 

Cissina smrt uvrhla Chandlera do hluboké deprese, zhoršované stále četnějšími záchvaty alkoholismu. V té době začíná Chandler psát „Playback“.

 

V knize teče alkohol proudem stejně jako v Chandlerově životě. Přes dlouhou historii svého alkoholismu však „Playback“ jako jedinou knihu napsal permanentně opilý.

 

(Tom Hiney – Raymond Chandler, str. 233)

 

Naštěstí pro Marlowa vybavil Chandler svého hrdinu stejným druhem fantazie, která i jemu umožňovala po smrti Cissy uniknout smutné realitě. Zdá se, že spisovatele dokázaly povzbudit k optimismu zcela nerealistické naděje, ale v literární práci se iluze mohly stát skutečností. Marlowa sedícího na pohovce vyruší z bezútěšných myšlenek telefon. Ozývá se krásná dědička, se kterou se sešel v Loučení s Lennoxem. Linda Loringová volá z Paříže, aby mu vyznala lásku. Chce se za něj provdat. „Chtěla bych, abys mě objal. Pevně objal. Nechci tě vlastnit, tebe si nikdo nedokáže koupit. Chci tě jenom milovat.“

 

(Tom Hiney – Raymond Chandler, str. 233)

 

Po telefonickém rozhovoru s Loringovou položí Chandlerův detektiv, který už sklouzával za hranici deprese, sluchátko a oddá se snění. Kniha končí radostněji, než všechna dřívější Marlowova dobrodružství:

 

Sáhl jsem po drinku a rozhlédl se po prázdném pokoji – už nebyl prázdný. Chvěl se v něm hlas a obraz vysoké, štíhlé, krásné ženy. Cítil jsem jemný parfém a její přítomnost. Je těsně u mne. Rty má měkké a poddajné, oči zamlžené…

 

(tamtéž, str. 234)

 

… K návštěvníkům patřil také Maurice Guinness (...). Leželi na pohovkách a přeli se o Marlowův osud. (...) Guinness spisovatele přesvědčoval, aby Marlowa oženil, a on ochotně napsal deset stránek nového příběhu, který nazval Příběh z Poodle Springs, v němž detektiv a Linda Loringová prožívají líbánky. Když Chandler jednou vysvětloval Ianu Flemingovi, že musí nechat hrdinu upít se k smrti, protože už nemůže pracovat, domníval se autor Jamese Bonda, že sňatek by byl dobrý nápad…

 

(tamtéž, str. 242)

 

Nakonec ale (Chandler) Guinnessovi řekl, že to s knihou nevychází. Představa, že by se Marlow měl oženit, třeba i s velmi milou a hezkou dívkou, odporuje charakteru postavy. Vidím ho vždycky na pusté ulici, v prázdných pokojích, žasnoucího nad životem, ale nikdy úplně poraženého.

Brzy nato se projektu vzdal.

 

(tamtéž, str. 243)

 

 

A já to cítím podobně jako Chandler. Marlowe coby ženáč mi prostě nesedí. Vztahy se ženami, zvláště ty nostalgické, mu rozhodně sluší, určitě dokážou děj povýšit o další stupínek výš, ale manželství podle mne Philovi coby literární postavě nesvědčí. Najednou je to někdo jiný. Stejně jako Chandler ho vidím spíše na pusté ulici a v prázdných pokojích než na společenské večeři s přáteli – a s manželkou po boku.

 

Linda Loringová v „Playbacku“ vlastně nevystupuje – až na ten telefonát (pokud si dobře vzpomínám). V „Playbacku“ má Marlowe velmi nostalgický vztah s Betty Mayfieldovou – a dokonce se tam v jedné scéně zcela nezávazně vyspí (!!!) se sekretářkou chlapíka, pro kterého pracuje. To jen takový dodatek.

 

A ještě jeden dodatek. K tomu ohromnému věkovému rozdílu manželů Chandlerových: Agatha Christie napsala ve svém životopisu, že se během svého života setkala tuším se třemi šťastnými a fungujícími manželskými páry. A všechna ta manželství měla jedno společné: velký věkový rozdíl partnerů!

 

(Na radu zkušených jsem požil magnézium – a oko už necuká! Nevím, nevím, jestli moje děvčata v práci nebudou zklamaná… :))

:)

 

nedávno som čítala ten Chandlerov príbeh s Lennoxom ... bol to ten, ktorý som vytiahla medzi prvými pred pár týždňami z tých nákupov za korunu :)

Playback som čítala veľmi dávno, mala som ho a kdesi ešte existuje v podobe zošitového románu, aké sa kedysi predávali v novinových stánkoch ...

úplne mi vypadlo, že je to tá istá Linda Loringová ... vlastne som to čítala kedysi naopak: keď mu volala bohatá dáma z Paríža, nevedela som, kto to je

dokopy sa mi to dalo vlastne až teraz ...

s Lindou sa v Rozlúčke nadlho / Lennox / tiež vyspal len viacmenej náhodne

/ okrem toho jeho o trošičku menej samotárske dvojča, Lew Archer od Rossa MacDonalda máva občas príležitostné priateľky, ktoré mu človek v jeho samote a smutnorytierskom svete človek trochu aj praje ... nedávno som čítala aj jeho príbehy, takže mi to ani u Marlowa neprišlo, že jeho človečí poklesok náhodne sa s nejakou ženou vyspať je niečo výnimočné :) /

 

práve som prišla na to, kde by som mala zošit Playback asi hľadať, a spomenula som si aj na príbeh, nie celý, ale chodí sa tam do nejakej fajnovejšej krčmy piť, tuším, a hojne, sa mi zdá ... :)

 

mimochodom, v tých zošitoch bolo aj braku statočne, ale sem-tam sa našla perla :),

kedysi to boli také veľké zošity, formátu A4, neskôr sa zmenšili, a pokiaľ si spomínam, už potom za veľa nestáli ... vtedy to začal byť brak, poplatný normalizačným rokom a príbehom, ani nie tak politickým, skôr ničnehovoriacim ... potom som to pomaly aj prestala kupovať, tie príbehy už boli len na zahnanie nudy pri ceste vlakom, maximálne ...

 

tie veľké zošity som si roky brala, už dávno po ich vydaní, od strýka, ktorý ich mal celé kopy a roky ich zbieral a potom skladoval, ale len tie veľké ...

 

Dürenmattov Slib mi vypadol ... musím si ho občerstviť, neviem si spomenúť, ani podľa príbehu, a zjavne je to škoda ...

Heinz Rühmann hral v hromade podobných filmov, vo svojich najlepších časoch bol hojne obsadzovaným hercom ... a vybavuje sa mi v celej hromade filmov ...

 

od Dürenmatta vyšla nedávno, pred pár rokmi v sérii kníh vydávaných Petit Pressom jeho rovnako dosť známa kniha Sudca a jeho kat - v tejto podobe som si ju vtedy aj kúpila... ako spomienku, čítala som ju prvý krát kedysi v detstve, keď som občas zablúdila do dospeláckej časti knižnice ...

 

tiež bola sfilmovaná, a tiež sa mi tam premieta Rühmann, ale neviem určite. sfilmoval ju kedysi Maximilian Schell, ale aj Slováci - tu

ako sa poznám, to slovenské spracovanie som nevidela, ale to nemecké kdesi vo mne straší, veľká kovaná brána, klobúky, čb, veľké čierne autá a hmla ... hm.

tuším budem musieť Dürenmatta celého občerstviť ;)

(Mohu i nadále setrvati u tykání, Mistře? :) … Jinak ještě jednou blahopřeji k účasti na Salónu :) )

 

„Loučení s Lennoxem“ se mi asi svého času z Chandlera líbilo nejvíce. Ale popravdě jsem na tom úplně stejně jako ty: také mě všechno secvaklo až teď, když jsme o tom začali mluvit. Myslím Lindu Loringovou, „Playbeck“ a „Poodle Springs“. Najednou to do sebe zapadlo jako ozubená kolečka…

 

„Playback“ mám, shodou okolností, také v nepříliš hezkém paperbacku – na nepříliš hezkém, socialisticky zažloutlém skoronovinovém papíře, ale s obsáhlým doslovem Oldřicha Černého a dokonce s těmi deseti rozepsanými stránkami „Poodle Springsu“ coby prémií… Nové knížky jsou nové knížky, ale z těhle, co už mají patinu, zase dýchají vzpomínky…

 

Jinak, když už hovoříš o Marlowově dvojčeti Archerovi, musím říci, že Rosse Macdonalda čtu stejně rád, jako Chandlera. Není sice tak brilantní, ale příběhy má dobře propracované a nostalgická atmosféra jeho knih Chandlera velmi připomíná.

 

Dürrenmattův „Slib“ má trochu zvláštní genezi, už bych na to dávno zapomněl, ale když jsem se tu minule o Dürrenmattovi zmínil, tak jsem při hledání podkladů narazil na pár detailů, které mi paměť osvěžily:

 

Tento román je s filmem, jehož titul bohužel zní „Stalo se za bílého dne“, spjat takto: Na jaře 1957 si producent Lazar Wechsler u mne objednal filmovou povídku. Téma: sexuální zločiny na dětech. Záměrem bylo varovat před tímto bohužel stále častějším nebezpečím. Odevzdal jsem povídku, jakousi předběžnou verzi románu, přepracovanou později s režisérem Ladislaem Vajdou na scénář, který se valnou většinou úzce přidržoval filmové povídky. Záleží mi na tom, abych zde uvedl, že film v podstatě odpovídá mým intencím; že román se ubírá jinou cestou, neznamená kritiku vynikající práce režisérovy. Je to pouze proto, že po dokončení scénáře jsem se ještě jednou pustil do práce. Chopil jsem se znovu fabule a domýšlel ji dál, za hranice poučnosti. Z jednoho určitého případu se stal obecný případ "detektiv", stala se z něho kritika jedné z nejtypičtějších figur devatenáctého století, a tak jsem nezbytně přesáhl cíl, který si vytkl film jakožto dílo kolektivní."

 

(Friedrich Dürrenmatt, doslov k románu Slib)

 

„Soudce a jako kata“ jsem četl už kdysi dávno, mám ho v jedné knize spolu se „Slibem“, ale nepamatuji se, že by ve mně tehdy ten příběh zanechal nějakou hlubší stopu. Musím do toho alespoň nakouknout, abych osvěžil paměť… Nemá to náhodou takovou nějakou snovou „kafkovskou“ atmosféru…? Nebo se mýlím?

malinkatý učedník mistra, takže mi môžeš naďalej v pohode tykať, na onikanie by som si už nezvykla :)

 

:)

 

takže najprv vlastne vznikol scenár, potom sa Dürenmatt pustil do práce znovu.

stále mi dej trochu uniká, a odkedy si to napísal, a hlavne včera a dnes sa mi motali po hlave tí ježkovia a objavovali v nejakých nejasných scénach ...

stopercentne som ten film kedysi dávno videla, ježkovia, Frobe a Rühmann je kombinácia, ktorá nejaké stopy zanechá, aj keď z dávna, rozhodne veľmi z dávna. dokonca sa mi objavuje pri tých ježkoch náš voľakedajší prastarý televízor ešte na starom dome u rodičov... a to bolo pekne dávno ... a tí ježkovia sa mi jednoducho sami vybavujú, ešte je to hmlisté, ale už sa predierajú na povrch ... :)

 

máš pravdu, aj Dürenmatt má o svojej knihe pravdu :)

... Sudca a jeho kat nie je zďaleka jeho najlepší príbeh, a po novom som ho kupovala tak trochu z nostalgie ... ale ja som si zadovážila už pekných pár knižiek braku, od ktorých som si sľubovala to, čo nakoniec neponúkli, že táto kniha sa v tom množstve stratí, a pri tejto akosi ani neľutujem, že je doma, je to kúsok detstva, hoci keď tak nad tým premýšľam, radšej by som ju mala v tom prastarom lesklom malom formáte, v akom som ju čítala kedysi ;)

 

 

to mi pripomenulo jedného starého autora ...

vlastne Rühmann a Frobe a generácia týchto nemeckých starších hercov sériu sfilmovaných "tajomných" detektíviek ...

nemci z nich v sérii vyrábali filmy tak asi v šesťdesiatych rokoch, a všetci títo skvelí herci v nich hrali.

pred nejakými ... asi 15 - 20 rokmi tieto filmíky pravidelne vysielala v noci rakúska TV ORF, tuším týždenne raz či dvakrát, to si už nepamätám, ale keď som ich objavila, pozerala som, kedy som len mohla ... úžasne zachovávali atmosféru predlôh, a boli tajomné skrz naskrz ... hm ;)

 

a kedysi dávno predtým som ich z recesie čítala, dokonca jednu alebo dve z tých čias mám aj doma, v maďarčine ...

takže: Edgar Wallace - autor celej rady tajomných krimirománov,

ktoré majú dokonale tajomnú atmosféru, zloduchovia sú zloduchovia ...

 

... všetky zámky, hrady, domy, vidiecke sídla a mestské paláce a vôbec všetko má tajné tunely, tajné východy, tajné miestnosti, kde nastáva zvyčajne veľké finále, kde neohrozený detektív zvyčajne na poslednú chvíľu pred úplným zničením zločineckého "doupěte" zvyčajne obrovským výbuchom zachraňuje nevinnú hrdinku, do ktorej sa pravdaže medzitým zamiloval ... ;)

 

zločinci používajú kanály, používajú žabích mužov ...

používajú k svojim nekalostiam noc a nevinné sekretárky, z ktorých sa občas vyvrbia odložené a zatajené dcéry škaredých a zlých zloduchov ...

 

sú to vlastne pôvabné krimiromány, ktoré človek číta s pobavením ... niečo medzi gotickým románom a noir, človek má občas pocit, že sa v tom stratí ... na to, že písal nenormálne veľa, a že svoje romány diktoval priamo do stroja sekretárok, je div, že sa v tých príbehoch nestratil sám pán Wallace ;)

 

vlastne sa musím usmievať, keď o tom píšem, občas, tak raz za desať rokov si zoberiem jednu dve jeho knihy, sú báječné, ale tie staré nemecké filmy by som si pozrela hocikedy, sú dokonalé wallaceovky ;) :)

Učedník…

V češtině existuje historický termín tovaryš!

Google mi slovenský ekvivalent k tomuto výrazu nenabízí – ale tipuji, že by mohl být s tím českým totožný.

Wikipedia objasňuje takto:

 

Tovaryš byl učeň, který úspěšně splnil tovaryšské zkoušky. Pak mohl samostatně vykonávat práce ze svého oboru. Z tovaryše se stal mistr po složení mistrovské zkoušky.

Malinkatý tovaryš… – neznělo by to přece jenom lépe? :hanba:

 

Stalo se za bílého dne: Chceš-li tomu hmlistému napomoci s prodíráním na povrch, vřele doporučuji si film stáhnout z http://www.uloz.to , posílám odkaz přímo na daný film: zde. Je to prajednoduché, klikneš na okénko s filmem, pak klikneš na „Stáhnout“, pak v „Omezeném stahování“ (to abys nemusela platit – je to omezeno rychlostí, ale no problem) vepíšeš čtyřmístný kód, znovu „Stáhnout“, určíš si místo, kam chceš film „Uložit“ a už to běží, vše zdarma, za hodinu, hodinu a půl podle rychlosti tvého připojení máš film ve svém PC. Ale chraň bůh, vůbec tě nechci do něčeho tlačit… Každopádně, kdyby ses pro stahování přece jenom rozhodla, nelekni se, jsou tam tři okénka se třemi různými exempláři téhož filmu – stačí otevřít jedno.

 

Já už si film bez problémů okopčil a s velkou chutí se na něj podívám. Když jsem si kontroloval, jestli stažení proběhlo v pořádku, spustil jsem ho na několika náhodných místech – a hned na mě dýchla celá ta černobílá atmosféra, křivě obviněný tulák, benzínová pumpa, Rühmann coby policista – a zároveň pumpař, majitelka čerpací stanice a ta její malá dcerka… Bylo to takové olíznutí lžíce před vlastním obědem, člověk hned dostane větší hlad.

Film má stejný (český) dabing, na který si pamatuji z dětství… Na tu zvláštně melodickou, měkkou a podmanivou Rühmannovu češtinu prostě nejde zapomenout… (Netuším, kdo ho tehdy nadaboval, možná to bude v titulcích…)

 

Edgar Wallace! S ohromným zájmem jsem si přečetl jeho wiki-životopis z tvého odkazu, měl vskutku pohnutý, zajímavý a literárně plodný život, všechna čest!!! A ta jeho pracovitost!!!!! Vždycky jsem jeho tvorbu bral tak trošku s úsměvem (stydím se použít termínu dívat se skrz prsty) – a vpravdě jsem o něho coby o autora nikdy ani neprojevil zájem. Za což se teď trochu kaju. Snad mi odpustí, když si alespoň jednu knížku od něho znovu po letech přečtu…

 

Několik jeho románů jsem kdysi dávno četl, docela si ještě vzpomínám na zvláštní atmosféru těch „tajemných“ příběhů, asi přece jenom v sobě mají nějaké zvláštní kouzlo, když to ve mně ještě pořád zůstalo, jeden román jsme dokonce měli i doma, když jsem byl malý: Mrtvé oči Londýna, možná to byla moje úplně první detektivka, kterou jsem v životě četl, bylo to prastaré vydání v šedých tvrdých deskách, kampak se ta knížka asi poděla, budu se po ní muset poohlédnout, zčistajasna jsem dostal obrovskou chuť si ji přečíst… Jezdil k nám každý rok na prázdniny můj bratranec z Teplic, to jsme ještě chodili do školy, možná dokonce ještě na národku, a ten během návštěvy Mrtvé oči každoročně vydrtil! Sedl a přečetl. A příští rok znovu! Už pro tuto vzpomínku se k té knížce musím jednou vrátit… Páni, byl to nějaký ústav pro slepé a dole byla nějaké kotelna, ve které probíhalo ono finále, a určitě nějaká žena, kterou miloval hlavní hrdina… Je to zvláštní, jak člověk najednou začne v té kalné vodě mysli rozeznávat obrysy předmětů…

 

Jinak nestačím žasnout: maďarské knihy, německé filmy na rakouské televizi… plus zjevně slovenština, nepochybně i čeština… :niee: Existuje nějaký jazyk, který neovládáš? :)

v slovenčine je to tovariš - znamená to isté, a používa sa rovnako :) len jedno ypsilon je rozdiel :)

 

s tými jazykmi to tu aj končí, na jazyky tu máme iné hlavičky, ale za to, že ovládam perfekt maďarčinu, vďačím aj otcovi a jeho naliehaniu a svojej a jeho záľube v knihách ... :)

 

 

:hanba:

 

z uložto občas sťahujem ... len som čakala, čo so mnou urobí pamäť :) oveľa viac toho nezvládla

po prvých štvorčekoch filmu to bolo ale jasné, ten film som videla, ale tak dávno, že jednotlivosti som si nepamätala, ale keď som ich videla vo filme, akosi nastupovali samé od seba ... na knihu si neviem spomenúť, možno sa ku mne skutočne nikdy nedostala, ale vážne si nepamätám.

v tej ohromnej hromade kdečoho, čo som z knižnice nosila, bolo kdečo, a nie všetko v každom veku zanechalo stopy, a možno som si len kedysi povadala, že jeden Dürenmatt stačil ... a pritom ho dnes kupujem z nostalgie / čo zas u mňa nie až také nemožné : ) / :)

je to zaujímavé už len preto, že tvoj bratranec si leto čo leto prečítal svojho Wallace, kým teba nechytil ... a ktovie, či on si to pamätá, kým ty áno :)

kalná mysel je podivná vec ...

 

pokúšala som sa spomenúť si, ako to bolo s tým Dürenmattom, a vybavila sa mi naša prastará mestská knižnica, lúsok od babkinho domu, kam sme chodili ako deti, a otec bol veľký čitateľ a nosil odtiaľ knihy ... čítal kdečo, ale nosil aj detektívky, a kdesi som to tuším už spomínala, že svoje prvé skutočné krimi som brala z jeho knižničnej kopy ...

potom som na ne chodila už sama, a nikdy sa mi nestalo, že by mi zakazovali dámy v knižnici ísť do dospeláckej sekcie ...

 

 

zaujímavé veci človek vyloví z kalných vôd :niee:

na sviatky som dostávala napríklad v jednom čase pravidelne

Troch pátračov - aj tie vydávali aj ako trojknihy / neviem, či vyšli v češtine, to skutočne neviem - tu sme v tejto téme už o nich písali / - skvelé originál príbehy detektíviek pre deti, rýdzo americké príbehy, ktoré normálizácia sem, normalizácia tam, vychádzali v obrovských nákladoch a decká niekoľkých generácií ich milovali - Traja pátrači podľa wiki

 

a objavila som pre seba v tých časoch, postupne, medzi ostatnými, a ešte tu tuším nebol významnejšie spomenutý :

Ellery Queena - zopár jeho kníh vyšlo v slávnej mládežníckej edícii STOPY, napríklad Sklená dedina /The Glass Village/,

alebo Mosadz je pasca /The House of Brass/, a okrem toho ich mal strýko vo svojej knižnici ako trojknihy z edície Zelená knižnica, tie som si požičiavala buď od neho alebo z knižnice ... pri výpredaji v tejto našej knižnici za korunu žiaľ nebol ...

zvláštne detektívky, vlastne klasika - dvaja detektívi, tandem otec a syn, v skutočnosti autori tandem dvaja bratranci ... stále som mala s tým problém, ako môžu dvaja písať celú sériu kníh, ale im to zjavne celkom išlo :)

anglická verzia wiki je pekne rozsiahla, a v krajine svojho vzniku boli skutočne populárni Queenovia :)

Několik Ellery Queenů jsem četl kdysi na začátku, ještě v době, než jsem udělal úkrok od klasiky a zcela propadl realistické detektivce. Ve vzpomínkách mi toho z Queena mnoho nezbylo. Už si budu pomalu muset začít psát seznam, na co všechno bych se měl znovu podívat… :)

 

S představou, jak mohou dva psát společně jednu knihu, jsem měl taky vždycky problém. Vždycky mě zajímala ta technologie, jak asi společná práce na knížce může vypadat. A to, jakou měrou asi jeden každý přispěje k výsledné podobě díla. Ono je totiž asi něco úplně jiného psát ve dvou například divadelní hry (Svěrá-Smoljak a jejich Jára Cimrman) – a něco úplně jiného psát detektivku! Například Sjöwallová-Wahlöö tvrdili, že psali tak, že když dali děti spát, sedli si proti sobě ke stolu a každý psal jednu kapitolu – a pak si práci navzájem opravili. Asi to tak opravdu bylo, ale… Vždycky je tu nějaké ALE! Jak se jim podařilo sjednotit styl? Když porovnáš knihy, které napsal Per Wahlöö ještě před manželstvím (Vražda v jedenatřicátém poschodí, Ocelový skok), s tím, co napsala Maj Sjöwallová po smrti svého manžela (já četl jedinou: Žena, která se podobala Gretě Garbo – tu napsala spolu s nějakým Tomasem Rossem – je to také detektivka), zjistíš, že styl jejich deseti společných románů (jazyk, výstavba příběhu atd.) je téměř totožný se stylem sólových knih Pera Wahlööho – a logicky zcela odlišný od stylu, kterým je napsána Greta Garbo. Žádný závěr z toho vyvozovat nechci. Jen konstatuji. Jak je asi těžké najít při společné práci kompromis… :niee:

 

O Třech pátračích, přiznávám, slyším poprvé.

Trochu jsem teď pobrouzdal po netu a našel jsem vysvětlení:

 

Bohužel, ze série Tři pátrači v Česku vyšly v roce 1993 pouze dva první díly - Tajemství strašidelného zámku a Záhada koktavého papouška. Ostatní díly vyšly pouze ve slovenštině.

Čímž se to všechno vysvětluje (jak by řekl poručík Columbo). :hanba: V roce 1993 už jsem se specializoval na úplně jiné knížky!

 

S tím Dürrenmattem jsem se minule sekl, Soudce a jeho kata mám v jedné knize společně s jiným Dürrenmattovým románem, s Podezřením – jak píší v doslovu, tyto dva romány prý patří k vrcholům autorovy prozaické tvorby. Slib mám v samostatné knize – ale měl bych spíše říci měl jsem, protože jak jsem právě zjistil, knížku v knihovně nemám. Komupak jsem ji asi půjčil? A kdy? Nevím, nevím, nebudu-li ji muset úředně prohlásit za nenávratně ztracenou? :)

Tak dneska se nám oslavenci poněkud přemnožili… :hanba:

 

Ross Macdonald

 

*13. prosince 1915 San Francisco – 11. července 1983

 

Americký spisovatel, autor detektivních románů.

 

 

Ross Macdonald je pseudonymem Kennetha Millara. Patří k velmi známým a populárním autorům další vlny tzv. „drsné školy“. Přes dvacet let žil v Santa Barbaře , jeho příběhy se většinou odehrávají v jižní Kalifornii (zejména v okolí Los Angeles). Často je srovnáván s Dashiellem Hammetem a Raymondem Chandlerem.

Byl ženatý se spisovatelkou Margareth Ellis Millarovou, která psala rovněž detektivky.

Na Michiganské univerzitě získal doktorát z filozofie.

Hrdinou většiny jeho knih je soukromý detektiv Lew Archer.

Autor často měnil své jméno (John Macdonald, John Ross Macdonald a konečně Ross Macdonald).

 

Česky vyšla většina jeho románů (ne-li všechny), mezi nejznámější asi patří Bíle pruhovaný pohřební vůz, Honba za Phoebe, Pohřešovaný, Smrt v bazénu, Šípková Růženka a další a další.

 

 

John Francome

 

*13. prosinece 1952 Swindonu, Irsko

 

Britský spisovatel, autor detektivních románů z dostihového prostředí

 

 

Bývalý žokej šampion, byl zvolen nejlepším komentátorem dostihů pro britský kanál Cannel 4.

Rozhodl se následovat Dicka Francise a zkusil psát detektivky z dostihového prostředí. Což se mu podařilo.

V současnosti žije v Berkshiru. Některá díla píše společně s Jamesem McGregorem.

 

Do češtiny bylo přeloženo asi 23 jeho knih, namátkou Outsider, Vysoký kurs, Prohlášen za mrtvého, Hazardní hra a další.

 

 

James Twining

 

*13. prosince 1972 Londýn

 

Britský spisovatel, autor detektivních románů

 

 

James Twining se narodil se v Londýně, ale značnou část dětství strávil v Paříži. V Oxfordu vystudoval francouzskou literaturu. Po studiích si vyzkoušel řadu různých zaměstnání – nosič holí, umývač aut, dělník, česač hroznů i investiční bankéř. S kamarádem pak v roce 1999 založili svou vlastní společnost a byli díky ní v roce 2001 vyhlášeni jedněmi z osmi nejlepších mladých britských podnikatelů.

Hrdinou svých thrillerů učinil elegantního lupiče starožitností. První román s Tomem Kirkem, zlodějem umění, vyšel roku 2005 a stal se rázem bestsellerem. Po něm následovala dvě pokračování, taktéž zasazená do světa uměleckých předmětů, starožitností a černého trhu s nimi.

 

Česky vyšlo: Dvojitý orel, Černé slunce, Zlacená pečeť.

:)

 

vidím, že toto tu musím už aj ja prebehnúť ináč, začať si písať, čo som zmeškala, aurtorov, ktorých som zmeškala, lebo sa v tom zanedlho stratím :)

problém je, že tých nových príbehov sa občas trochu bojím ...

ubližovacích príbehov, príbehov, ktoré som kúpila, sú doma, a čakajú na dokonanie svojho osudu, ktoré ma sklamali, príbehov, ktoré sa prezentovali ako svetoborné a bombastické, a nakoniec boli len ploché a krvavé a samoúčelné a brr.

 

ináč som si myslela, že to, že si dám pauzu s druhým dielom Larssona, je môj problém s ubližovacími knihami, ale zrejme nie je

chcem to napísať už od vtedy, ako si to napísal ty, že už pomaly rok odkladáš prečítanie druhého pokračovania

dnes sa mi objavila v maile reklama z gorila.sk na dvd, sfilmovaný druhý diel Larssona, s krátkym pripomenutím deja, a to mi zasa pripomenulo, že toto bude zrejme ešte ťažšie čítanie, než prvá kniha ... a práve na to teraz nemám ani pohodu ani odvahu ani ... a že si nemusím pripadať vadná, lebo zrejme nie som sama, čo si dáva pred tým pauzu ... :)

 

dávam si záväzok, že so zoznamom týchto nových autorov pôjdem na budúci rok do knižnice, a pozriem, čo tam majú ... : )

ale samozrejme mi to nedá, popozerám a popozerám znovu aj na nete ...

a o Braunovej mačkách by som už rada čítala, a pekne jedno za druhým, doradu, všetky mačky ...

ale ako poznám túto našu knižnicu, / hoci som na pár rokov vynechala návštevy / a rozpočet mesta na kultúru za posledné roky, mám obavy :hanba:

 

 

a ... !

premýšľala som nad tým pisateľským tandemom ... to, ako to opisujú maželia S+W, je nonsens :)

nie je možné takýmto štýlom písať, ani keď sa poznajú dokonale a poznajú svoj štýl, nie je možné písať od prvej knihy série až po poslednú desiatu takto, keď už pre iné nie, tak len preto, že kapitoly musia nadväzovať, dej musí napredovať, a písali detektívky, kde skutočne nie je jedno, čím končí a čím začína kapitola a čo sa v nej udeje ... :)

 

takže pán Wahlöö písal, pani S. možno dodávala nápady, možno spoločne vymýšľali zápletky, keď zastali, dali hlavy dokopy, a možno mu opravovala či prepisovala rukopisy, ale ten ich popis bol hlavne reklamný ťah - to je môj neskromný názor ... :niee:

 

nie že by na tom záležalo, ale takto si viem predstaviť spoločné písanie, aj u Queenovcov ...

nezáleží na tom, a je to ich výrobné tajomstvo, ale trochu som nad tým popátrala, len tak pre seba, lebo mi to nepasovalo :)

 

okrem toho, spomenula som si, že knihu pána W. Vražda v jedenatřicátém poschodí som kedysi čítala, ale veľký hukot to vo mne neurobilo :) len si pamätám, že som to čítala, ale už ani neviem, či v češtine, či slovenčine, a dej už vôbec nie ... : )

 

a vrátim sa k tomu začiatku ...

isteže museli vyrásť nové generácie nových mladých autorov, ale po nedobrých skúsenostiach z nich mám trochu strach ... ochutnávam ich opatrne, aj tak mi na krku zostane často balast, ktorý som doma skutočne nepotrebovala ...

našťastie sa sem tam nájde niečo, čo vynahradí ten brak ... takto som pre seba objavila Jeffery Deavera, od neho mám všetky knihy s Lincolnom Rhymeom, ale je veľmi plodný a píše aj s inými hrdinami, ale tie budú musieť počkať v knižnici, zatiaľ ...

a Michaela Connellyho s jedným, vlastne pôvodne dvomi hrdinami ... prvý diel z jeho série bol sfilmovaný, starého vyšetrovateľa po transplantácii srdca Terry MacCaleba hral Clint Eastwood. ostatné diely série sú orientované na jeho známeho, starnúceho detektíva Harryho Boscha ... okrem posledných dvoch kníh mám doma tuším všetky z tejto série, 11 či dvanásť ...

a hľadám niečo, čo zasa takto príde, niečo nové, čo ma nenapáli a poteší a môžem začať zbierať, niečo príjemné a odpočinkové aj mierne úsmevné ... niečo ako Wolfe a jeho desaťtisíc orchideí ... : )

 

 

je trištvrte na tri v noci, a mozog začína protestovať ... pokračování příště :) : )

:) …a mozog začína protestovať… :)

Ve trištvrte na tri v noci by můj mozek rozhodně neprotestoval – prostě proto, že v tuto hodinu se nachází v totální hibernaci; jsem si dokonce jist, že by nedokázal přeslabikovat ani jméno svého hostitele! :)

 

V těch portrétech oslavenců uvádím ty nové tváře spíše jenom tak pro zajímavost, možná si z toho někdo něco vezme…, upřímně, já osobně ani nemám chuť je nějak zvlášť aktivně vyhledávat. Ale zase na druhé straně není k zahození o nich vědět… že vůbec existují… Třeba o tom, že u nás vychází nějaký nový Francis jsem neměl ani potuchy…

 

Jo, s tím Larssonem je to mírně řečeno složité, člověku se trochu chce a zase trochu nechce… Shodou okolností jsem včera četl recenzi na filmové zpracování třetího dílu Milénia (zde), výsledných 60% je docela bída. Já osobně viděl jenom první díl, myslím, že jsem o něm tady už před časem mluvil. Dvojku a trojku chci skouknout až po přečtení předlohy.

 

:) Tak to jsem zvědav, jak dopadneš v knižnici, byl bych moc rád, kdyby tam ty Kočky měli, protože jsem stoprocentně přesvědčen (vsadil bych malíček levé ruky :)), že se ti Braunová bude líbit!!! I když nikdy neříkej nikdy – možné je všechno, že? A navíc to, jak jsem tu o ní nadšeně mluvil, mohlo vzbudit u všech potencionálních zájemců určité nepřiměřené očekávání, znáš to, to je potom člověk pod tlakem a … – tak raději už nic říkat nebudu, abys pak nemusela diplomaticky psát, že se ti ta knížka docela… líbila :hanba: :)

 

S těmi S+W si myslím úplně přesně totéž, jen jsem to nechtěl moc rozmazávat, abych nevypadal jako typickej mužskej šovinista :niee: . Ostatně, to, jak knížky psali, je čistě technický problém (možná šlo opravdu o marketingový manévr), který o kvalitě jejich románů rozhodně nic nevypovídá. A jako že ty jejich knížky kvalitní bezesporu jsou! A patří k mým nejoblíbenějším.

 

V poznávání nových tváří jsi nepochybně daleko aktivnější než já, i když nechci tvrdit, že se novinkám vyhýbám úplně. Ale většinou ve mně zvítězí skepticismus (konzervatismus?) – a jen výjimečně, mnohdy díky náhodě, objevím něco či někoho jiného, neznámého. Jako to bylo třeba s Edwardsonem. Anebo s Lilian Braunovou – už jsem tu o tom asi psal, u té jsem udělal něco, co snad ještě nikdy: že jsem její první knihu koupil proto, že se mi prostě líbila. Myslím jako věc. Knížka jako taková! Desky, písmo, titul… Vůbec nic jsem o autorce nevěděl (myslel jsem, že autorem je chlap – nějakej Braun…!!! :) ), nic mi neříkal ani název. Nepamatuji se, že bych se takhle odvázal někdy předtím. No – a povedlo se. Možná do hry vstoupila intuice… Ale kolikrát za život se tohle povede…

 

Byť mě teď na každém kroku provází (a večer se mnou zalézá i do postele) pěkně protivná viróza, dočetl jsem (konečně) s velkou chutí ten druhý („televizní“) příběh s Charlesem Parisem. Vtipné, výborně napsané, prostě není nad britský humor! Takže jsem moc rád, žes mi Simona Bretta pomohla znovuobjevit, v mládí jsem ho očividně nedocenil, rozhodně to není poslední příběh, který jsem si od něho přečetl! Pravda, pro nás Simenonovce a McBainovce je motiv vražd včetně jejich provedení podle předloh lehce vychýlený z rovnováhy, ale to je jenom malý šrámek na karosérii, jinak fakt dobré, nečekal jsem, že se budu tak bavit. Určitě se ještě k Charlesi Parisovi vrátím – myslím tady na Detektivkách…

mozog protestuje aj teraz, ani nie je tak neskoro, len hlava bolí, tradične :)

 

:)

 

a jasné! k viróze je najlepší aspirín, odohnať ju čím skôr,

a krásna detektívka, taký Charles Paris s ľahkým nadhľadom, prekrásnym anglickým slovným humorom a kotúčovými magnetofónmi a spomienkou na mančestráky a sedemdesiate roky je ešte lepší ako aspirín :)

 

ja sa prechádzam po Austrálii s inšpektorom Bonym, v Austrálii tridsiatych, štyridsiatych a päťdesiatych rokov s najkrásnejšími opismi prírody, aké som kedy v detektívke čítala ... :niee:

opisy prírody sú málokedy súčasťou detektívok, ale Arthur Upfield bol odborník, znalec a miloval svoju krajinu ...

bol zakladateľom Austrálskej geologickej spoločnosti, ...

veľkú časť svojho života prežil v Austrálii. Dokonale poznal austrálskych domorodcov. Jeho hlavný hrdinom v detektívnych príbehoch je detektív „Napoleon Bonaparte“. Jeho detektívne romány majú poznávaciu hodnotu

tu

opisy zvyčajne preletím, máloktorý ma chytí, a máloktorý je podstatný pre detektívku samotnú, ale u Upfielda sa to nemôže stať ... dokonca sa stáva, že state s opismi si prebehnem, potom prečítam ešte raz a znovu, a vždy, keď zoberiem knihu znovu do ruky ...

klobúk dolu pred človekom, ktorý svoju krajinu poznal a miloval :hanba:

 

zajtra mám cestu tam, kde sú aj knihy ... dúfam, že je už pred vianocami všetko vypredané, lebo sa obávam, s čím zasa prídem domov ... ajaj, no zajtra uvidíme ... lovu a detektívom zdar :) :)

Popisy také nemusím, jsem spíš na ty dialogy (i když třeba u Charlese Parise mě daleko více bavily nedialogové pasáže), možnost, že by mě nějaký popis – zvláště přírody – zaujal, vidím značně skepticky. Už z tohoto důvodu se rád někdy na Bonaparta podívám. Třeba překvapí… :hanba:

 

Pravděpodobnost, že bude v knihkupectvích před Vánoci všechno vyprodané, by matematik označil za limitně se blížící nule! :)

Psát tento příspěvek včera, doporučil bych jediné: zachovat při nákupech jasnou hlavu a pevnou ruku. :niee:

Vzhledem k tomu, že píši až dnes – a rada tudíž dorazí poněkud opožděně - tak se místo dávání dobrých rad rovnou zeptám: Co nového jsi koupila? :)

 

A teď k dnešnímu výročí:

 

Dorothy L. Sayersová

 

* 13. června 1893 Oxford – † 17. prosince 1957 Witham

 

Anglická spisovatelka a překladatelka, autorka detektivních románů

 

 

Dorothy Leigh Sayersová bývá velmi často porovnávána s Agathou Christie.

 

Narodila se v Oxfordu v rodině reverenda Henryho Sayerse, který by zároveň ředitelem církevní školy a již od 7 let se učila latině a francouzštině.

 

V roce 1916 publikovala svoji první knihu, kolekci veršů s názvem OP I. V Yorkshiru a ve Francii pracovala jako učitelka. Měla nemanželského syna, kterého vychovávala její sestřenice Ivy Shrimptonová.

Od roku 1922 pracovala sedm let v Bensonově reklamní agentuře v Londýně. V roce 1923 vychází její první detektivní román Vražda žádá metodu (Whose body), který ji okamžitě proslaví.

 

Roku 1926 se vdala za novináře, kapitána Oswalda Arthura Fleminga.

 

Mezi světovými válkami napsala Sayersová 12 detektivních románů a řadu povídek. Ve většině z nich vystupuje lord Petr Wimsey, excentrický aristokratický detektiv-amatér a válečný hrdina, milující vzácné tisky.

 

Po druhé světové válce Dorothy Sayersová opustila detektivky a věnovala se křesťanským tématům (Zrozen, aby byl králem) a překladům (Píseň o Rolandovi, Božská komedie).

 

Od roku 1949 až do své smrti byla předsedkyní britského Klubu detektivů.

tentokrát to skončilo ináč, ale popíšem potom, lebo už zasa je ráno :hanba: