Detektívky

Sayersovej Vražda potrebuje reklamu bola tuším rovnako prvá, ktorú som od nej čítala, kedysi hodne dávno.

potom tuším ešte raz, v knihe, kde boli dva príbehy, jeden od nej a jeden od niekoho iného ... viem, že kniha bola pekne hrubá, mala bielo filaovú obálku, ale to je tak všetko

ale dodnes si pamätám ten veľmi zaujímavý spôsob, ako niekomu vykrútiť krk na železnom schodišti, že mu človek strelí prakom do krku kamienok, tuším to bol kamienok ...

takže vlastne toľko k pani Sayersovej, keď môžem, obídem ju, a ani po nej nesiaham nijako výnimočne, a veľmi dávno som ju nečítala.

Marshová je trochu iná už len v tom, že hoci mám pri čítaní stále nejaký pocit nechute, niečoho, čo mi nie celkom sedí, zvyčajne príbeh ma nesie ďalej.

písať vie, ale zbytočných cituplných a precitlivenlých kudrliniek používa priveľa, a má aj menej vydarené príbehy ... Smrť s fotografiou má náležitosti klasickej anglickej uzavretej detektívky, smeruje to dobre, ale nakoniec je to príbeh úplne nepravdepodobný a nielen mierne, ale nadmieru vykonštruovaný / odohráva sa na jazernom ostrove na Novvom Zélande /... rovnako Znamenie zverokruhu - rozohraté je dobre, ale celý ten príbeh sa nakoniec akosi utopí v niečom, čo má byť čosi ako organizovaný zločin na spôsob pera starej dámy - odohráva sa na riečnej lodi menom Zverokruh.

ostatné príbehy majú sem tam hluché miesta, ale v podstate sa všetky dajú čítať, keď človek prekusne tie citové a citlivé a precitlivelé pasáže

P.D. Jamesová : )

na ňu som zabudla tuším ... mám od nej zopár kníh, a dá sa čítať, je tuším trochu bližšie k Agathe než tie predchádzajúce dve autorky, a občas ju zoberiem a prečítam rovnako v sérii ako Marshovú, všetko k čomu sa dostanem. jej príbehy sú čtivejšie ... a to mi pripomenulo, že už dávno som ju nemala v rukách ... tuším ju zoberiem v najbližšom čase na milosť, ale siaham po nej menej než po Agathe

a tvoj príspevok mi pripomenul Philipa Marlowa ... a práve som rozčítala Rozlúčku nadlho / The long good bye /

švédov môžem, samozrejme ... Zmizelé hasičské auto, napríklad a celá séria, krása ... je tam ešte jeden, ale nenapadne mi jeho meno. / ja si spomeniem /

okrem toho ešte Olov Svedelid a jeho trápený, takmer vždy zavraždený detektív v krutých a predsa klasických príbehoch z dnešného boľavého sveta ... má celú sériu, na slovensku vyšli aj po jednom, aj v Zelenej knižnici tri príbehy v jednej knihe, kedysi dávno ...

McDonaldov môžem oboch. John D. má síce detektívov a pátračov viacerých, ale jeho Travis je rovnako osamelý rytier ako Rossov Lew.

a jeho sekundant dr. Meyer / Travisov Watson, ale jedinečnejší, neotrlý, novodobý dr. watson / je postavička priam krásna a milovaniahodná ...

naposledy ma dostal v niektorom príbehu filozofickým rečnením o tom, prečo nemôže so svojou postavou behať rekreačne po pláži:

keby začal bežať, čochvíľa by ľudia začali pozerať, pred čím beží. a pretože takýto človek beží, musí byť za ním čosi strašné, a dav sa pomaly k nemu pridáva, až celá pláž beží pred niečím príšerným, čo ich naháňa a výsledok je panika a hromadný únik ...

no krása a nádhera :D

nemožem odpovedať na všetko naraz, lebo píšem romány, pauza :)

Rád bych reagoval obšírněji, ale bohužel jsem v práci, tak jen pár poznámek. Více později.

1) Sayersová, Marshová – myslím, game, žes naprosto pregnantně vyjádřila to, k čemu já došel tak nějak intuitivně. A tvoje zhodnocení tvorby těchto dvou dam mi jenom potvrzuje, že asi jejich knihy přece jenom nebudou mým šálkem čaje, respektive že bych v nich nenalezl to, co od detektivky čekám.

2) Naprosto mě, game, fascinuje tvůj svérázný přístup k četbě, cituji: „občas ju zoberiem a prečítam v sérii“. Nic takového neznám a docela bych si to rád někdy vyzkoušel. Já jsem naprostý protipól. Už od malička. Když jsme já a moje mladší ségra dostali od rodičů nějakou dobrotu, ségra ji okamžitě snědla, zatímco já si ji šetřil, pochutnával jsem si na ní po kouskách – až to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo: ségra moji skrýš objevila a buď mi sladkost snědla nebo – v lepším případě – jsem se s ní musel rozdělit. Dodnes, když mě nějaká knížka zaujme, tak si ji šetřím stejným způsobem, tzn. denně přečtu jenom pár stránek – aby mi déle vydržela. Je to asi patologické, protože věčně mám rozečteno třeba i několik knih najednou, což mnoho lidí nemůže pochopit. Právě teď čtu – zcela unesen – Nebe na zemi od Akeho Edwardsona, detektivku od švédského autora, kterého jsem objevil asi před dvěma, třemi měsíci a ke kterému se – jakmile bude trochu času – stoprocentně (a určitě vícekrát) vrátím, a ta mě tak dostala, že ji fakt čtu už skoro měsíc (má necelých 400 stran) a s téměř fyzickou lítostí sleduji, jak se nenávratně blížím k poslední stránce.

3) Olov Svedelid? Páni, tak toho vůbec neznám (doufám, že není vidět, že se červenám). Budu muset ihned napravit.

Ještě k těm Švédům.

Mně se od Sjöwallové, Wahlööho asi nejvíce líbí Noční autobus.

Na jejich knihách mě fascinuje ta čistota stylu, není v nich ani smítko něčeho cizorodého, skoro bych řekl, že kdyby člověk vyškrtl jedinou větu, ta konstrukce se zřítí. Nic tam nepřečnívá, všechno do sebe zapadá jako kostičky Lega. U McBaina např. existují pasáže (a někdy i celé stránky), které můžeš s klidným srdcem polít kafem nebo dokonce vytrhnout – a přijdeš nanejvýš tak o informaci, že město vypadalo jako děvka a také se tak chovalo. Což o knížkách S+W rozhodně nikdo tvrdit nemůže.

Skvělá je i Roseanna, Muž na balkóně, Zmizelé hasičské auto (které, game, zmiňuješ) – a další. Ale mám pocit, že kvalita jejich příběhů začala někde od páté, šesté knihy postupně klesat. Což je pochopitelně relativní, jestliže se ty nejlepší blíží 100%, ty nejhorší dosahují jistě k 80%, což je hodnocení, o kterém si většina autorů může nechat jenom zdát!

První romány jsou fakt neskutečně precizní, podobají se dobře seřízenému hodinovému strojku, vše je v nich vyvážené, úspornost dialogů se strohostí popisů, postup vyšetřování s logickou výstavbou příběhu, ale pak jako by se autoři zastyděli, že píší jenom detektivky, a někdy od poloviny série začnou v příbězích sílit ingredience, které na mém jazyku zanechávají stopy trpkosti: především ironie a pak stálé sílící náznaky jakéhosi sociálního protest proti vládnoucímu establishmentu. A čistá detektivka trochu ustupuje do pozadí. Kterýžto proces vyvrcholí dvěma posledními knihami série (Vrah policistů, Teroristé).

Nesmíme ovšem zapomínat, že S+W psali své knihy v rozmezí let 1965 až 1975 (co rok, to jeden román), tedy v době sílících sociálních protestů v Evropě, což byl možná ten hnací moment, který autory ovlivnil.

A na závěr jedna poznámka pod čarou:
Game, jak na sebe prozrazuješ ve fotogalerii, miluješ odjakživa mačky. V tom případě je asi zbytečné ptát se, jestli znáš Lilian Jackson Braunovou? Je mi jasné, že taková otázka může milovnici maček trochu urazit – a mohu oprávněně očekávat, že po mně mrskneš (v lepším případě) zamračeného smajlíka. Ale já jsem ti tu otázku prostě nemohl nepoložit.

dvojicu S+W si zjavne budem musieť občerstviť ... čítala som ich dosť dávno, a pripomínam si tie príbehy, ale máloktorý mi naskočí.

vidím, že budem musieť zasa raz niekedy navštíviť mestskú knižnicu ... knihy od S+W doma nemám, vždy som ich čítala z knižníc

keď si teraz spomínam na tie príbehy, tak Svedelid píše v cca rovnakom období, a o rovnakom období, tie príbehy sú dosť silné silou zločinu, prehlbujúcou sa všeobecnou krutosťou z každej strany spektra, aj sociálne ... a životom a hlavnými zosnovateľmi zločinov dosť kruto ráňaný kriminálny inšpektor Roland Hassel a jeho kolegovia, tak trochu malý 87. obvod, ale na švédsky spôsob.

z týchto kníh vo mne zostalo najviac asi z tej krutosti. ale nie samoúčelnej, ale tej, ktorá dnes sprevádza zločin všeobecne ... najmenší zlodej vytiahne zbraň a obeť zastrelí, lebo nemať svedka je lepšie ako nejakého mať ... asi na ten spôsob ...

nie som dnes celkom vo svojej koži, asi sa vyjadrujem trochu hmlisto : )

Dick Francis ... z neho mám doma celý rad kníh, možno nejakých dvadsať príbehov, neviem presne. mala som obdobie, keď som na ne nedala dopustiť, samozrejme zasa pri tom množstve príbehov má aj slabšie, zopár ich je skvelých. nejaký čas som ich už nemala v rukách, ale ani po tom teraz veľmi netúžim, akosi som prefrancisovaná, možno to spôsobilo zopár posledných slabších príbehov. napriek tomu je Francis pán detektívkar, každým cólom.

Jamese Mcclure, presne tie tri knihy zo Zelenej knižnice, ktorými nám ho prezentovali, som čítala, ale aj tie už dosť dávno, a celkom sa dal čítať ... nedávno som kdesi videla v ponuke jeho ďalšie knihy, ale nespomínam si, že by som čítala od neho ešte niečo.

Colina Dextera mám doma, tiež vyšiel v Zelenej knižnici, a občas ho vezmem do ruky, na Japrisota musím mať zvlášť náladu, a Chaseho nemusím ... kdesi som to tu už tuším písala, že na môj vkus zaobchádza so svojimi zločincami príliš nedobre : )

je to zvláštne ... Svedelid tak pracuje so svojím hlavným detektívom, zraňuje ho, ale tam to zvládam a beriem, Chase je na mňa moc ... asi by som mala čítať menej emotívne

Lilian Jackson Braun, na moju hanbu, musela som si pozrieť na nete. Mačka, ktorá hrala Brahmsa mi niečo veľmi pripomína, ale toto vážne budem musieť dohnať : )

Tak to je mazec. Češi na Olova Svedelida nějak zapomněli. V naší okresní knihovně se mi podařilo nalézt jedinou knihu (Smrt úplatky nebere), v katalogu navíc vedenou pod Leif Silberskim, což je nejspíš spoluautor. A když jsem pobrouzdal po netu, zjistil jsem, že Svedelida nezná jediné české internetové knihkupectví. Jako by ten člověk neexistoval. Česká Wikipedia se mě ptá: Mysleli jste: „Svědění“? :D A anglická: Did you mean: „Sveneld“? :) Až švédská Wikipedia na mě vychrstla předlouhý seznam knih, které Svedelid napsal. Nakonec jsem zjistil, že nějaký Svedelid půjde sehnat i v Česku – pár internetových antikvariátů sem tam nějakého vlastní – ve slovenštině; vesměs se jedná o stará dobrá vydání z dob socialismu. Tož budeme objednávat. Máš, game, nějaký tip na lepší kousek? Ten seznam jeho děl byl fakt úctyhodný! (Budu-li si vůbec moci vybírat.)

A teď k tomu hlavnímu: Lillian Jackson Braunová!

Objevil jsem ji před několika lety naprostou náhodou. Nikdy předtím jsem to neudělal, ale Kočku, která uměla číst pozpátku (The Cat Who Could Read Backwards) jsem koupil prostě proto, že mi ta knížka připadala sympatická. Vzal jsem ji v krámě do ruky – a někde uvnitř, aniž jsem si to uvědomil, zřejmě cosi cvaklo. Hezká obálka, estetický formát, příjemné písmo. 99 procent knih koupím na základě zralého uvážení, tj. když o knize seženu maximum informací (holá nutnost: už totiž nemám kam doma knihy dávat) – a najednou jsem koupil něco od zcela neznámého autora (to jsem si ještě myslel, že knížku napsal nějaký Braun)! Dokonce jsem ani netušil, že je to první díl série.

Zajímavé je, že knížka se mi sice dost líbila, ale vše se pořád pohybovalo v běžné rovině, kdy člověk něco přečte, přidělí tomu ve své hlavě nějakou pomyslnou známku – a knížku zařadí zpátky do knihovny. Jenže pak jsem zjistil všechnu tu omáčku kolem (viz níže), půjčil si druhý díl – a bylo to. Kočky do mě zasekly své drápky – a už nepustily.

Několik důvodů, game, proč si kočičí sérii prostě musíš přečíst.

Důvod první: Celá ta úžasná geneze vzniku série Kočka, která… (The Cat Who…)!

Strašně rád a s velikou chutí bych ji tady převyprávěl sám, protože je to ohromný příběh, který by nevymyslel ani ten nejschopnější hollywoodský scénárista, ale přece jenom to asi nechám povolanějším: http://www.mobaknihy.cz/scripts/index.php?id_nad=101.

Už jenom tohle člověka musí nakopnout. Že i v 53 letech můžeš začít s něčím novým, pak si dát 18 let pauzu a v 73 letech začít podruhé – a psát dalších dvacet, pětadvacet let a rok co rok vydávat novou knihu… (Přičemž každý si místo psaní může dosadit cokoli jiného.) Nemám slov!

(K těm počtům: narozena 1913, první tři romány 1966, 1967, 1968, čtvrtý román 1986, poslední dokončený – 29. román – 2007; ještě existuje román třicátý, The Cat Who Smelled Smoke, ale to, co se kolem něho odehrává, je trochu smutný příběh a tak o tom snad až někdy příště – http://www.goodreads.com/book/show/1207622.The_Cat_Who_Smelled_Smoke).

Důvod druhý: Do Jima Qwillerana se prostě nemůžeš nezamilovat!

Novinář, padesátiletý starý mládenec, 188 cm výška, deset přebytečných liber v pase. Poznáváme ho v okamžiku, kdy na svém společenském sestupu klesl o další pomyslný stupínek: jemu, bývalému úspěšnému a slavnému policejnímu reportérovi ve velkoměstě, je nabídnuto podřadné místo v kulturní rubrice regionálních novin…

Stejně jako jeho knír, i vlasy byly ještě ze dvou třetin černé a jen z jedné třetiny šedivé, kterážto kombinace vytvořila zajímavý melír. (Kočka, která uměla číst pozpátku).

V Qwilleranově chování bylo něco, co lidi uklidňovalo. Byl to vysoký, dobře stavěný muž, který překročil padesátku, měl prošedivělé spánky a melírovaný knír, nápadný svou velikostí, ale v jeho melancholických očích bylo vždy pochopení a jeho ochota naslouchat přitahovala lidi, kteří potřebovali pomoc. (Kočka, která shodila bombu).

Důvod třetí: Kočky!

Tyhle siamky jsou prostě k sežrání. Nadprůměrně inteligentní a za každých okolností hrdý Koko a jeho malá, jemná, submisivní družka Yum Yum. S Kokem se Jim seznamuje hned v prvním díle, Yum Yum vstoupí do jeho života, tuším, v díle druhém.

Důvod čtvrtý, pátý, šestý…: Samotné příběhy, ostatní postavy, Qwilleranovy přítelkyně, úžasná atmosféra, skvělé dialogy, nadhled, vtipnost – a hned jako protiváha nějaký ten mollový tón...

Je tu jediné malé omezení: Sérii je bezpodmínečně nutno číst tak, jak jdou jednotlivé díly za sebou. Každá kniha má sice samostatný ústřední příběh, ale všechny postavy mají vývoj, do Qwillova života vstupují osoby, které v něm nadále už zůstávají, vyvíjejí se, dochází ke změnám místa pobytu atd., byl by to guláš, číst knihy na přeskáčku!

Když jsem hledal Qwillův popis (viz výše), sáhl jsem po Kočce, která uměla číst pozpátku – a už jsem v tom zase jel. Přelousknul jsem první kapitolu a jen stěží se odtrhnul od druhé. Už jsem knihu ani nezařazoval zpátky do knihovny. :D

Závidím všem, kteří mají tohle všechno teprve před sebou!

Jen tak cvičně jsem si zahrál na potencionálního kupce a pokusil se přes net sehnat druhý román L.J.B. – Kočka, která okusovala ušák. Bohužel jsem narážel pouze na odkazy typu: Vyprodáno, Nedostupné, Sháním…, Nabídněte…, Koupím za jakoukoli cenu… Tristní. Dost titulů ještě sehnat lze, ale ty ze začátku řady, to už je dneska asi problém (v nakladatelství Moba vycházely od roku 2003).

Ufff…

:)

na Lillian Jackson Braunovú sa rozhodne budem musieť pozrieť, ale ...

stále mám akýsi nejasný pocit, že kdesi som sa minimálne už s tou brahmsovskou mačku stretla ... a druhý pocit, že u nás nevyšla ... ten popis jej inšpektora je taký charakteristický, že ma máta ... možno, ale len možno - raz som veľmi veľmi dávno chodila do jednej malej dedinskej moravskej knižnice, a mám taký pocit, že asi kdesi tam som sa touto dámou stretla, ale ten pocit je dosť hmlistý ... ale nikdy viac.

a ako pozerám, dostať sa k jej knihám je zložitejšie ako dnes vyliezť na everest ... to bude fuška : (

rozhodne by som si mačaciu sériu prečítala ... ešte ju nájsť :)

zato som trošičku prehrabla svoju knižnicu ...

a pozrela som na pána Svedelida: mám dve knihy, obe vyšli na Slovensku, jedna v edícii Labyrint, volá sa Božie korene, druhá v zelenej knižnici, a sú tam tri príbehy : Podozrivý zmizol, Čierna banka a Otrokári. všetky štyri príbehy sú na rovnakej úrovni, sú vyrovnané, a hodne švédske.

a okrem toho, na čo som zabudla ... našla som Ruth Rendellovú

a jej inšpektora Wexforda ... našla som čosi o nej na nete : životopis

mám od nej tuším štyri príbehy, jeden v maďarčine / TO FEAR A PAINTED DEVIL /, a tri sú klasicky v starej dobrej knihe zo Zelenej knižnice: Jeden klame, druhý hynie ... Prefíkaný trik ... Tvár démona.

ten posledný je z tých, ktoré sa spomínajú v tom jej životopise ako psychologické, s nedobrými koncami ... je bez inšpektora Wexforda, je to dosť ťažký príbeh, ale čtivý, a náhoda sa postará o nedobrý koniec.

:D

Tu Braunovou ti fakt doporučuju. Jako že sám jsem mírně alergický na větu: Tohle si fakt musíš přečíst, nedá mi to, abych v tomto případě činil jinému to, co nechci, aby jiný činil mně. Protože jsem si na 99% jistý (i bych si na to vsadil), že nebudeš zklamaná.

Když jsem včera zjistil, že knihy L.J.B. (ty z počátku série) jsou v podstatě nedostatkovým zbožím, napsal jsem přímo do nakladatelství Moba, zda počítají s reedicí. Jestli mi odpoví, dám vědět.

Např. internetové knihkupectví knihy.abz.cz nabízí 22 jejích románů – a dokonce mají i první díl (Kočka, která uměla číst pozpátku)!!! (Kdyby ses chtěla podívat, nehledej pod „Braun“, ale pod „Kočka, která“.) (http://knihy.abz.cz/obchod/1/search?search_for_type=detail&search_for_in_cat=1&redefine_search_fields=spec_2_fulltext&search_for_string=Ko%E8ka%2C+kter%E1)

Neoluxor.cz nabízí 17 knih:

http://www.neoluxor.cz/katalog/hledani/?searchstring=Ko%C4%8Dka%2C+kter%C3%A1&searchin=all

Kosmas.cz (http://www.kosmas.cz/) 16 knih atd.

Svedelid: jo, tak na Božie korene jsem nejčastěji narážel v internetových antikvariátech, když jsem včera Svedelida hledal. Smena 1984. Tvoje poznámka hodně švédské je lákavá, S+W mě už kdysi naladili na švédskou notu – a teď ke všemu ještě ten skvělý Ake Edwardson, kterého zrovna čtu…

Ruth Rendellovou znám jen podle jména, nikdy jsem od ní nic nečetl. Koukám na net a vidím, že u nás v knihovně od ní mají asi 35 knih – ne kusů, ale titulů! Ty brďo! :) Tak to musíme doplnit vzdělání… I na starý kolena se člověk pořád učí.

k pani Braun sa mi jeden link nechce otvoriť, ale nevadí ... ten, čo sa otvoril, je parádny. MOBA posiela aj na slovensko, len ako sa na to pozerám ... jednu dve knihy z toho množstva sa nedá vybrať, keď už, tak "v sérii" : ) a na to treba menšie dedičstvo ... no nič, musím si nájsť pohodičku a poprezerať to všetko pekne v kľude ... problém je, že práve mám taký malý súkromný záväzok, že chvíľu nebudem kupovať, už sa držím pár mesiacov, ale tieto mačky, no uvidíme :)

okrem toho zisťujem, že Äke Edwardson je mi nie práve známy ... a má toho dosť, bude čo doháňať ... http://www.martinus....1&uOby=&uDesc=1

moje dobré predsavzatia asi dostanú na frak, obávam sa ... :)

nedávno som sa začala hrabať v zadných radoch mojej knižnice, kde to totiž ide, sú knihy v dvoch radoch, neznášam to, ale ináč nemajú šancu byť vôbec vyložené. začala som čítať znovu a dokola kdečo, čo som už aj zabudla, že mám ...

kdesi som tu tuším písala, že naša mestská knižnica robila pred rokmi zo dvakrát akciu s výpredajom kníh za korunu. vtedy som odtiaľ podonášala staré dobré detektívky a zelené knižnice a všetko čo sa mi dostalo pod ruku, na kilá.

nie je to všetko zlato, niečo som poznala, kedysi som čítala bez výberu, niečo sú úlovky úplne skvelé, a samozrejme je tam aj brak ... tie staré dobré anglické medzivojnové detektívky, keď písal takmer každý podľa príručky " Ako napísať detektívku" ... ale niektoré sú skutočne vtipné, aj keď na najrozličnejších úrovniach, ale zato dokonale anglické : )

okrem toho v tom množstve samozrejme som podonášala domov ohromne hrubé knihy zo zelenej knižnice / vždy dva či tri príbehy / Rexa Stouta s jeho neopakovateľným Nerom Wolfem a Archie Goodwinom ... v tom množstve, čo napísal, má aj on aj jednu dve slabšie príbehy, ale zvyčajne je pre mňa táto dvojica dokonale oddychová ... znovu a znovu viem prečítať z mojich obľúbených príbehov každé slovo.

okrem toho Rossa McDonalda, a E.S.Gardnera s jeho Perrym Masonom ... a ešte kdečo : )

zabudla som na Simenona.

kedysi dávno som mala jednu pani učiteľku, slovenčinárku a nemčinárku, ktorá mala celú stenu kníh, a zbierala okrem iného Zelenú knižnicu ... a zistila, že som čitateľ detektívok / drží ma to skutočne veľmi dávno / a sem tam ma pozvala domov občas si požičať niečo z jej knižnice ... nikdy som nemala odvahu povedať jej nie, hoci tie isté knihy boli kedysi v našej mestskej knižnici, ale od nej som si nosila Simenonov ... ona ho mala veľmi rada a strkala mi ho pri každej príležitosti do ruky : )

keď som sa do nich začítala, šlo to ... ale u mňa bol s Maigretom jeden problém ... napísané boli tie knihy trochu pomalé, ale príbehy veľmi ľudské, také bežné, no veď Simenon ... ale ten problém bol inde:

asi o tom bude tu málokto vedieť: kedysi dávno niektorá britská tv / myslím BBC / natočila seriál zo Simenonových príbehov. neviem prečo, naši ten seriál nikdy nekúpili, vždy bol u nás ako Maigret pretláčený Gabin a neskôr jeho nasledovník, francúz, práve mi nenapadne jeho meno.

ten seriál dávala kedysi maďarská televízia, a prikovala k obrazovkám snáď každého.

bol skvelý. prepracovaný, interiér, exteriér, povahy, Maigretovi poskokovia a kolegovia, jeho manželka,... boli tak krásne vykreslené a vyhranené postavy, príbehy dokonale simenonovské, ale krásne svieže, že si ich pamätám od detstva dodnes.

hlavnú úlohu Maigreta hral Rupert Davies, to meno sa mi práve vynorilo z ničoho ...

tento seriál ma natoľko ovplyvnil, že pre mňa iný Maigret neexistuje.

keď čítam, občas, priznám sa, veľmi zriedkavo Simenonove knihy, v predstavách mám týchto ľudí.

:)

Ake Edwardsona jsem objevil minulý měsíc. Nakladatelství Moba (stejné, co vydává Kočky), udělalo ohromný počin a rozejlo edici Severská krimi(http://www.mobaknihy.cz/scripts/index.php?id_nad=103). Když jsem to zjistil, půjčil jsem si v knihovně na zkoušku dva kousky (Akeho Edwardsona - Nebe na zemi a Kjella Ola Dahla - Smrt za letní noci) - a úplně mě vykolejilo, jak jsou oba ti chlapíci skvělí. Kdybych měl poměřit Edwardsona s McBainem, zvedl bych v ringu ruku Švédovi. Někdy o nich určitě napíšu víc.

Tak to by ses prohnula, kdybys měla Braunovou kupovat. U nás v knihovně ji např. mají kompletní, takže já si ji půjčuji tam. Myslím,že i u vás půjde sehnat někde v knihovně. Když něco sháním nutně (myslím beletrii) - a v knihovně to nemaj, tvrdím, že knihu potřebuji pro studijní účeli a oni mi ji seženou z jiné knihovny pomocí MVS (Meziknihovní výpůjčíní služba), kterážto služa jinak slouží pouze pro půjčování naučné literatury a beletrii takto přeposílat odjinud nechtějí. Proto ta malá lež z mojí strany :) .

budem musieť po dlhšom čase znovu navštíviť našu mestskú knižnicu.

pred pár rokmi som tam prestala chodiť, staré dobré detektívky - teda kopu z nich - vypredali vo výpredaji, a mám ich doma, a pomaly som si začala znovu kkupovať série sama

ale čo ma odradilo, že nové knihy, ktoré sa v knižnici objavili, boli hlavne žiadané bestsellery, a keď sa objavili nové detektívky, tak zvyčajne tie moderné, pripravené pre hollywood ... trochu ma to odradilo, hoci predtým som nosila domov tak dvojtýždenne zo desať kníh ...

dohrabem sa vo svojej knižnici doma, vyťahujem odtiaľ nanovo pomaly staré poklady, a pokúsim sa zistiť, ale asi až na budúci rok, ako to s mestskou knižnicou práve vyzerá, ale akosi si neviem predstaviť, že by som tam pani Braunovú našla ... ale uvidíme : )

v každom prípade ma lákajú obaja, aj Braun aj Edwardson, prehnúť sa nechcem, ale lááákajú :)

včera som našla v tom veľkom hľadaní skutočne zopár priveľmi schovaných pokladov, hlavne z tých dávnych nákupov za korunu ...

Dashiela Hammeta, napríklad, a okrem toho jednu prastarú klasickú klasiku, predobraz záhad zamknutých miestností : Gaston Leroux: Tajomstvo žltej izby :D

Tak to je gól. Koupit si mestskú knižnicu domů! Jsi geniální, game, víš to?

Když už jsme mluvili o těch Švédech, zapomněl jsem na Per Odebranta a Joel Ohlssona: Mamlasové a mizerové. (http://sk.olejar.eu/product/11647/) Možná znáš. Vyšlo to u nás ve dvaaosmdesátým, mám doma přesně tohle vydání, které je v odkazu. Jsou v tom dva příběhy, oba lehce švihnuté, vlastně to nejsou až tak úplně čisté detektivky, ale na druhé straně je to knížka, na kterou člověk nezapomene.

Jen tak pro ilustraci – takhle zní anotace, která je citací z knihy: Stala se děsná spousta věcí. Zloději v kradeným autě házeli na policajty zápalný bomby, potom do něčeho nabourali a na místě zkapali. Pak se srazily dvě policejní auta, zrdhli dva vězni a jeden policajt je postřelenej ...

A ještě jednou k seveřanům: V Zelenej knižnici kdysi vyšly tři romány od Davida Torjussena (Pátranie / Mŕtvy v snehu / Obliehanie). To je sice Nor, ale atmosféra je tam obdobná té švédské. Ty příběhy až tak nic moc, ale autorův styl je nezaměnitelný. McBainovsky úsporné dialogy, jako když střílíš z kulometu.

Probůh, málem bych zapomněl na Stiega Larssona a na jeho trilógii Milénium. Nechci nosit dříví do lesa, do češtiny to bylo přeloženo teprve před nedávnem, takže nevím, jak na tom jste u vás. Jestli znáš, odkazy přeskoč, jestli neznáš, přečti si následující recenze na první a třetí díl z MF DNES. Říkat cokoli navíc je zbytečné.

1. díl:

http://kultura.idnes.cz/detektivka-muzi-kteri-nenavidi-zeny-kniha-kvuli-ktere-si-vezmete-dovolenou-1b9-/literatura.asp?c=A090509_135546_literatura_jaz

3.díl:

http://kultura.idnes.cz/rozkos-je-kompletni-treti-larsson-nezklamal-f36-/literatura.asp?c=A100514_170849_literatura_jaz

Tak to musela být báječná učitelka, když doporučovala svým žákům detektivky…

Simenon:

U nás běžel v TV jenom francouzský Maigret s Bruno Cramerem v hlavní roli (http://www.csfd.cz/herec/7800-bruno-cremer/). Je zajímavé, že každý (včetně mne) si pod Maigretem představíme Gabina – a přitom Gabin hrál Maigreta jenom ve třech filmech!!! Na Bruno Cramera jsem si těžko zvykal, ale nakonec jsem ho vzal na milost, ta série s ním byla udělaná, myslím, dobře, mělo to atmosféru. Ruperta Daviese jsem (když se dívám na jeho fotku) určitě v něčem už viděl, ale v roli Maigret určitě ne.

K Simenonovi mám možná trochu až nekritický vztah. Jeden z fyzikálních pokusů, dokazujících vlnění, vypadá tak, že se brnkne na strunu na kytaře – a ona se rozezní tatáž struna v klavíru. Tak přesně stejně je to i se mnou a se Simenonem. V mládí a v dospívání (na rozdíl od tebe) jsem detektivky skoro nečetl, cpal jsem se Dostojevským, Flaubertem a jim podobnými, a na detektivky jsem se díval nejspíše skrz prsty. Zlom nastal, když jednou můj kolega v zaměstnání (mohlo mně být tak 25) zapomněl v práci na stole knihu 3x komisař Maigret. Z čiré zvědavosti jsem do ní nahlédl, půjčil jsem si ji domů, začetl se do ní – a bylo vymalováno. Dodnes si pamatuji ten pocit. Jako kdybych doposud žil v tmavé místnosti – a najednou někdo otevřel francouzské okno do zahrady. Zjistil jsem, že je tu najednou někdo, kdo se dívá na svět kolem sebe přes stejné brýle jako já.

Pak už jsem četl detektivky jako na běžícím páse – ale Simenon pro mne zůstával autorem číslo jedna. Během let jsem po antikvariátech sehnal všechno, co od něho u nás vyšlo, všechno jsem také přečetl – a nikdy jsem se ho nenabažil. Dneska mám v knihovně skoro 80 jeho románů – ale je pravda, že už další nekupuji, vychází stále noví a noví a to bych se musel přestěhovat do sklepa.

Píšeš, že tě u Simenona trochu vadí ta jeho pomalost. Je zajímavé, že já rozvleklost v knihách přímo nesnáším, proto mám rád třeba svižného McBaina (a když vidím knihu s odstavci tlustými jako špalky, ani ji raději nezačnu číst) – ale u Simenona to takhle necítím.

Fascinuje mě u něho především jeho styl. Preference dialogů (což miluji), filmový střih, smysl pro detail a atmosféru. Vždycky jsem se snažil vypátrat, jak to dělá, že z tak obyčejných slov a zcela všedních vět vykouzlí v člověku pocit, který v něm (alespoň u mne ano) zůstává ještě po letech. Jako kdyby někdo z obyčejných dětských dřevěných kostek najednou postavil na koberci v obýváku palác. To mě vždycky vrtalo v hlavě – a vrtá mi to tam dodnes: jak je možné, že to takhle funguje?

A potom ty jeho příběhy! Jejich výjimečnost – řekl bych – vynikne spíše u psychologických novel bez Maigreta. Mnohé jsem naposledy četl před dvaceti, třiceti lety – a pořád ve mně zůstávají ty pocity, které jsem při četbě měl tehdy. Jsou zažrané pod kůží jako škvára v cyklistových kolenou. Simenon kdesi řekl, že oloupává člověka jako cibuli, dokud se nedostane na dřeň jeho duše. To je naprosto výstižné. I v nejhorším pachateli najde něco lidského. A dovede o tom přesvědčit i čtenáře. Nepamatuji se, že by někdo lépe popsal např. duševní pochody, odehrávající se v hlavě sériového vraha (Přízraky kloboučníkovy, Muž, který pozoroval noční vlaky); u Simenona to nejsou žádní holohlaví, bezcitní svalovci, zabíjející pro prachy nebo pro zábavu, nýbrž obyčejní ušlápnutí muži, kteří nejprve se svými démony bojují, ale nakonec podléhají a vydávají se do nočních ulic vraždit. Nebo pocity otce, jehož syn spáchal vraždu (Evertonský hodinář). Nebo příběh dvou starých lidí, kteří spolu žijí a tak se nenávidí, že spolu už ani nemluví (Kočka). Nebo doslova uhrančivý Dům na kanálu (česky vyšlo ve sbírce Pět belgických novel, Odeon 1974). A tak bych mohl pokračovat: Listopad, Bratři Ricové, Vdova Coudercová,Vlak atd., atd.… Už jen teď, jak o tom píšu, mám neodolatelnou chuť vstát a něco z toho si znovu přečíst…

V jednom svém vstupu jsi, game, psala, že nemáš ráda dlouhé příspěvky. Tak jsem sám sobě slíbil, že už budu psát jenom příspěvky krátké. Bohužel, nějak se to vždycky zvrtne. :)

dlhé príspevky mi nevadia : )

keď sú členené, veciznalé, zaujímavé a človek sa z nich kdečo dozvie

toto bola najkrajšia pocta géniovi Simenona, akú som za dlhú dobu čítala.

Cramer, isteže, hral ho Bruno Cramer. na toho som si nevedela spomenúť. brala som ho vlastne ako herca, ktorého obsadili do role.

a vlastne je jedno, koľkokrát hral Gabin Maigreta, svojho času bol ospevovaným Maigretom, preslávený Maigretom, a myslím, že mal smolu, že som ho videla ako Maigreta až po Daviesovi. Nikdy som ho ako Maigreta nevedela prijať. mohol byť jedným z najväčších francúzskych hercov, Daviesov Maigret bol živý, Gabinov zostal Gabinom v klobúku.

mno. chudák Gabin. má lepšie úlohy, a filmy s ním sa mi nepáčili.

pred mnohými rokmi, možno pätnástimi, tak akosi, som si urobila v mestskej knižnici raz sériu Simenona ... tie jednoduché každodenné príbehy a plynutie rieky a zastavenie sa na calvados a trpezlivá manželka vo mne zostali. asi ho budem musieť znovu raz prebrať k životu. pamätám si zopár momentov z jeho príbehov, smrť starej dámy, napríklad. ale nenechal vo mne ten zázrak. možno som ho kedysi čítala priskoro, na základnej škole som na neho nemohla byť pripravená, aj keď ho pani učiteľka milovala ...

nechám tento pocit dozrieť, a skúsim sa s ním popasovať po čase nanovo.

dnes som si prečítala jednu z medzivojnových detektíviek. jednu z tých, kde je hlavnou postavou drobný, premýšľajúci detektív Yardu, a hlavnú úlohu nehrá anglický humor, ale mravenčia práca a pátranie /F.W.Crofts: Starvelská tragédia/ ... čítanie tak asi na jeden dva dni, aj s prestávkou, ale táto kniha vyšla začiatkom šesťdesiatych rokov.

patrí k tým, ktoré som ulovila pri výpredaji z mestskej knižnice za korunu ... no za korunu to nekúp !

je mimochodom strašne fajn mať doma časť mestskej knižnice, aj keď by som toho chcela mať viac, oveľa viac, kopu vecí ešte nerozpredávali :)

:D

keď vydali túto knihu, v polovici šesťdesiatych rokov, bolo to zrovna obdobie, keď socistická literatúra a hlavne kritika po celom svete, na zlosť "vážnych autorov", ako taká začala poľavovať, a začala odpúšťať detektívnej literatúre jej existenciu.

je tam zaujímavý doslov, ktorý spomína Dickensove Detektívne poviedky, E.A. Poea, Wilkieho Collinsa, romány s tajomstvom K. Čapka, a samozrejme Conana Doyla, Dostojevského ťažké príbehy, kriminálne reportáže E.E.Kischa, a kdečo, čo vlastne je praotcom detektívky.

pre toto všetko sa vlastne pomaly detektívkam odpustila ich existencia, a menil sa postoj k tejto tak zaznávanej a "pokleslej" literatúre.

je tam jedna taká pasáž v tom doslove, okrem iného, kde sa spomína práve tá doba, keď svojho času obhajcovia museli obhajovať detektívky, napriek tomu, že boli masívne čítané, a obrovská kopa vážne mienenej "vážnej" a mravne poučnej literatúry nie ...

kúsok tu odcitujem z doslovu ku knihe, písanom v rokov oblevy, okolo r. 1965 ... páči sa mi to, platí to stále, ale ja som dokonale zaujatá, milujem dobré detektívky ... a dokonca niekedy začnem čítať aj tie zlé ... a často ich nedočítam :)

" ... Okrem niekoľkých výnimiek sa opäť v praxi zabudlo na základný fakt, že literatúra sa nedelí na dobrodružnú a zábavnú, čiže na "nižšiu" a na ušľachtilú "vyššiu", ale jedine na dobrú a zlú. A že teda napríklad dobrá detektívka má väčšie právo na existenciu ako priemerný román s tými najvyššími ambíciami, pretože stojí umelecky vyššie, ale v jej vzrušujúcom deji sa dozvieme o faktoch každodenného života i ľudskej psychológie viac než v nejednom dôstojne vypreparovanom a nudnom diele, písanom už vopred s nárokom na klasické nanebevzatie. A že naopak, zlá detektívka nie je zlá preto, lebo je to detektívka, ale len a len preto, že to nie je literatúra, ale len bezcenný brak. ... "

toto bola najkrajšia pocta géniovi Simenona, akú som za dlhú dobu čítala.

 

 

Gabinov Maigret zostal Gabinom v klobúku

Já bohužel Ruperta Daviese v roli Maigreta neviděl – zjevně ke své škodě, už jenom podle fotky vypadá nesmírně sympaticky. A navíc jsem celý život vyrůstal uprostřed názorů, že nejlepším Maigretem byl odjakživa Gabin (prostě to říkali všichni). Možná proto, že jsme sérii s Daviesem u nás v Česku neměli možnost vidět – alespoň si nepamatuji, že by ji kdy dávali. A bohužel ji už asi nikdy neuvidíme (jak jsem zjistil, vznikala v šedesátých letech), majitelé televizních stanic upřednostňují HD kvalitu před kvalitou obsahovou, takže raději koupí novou Kobru 11 než aby reprízovali nějaký starý seriál. :)

Ke tvému vztahu k Simenonovi: ono všechno záleží na té struně v klavíru. Jestli autor brnká v jiné tónině, může se klidně ubrnkat – a s člověkem to ani nehne. Nicméně ty na mě působíš jako člověk, který by Simenonovi mohl rozumět.

F.W.Croftse na svoju hanbu neznám. :) A jestli něco u detektivek preferuji, pak určitě mravenčiu prácu a pátranie – takže se s tím pánem budu muset někdy seznámit.

U nás také občas rozprodávají fond v knihovně, ovšem nikoli za korunu, ale za 5,-!!! Vydřiduši!!! :) Pár věcí jsem si domů natahal – nanosil bych toho víc, ale není už kam knihy dávat. (Český režisér Zdeněk Troška říká, že se mu jeho byt plíživě změnil na obytnou knihovnu. Tak daleko ovšem ještě nejsem.)

Tak pod to, cos napsala o pokleslej literatuře (včetně toho výstižného citátu) bych se podepsal oběma rukama. Přesně tak to je. Štvou mě lidi, kteří čtou jenom rémány od nositelů Nobelovy ceny, a nad detektivkami ohrnují nos. A přitom najdi např. někoho, kdo věrněji zobrazil Ameriku dob prohibice, než Raymond Chandler. Ten snobismus čtenářů velké literatury je někdy až odpudivý.

Čímž nechci říci, že čtu jenom detektivky. (Nedávno např. Catherine O’Flynnová – Co se ztatilo.anotace. Kdyby se ti ta kniha někdy dostala do ruky, tak neváhej ani vteřinu. Je to moc hezké, citlivé, vtipné, bohužel i smutné… A už navždycky budeš ta velká obchodní centra vnímat jinýma očima. Co nejdřív si to musím přečíst znovu.)

Co ten Stieg Larsson? Vyšel ve slovenštině? Kdybys (po shlédnutí těch dvou obdivných recenzí z MF DNES – viz výše) pojala rozhodnutí, že si ho někdy přečteš, udělej to rozhodně dříve, než se podíváš na filmovou podobu trilogie. Obrácený postup by ti mohl pokazit zážitek z četby (byť film vůbec není špatný!).

Dočetl jsem konečně Akeho Edwardsona – Nebe na zemi. Nezklamalo. S čistým svědomím 90%. Kultivovaný jazyk, skvělý příběh, uvěřitelné postavy, mravenčia práca a pátranie, pachatel únosů mající stejnou krevní skupinu jako smutní Simenonovi hrdinové, vše je tam uměřené a civilní… Na rozdíl např. od McBaina, který je někdy trochu teatrální (mnohé scény psal očividně na efekt), nemá v tomhle směru Edwardson chybu. Bohužel se mi ten příběh (zabývající se kromě jiného i únosem malých dětí) shodou smutných událostí bolestně spojuje s tragédií, kterou v těchto dnech spoluprožívá celé Česko – se zmizením malého děvčátka, po kterém policie marně už měsíc pátrá (zpráva ze včerejška). Najednou stojí proti sobě kniha, napsaná v podstatě pro zábavu – a nezměrné zoufalství rodičů, kteří – nejspíš – přišli o dítě…

Crofts patrí spolu s Knoxom, autorom detektívkarskeho desatoro, Chestertonom a jeho páterom Brownom a ešte celým radom pred alebo medzivojnových autorov k tým, ktorí písali detektívky, keď ich písal takmer každý, keď vznikala hromada braku, ktorá vlastne postavila detektívky do tej pozície nehodnej literatúry, z ktorej sa pracne musí dodnes vyhrabávať ... patrili k tým autorom, ktorí nepísali podľa šablóny a podľa korešpondečného kurzu "ako napísať detektívny román", a patrili svojho času k špičke

z týchto autorov je ich u nás známych pomenej, kedysi v knižniciach aj boli zastúpení, postupne sa vytratili, a málo si z nich pamätám.

pred rokmi som videla a čítala z knižnice novšie vydanie Chestertona a príhody pátera Browna, je to veľmi pohodové čítanie, páter Brown je skvelý človiečik s nádhernými sivými bunkami :)

na Stiega Larssona sa chystám, čítala som o ňom recenzie, a vyšiel vo vydavateľstve Ikar aj tu ... kníhkupectvo martinus.sk ponúka celú trilógiu

Millennium (kolekcia)

aj keď ma láka, chvíľu počkám, skutočne ma toho začína lákať priveľa, všetko všade majú a ponúkajú, ale ešte chvíľu chcem dodržať svoj záväzok chvíľu nekupovať knihy ... hoci je to stále ťažšie :)

so sfilmovanými knihami som na tom podivne ... takú agathu s absolútne vynikajúcim Davidom Suchetom v úlohe Poirota si pozriem hocikedy, aj po prečítaní knihy ... ale je to asi výnimka. a možno ešte zčasti Nero Wolfe, v novšom seriáli ... ale nie úplne.

s ostatnou literatúrou, aj detektívkami je to tak, že radšej si prečítam knihu, a keď si prečítam knihu, netúžim pozrieť film ... predstavila som si svoj svet, uložila si všetko na svoje miesto, a režisér mi to pokazí : )

počkám si, až prečítaš ešte nejakého Edwardsona, a na recenziu ... správy so zmiznutou Aničkou sú v popredí aj u nás, žiaľ. je to krutá náhoda, že sa to odohráva práve v knihe, ale s tým sa nedá nič robiť.

ale aj mačky ma lákajú ...

začína toho byť veľa : )

ale ešte stále mám v poličkách kopu stariny, ktorú môžem vyťahovať, je to skvelé ... pri tých veľkých nákupoch svjho času za korunu sa mi stalo, že niečo mám aj dvojmo :)

... a dnes som sa pustila do Tajomstva žltej izby, od ďalšieho starého klasika Gastona Lerouxa, aj Simenon ma stále viac láka, popasovať sa s ním nanovo ...

a pri tom mi napadla / pri spomienkach na návštevy niekoľkých knižníc : ) /a padla v mojich poličkách do očí celá hromada autorov, ktorí tu ešte spomenutí nie sú ... tak kúsok z nich:

v šesťdesiatych, zčasti sedemdesiatych rokoch nastal taký boom poľskej aj českej detektívky ... nepísali sa len knihy, ale sa z nich aj točili filmy, a boli dobré, trochu nadsadené, viacmenej apolitické ... mnohé s obrovskou dávkou humoru, mnohé vážnejšie, možno by sa dali prirovnať k Václavovi Erbenovi a jeho elegantnému detektívovi švihákovi kapitánovi Exnerovi :) pred mnohými rokmi ho boli plné knižnice, a tiež som ich čítala doradu ... a boli samozrejme aj sfilmované ...

trochu z toho radu vyčuhuje / a mám od neho jednu Zelenú knižnicu s tromi príbehmi doma / Joe Alex ... poliak, ktorý písal anglické príbehy s dokonalým bohatým a úchvatným a zamilovaným detektívom ... len podobne zamilovaným, ako inšpektor Alleyn v Ngaio Marshovej ... :)

Přiznám se bez mučení, že i s Chestertonovým páterem Brownem jsme se nějak minuli. Kdysi v pravěku jsem od něho pár povídek četl – ale od té doby jsem se s ním už nepotkal. A přitom mi ten skvelý človiečik s nádhernými sivými bunkami byl odjakživa sympatický, viděl jsem i několik jeho příběhů zfilmovaných – tak nevím… Ale nakonec vždycky je tu možnost uhnout z vyšlapané cesty a přelézt plot označený cedulkou Hīc sunt leōnēs… jak tak koukám, vidím, že v naší knihovně mají Brownů několik… :)

Tak o Joe Alexovi slyším poprvé. Člověk pořád něco nového objevuje…

Stieg Larsson: U nás teď prodávají také celou kolekciu v celku, já ovšem jednotlivé díly nakupoval jednotlivě, tak, jak postupně s půlročními prodlevami vycházely za sebou. Jsou to neskutečné špalky, každý okolo šesti set stran, mohla bys s nimi lisovat kytičky do herbáře. Zatím jsem přečetl první díl, další dva si šetřím na nějaké období, kdy mě nebude okolní svět moc rozptylovat, třeba na dovolenou, není to kniha, kterou bys mohla číst po třech stránkách před usnutím. Mně osobně se to moc líbilo, dal bych tomu 90% bez uzardění. Velká škoda, že autor odešel tak mladý – ani se nedočkal toho obrovského celosvětového úspěchu. Snad existuje ještě asi 200 stran ze čtvrtého dílu, ale to na věci nic nemění, série prostě zůstane nedokončená.

Mikael Blomkvist je přesvědčivý a okroužkovaná a potetovaná Lisbeth Salanderová neodolatelná. Takovou postavu jako Lisbeth abys v literatuře hledala s baterkou – a stejně bys asi nenašla.

Viděl už jsem i zfilmovaný první díl (Original trailers), je to velice solidně udělané, s pokorou vůči předloze, ovšem když znáš děj z knihy, tvoje mysl tě pořád nutí ke srovnávání – člověk si neustále říkal: může tohle pochopit divák, který knihu nečetl? Ale určitě je to lepší postup, než nejdřív vidět film a až potom číst knihu.

Teď prý dělají novou filmovou verzi Američani, tak to bude strašně zajímavé srovnat švédský projekt s tím zámořským.

Čímž jsme se dostali k tématu, který jsi nadhodila: ke zfilmovaným knihám. Já naopak rád porovnávám svoje představy s těmi režisérovými. Jasně, mnohdy se film vůbec nekryje s tím, co jsem si namaloval ve své hlavě. No tak to si potom zanadávám – ale příště do toho jdu zase. Což byl i případ trilógie Milénium. Když jsem uviděl na plátně Mikaela Blomkvista, myslel jsem, že mě trefí. Ale rychle jsem si zvykl – a když film skončil, musel jsem konstatovat, že se mi ten chlapík s jizvami po akné líbil. Lisbeth také až tak neodpovídala mojí představě – byť se jí dost blížila – ale to myslím byl záměr režiséra. Trochu ji uhladit, přiblížit normálu. Kdyby zachovali její knižní podobu, možná by to pro mnohé diváky bylo příliš silné kafe.

O dalším Edwardsonovi podám zprávu, jakmile nějakého přečtu. Napsal jsem Ježíškovi, aby mi přinesl alespoň tři nové kousky. :) Takže recenze někdy v budoucnu určitě bude!

Od Gastona Lerouxe znám jen Fantóma opery, jako dítě jsem to poslouchal v rozhlase jako četbu na pokračování – dodnes vidím sám sebe, jak sedím u rádia a s otevřenou pusou hltám Lerouxův příběh.

No to jsem strašně rád, že ses zmínila o Václavu Erbenovi. Když jsem jednu jeho detektivku přečetl kdysi v mládí, odsoudil jsem ji přesně tak, jak mladí někdy dokážou být se vším rychle hotovi. Jenže jak šel čas, najednou jsem k němu našel cestu – a postupně se pro mě stal jedním z nejoblíbenějších spisovatelů detektivek. Ty jeho knížky mám fakt moc rád a všechny jsem je přečetl už několikrát. Nejvíce asi miluju Denár v dívčí dlani a vůbec všechny ty archelogické s kouzelným doktorem Soudkem. Trochu poťouchlí Beránek s Vlčkem, řidič Bohouš, drze milý playboy Michal Exner, no nesnědla bys je na posezení?

Trochu jsem si včera posteskl, že Ruperta Daviese jsem v roli Maigreta nikdy neviděl – a asi už nikdy neuvidím. Ale večer mě něco napadlo, tak jsem ještě nakopnul počítač – a bingo! Bylo to tam! Sice mnohdy v mizerné kvalitě, se špatným zvukem, nebo dokonce s německým dabingem ( :) !!!), ale pro moji představu naprosto postačující. Jo, tak tenhle chlapík by mi rozhodně nevadil – dokonce mám kdesi vzadu v hlavě takový pocit, jako bych s ním možná někdy v mládí cosi viděl… Třeba Čs. televize pár dílů Maigreta tehdy koupila...??? Možná, že i ty se ráda podíváš a zavzpomínáš si na dětství… Rupert Davies v černobílém provedení.

(Malá poznámečka off the rekord: Tak se u nás zčistajasna zjevilo babí léto. Ráno v půl deváté na teploměru už 15,5, sluníčko hřálo celý den, jako by mu šlo o život :) , a na obloze hotová Itálie. Ještě že jsem prozíravě – už někdy na začátku října – přezul gumy! :).)

Tak se to na nás nějak valí.

V sobotní MF DNES pochvalná recenze na další švédskou, údajně skvělou detektivku.

A v on-line deníku Super.cz nadšením také nešetří:

Nejlepší thriller roku... Ze Švédska přichází opravdový trhák. Lars Kepler je novým objevem severského krimi... Lars Kepler, to je pokračovatel Stiega Larssona... To jsou jen úryvky ohlasů na světový bestseller Larse Keplera Hypnotizér, novinku na knižních pultech.

Nevím. Až tak úplně odvázaný z toho nejsem. To dopředu proklamované násilí mě nějak odrazuje. Přesto pro případné zájemce nechávám odkaz: Lars Kepler - Hypnotizér

v tej recenzii toho nechce recenzent veľa prezradiť, ako píše, ale prezrádza hodne.

a nie je to prvá recenzia, na martinus.sk som pred pár dňami čítala pár riadkov o novej knihe ...

teraz som si to pozrela lepšie, martinus blog to popisuje rovnako dôkladne : Lars Kepler: Hypnotizér

nemám z toho veľmi dobrý pocit. nechcem ubližovať dvojici autorov, švédske autorské dvojice sa zvyčajne osvedčili. snáď to už niekto čítal, a súhlasí s týmito recenziami ... ale ...

ten problém je trochu v tom, že kdesi tam vyššie som sa dosť narozčuľovala nad prehnanými prechválenými novými detektívkami, ktoré majú senzačné popisy, úžasnú reklamu, ja blázon som im podľahla, a teraz sú v zadnom rade knižnice, alebo dokonca nedočítané zaberajú miesto v knižnici.

knihy písané s vidinou bestseleru, sfilmovania, niečo ako scenáristický počin priamo pre Hollywood ... čím väčší psychopat je vrah, čím viac trpia postavy, tým svetovejšie a lepšie.

ináč ani ten detektív vynucujúci si, aby mu každý dával za pravdu, zatiaľ priveľmi sympatický nie je ...

obávam sa, že knihe ubližujem ...

ale to najhoršie, čo sa môže knihe stať, že nie je dočítaná. a to je ten problém, že ja to viem urobiť ...

okrem iného sa mi to stalo s jednou knihou, detektívka, tajomstvo, thriler, ktorá podľa popisu vyzerala skvele : Ian Caldwell, Dustin Thomason : Pravidlo štyroch

samozrejme som si ju svojho času objednala

posledných asi štyridsať strán som nebola schopná dočítať, len som to prelistovala, so sebazaprením.

je to dosť hrubá kniha, nechce sa mi pozerať, koľko má strán ...

dnes som ju vyhľadala na martinus.sk, a ako pozerám po rokoch recenzie čitateľov, nebola som sama.

nie len ja som mala problém knihu čítať, prečítať a dočítať.

a zatiaľ po tom ani len netúžim. koniec sa utopil v nezmysloch, šialenstve, krvi, príliš tajomných tajomstvách, náhodných upáleniach nevinných divákov, nevysvetlených čudáckych záhadách, a celá kniha mi pripadá ako fiasko, napísané zbytočne. možno sa toho raz ujme nejaký šikovný filmár. dobrá myšlienka, ten prvotný nápad skvelý, ale to je tak všetko.

no ... spolu s tými názormi čitateľov pod knihou / jeden jediný je len kladný / na martinus.sk je toto smutný osud knihy.

a to ju autori písali osem rokov.

v posledných rokoch je nedotiahnutých rýchlokvasených detektíviek priveľa, príliš strašných, príliš krutých, príliš krvavých, príliš citovo ranených ľudí, príliš psychopatov, priveľa kostí, priveľa magorov, a príbeh sfušovaný.

preto mám trochu obavy pred vychvaľovanými novými knihami ... v posledných rokoch som pár krát siahla vedľa, a dočítala dielka so sebazaprením, / prípadne nedočítala / s chuťou povedať tam tým nešťastníkom v knihe, že prosím ťa, začni už premýšľať ...

mno, takže späť k Hypnotizérovi: toto nie je priveľmi povzbudivé vzhľadom na Larsa Keplera ... a možno mu dokonale ubližujem, ale asi nie ...

ale rozhodne ešte počkám, počkám - podľa hodnotení čitateľov ale asi bude v tej kategórii ... treba si prečítať aj prvé hodnotenie, od "Aiculik" - tu

:)

mno. takže to vyzerá tak, že zrejme s Hypnotizérom počkám, nenechám sa zhyponotizovať, dočítam radšej pekné neveľmi krvavé staré dobré príbehy, počkám si na ďalšie hodnotenie Edvardsona, a možno sa prekvapím Stiegom Larsonom, pod stromček :)

ja síce nie som detektívny maniak ale napadla ma jedna kniha Michaela Chabona : Židovský policejný klub. Je to vlastne pocta americkej drsnej detektívnej škole ako boli R.Chandler alebo D.Hammett. Myslím že by sa to miestnym detektívkarom mohlo páčiť.

Prípadne Cit slečny Smilly pro sníh od P.Hoega - skvelá kniha... je samozrejme otázne nakoľko sú to vlastne detektívky lebo z tohto žánru si vypožičiavajú hlavne formu a má to dosť iných presahov ale treba skúsiť :)

Stieg Larsson, game, alespoň doufám, tě v tomhle nezklame (byť jsem zatím přečetl jenom první díl). Od mnohých současných detektivek, psaných na efekt, se fakt odlišuje. Byť tam také jde o patologické násilí (dokonce ukázané v různých podobách). Ale všechno je tam uměřené a samo násilí vychází z příběhu, je jeho organickou součástí. Není tam jenom pro to, aby čtenáře šokovalo. Dokonce bych řekl, že mnohé scény mohl autor i více přibarvit, ale jako by měl strach, že bude podezírán právě z onoho psaní na efekt, tak trochu ubral plyn a scény spíše podsvítil, urychlil, v náznacích odvyprávěl, než aby je popsal a podrobně vylíčil ve své syrovosti – nejspíš nechtěl, aby vyzněly příliš bulvárně a dryáčnicky. Alespoň tak mně to někdy připadalo…

Prvních dvě stě stran je dokonce vyložená selanka (kterýžto postup prudce kontrastuje s mnohými autory, kteří – aby chytili čtenáře za pačesy na samém začátku – pobijou pět lidí hned v první kapitole), necháváš se nést dějem a připadáš si, jako bys za letního dne ležela na dně lodičky, která se jen tak pohupuje v mírném vánku. Je to pohodové a současně veskrze zajímavé čtení – pak ovšem (v českém vydání někde okolo strany 230) dostaneš první ránu a už se začnou dít věci.

Chuť na Hypnotizéra se zatím také nějak nedostavuje (byť ukázky textu na Martinusu naznačují, že by se to docela dalo číst), přesně jak říkáš, nemám z toho veľmi dobrý pocit, byť jsou recenze lákavé – s výjimkou Aiculika (moc bych za to nedal, že právě Aiculikovo hodnocení bude pravdě nejblíže). No uvidíme. Zřejmě si knihu – a to ještě ne hned – jenom zkušebně půjčím v knihovně.

Na Pravidlo štyroch jsem doposud nenarazil – a po tvém antidoporučení už asi ani nikdy nenarazím. Některé postřehy čtenářů pod recenzí na Martinus.sk jsou vskutku kouzelné.

v posledných rokoch je nedotiahnutých rýchlokvasených detektíviek priveľa, príliš strašných, príliš krutých, príliš krvavých, príliš citovo ranených ľudí, príliš psychopatov, priveľa kostí, priveľa magorov, a príbeh sfušovaný.

Přesně! On totiž není problém vzít flákotu krvavého masa a hodit ji na pekáč, to dokáže každý, kdo si prolistoval příručku Jak psát detektivky – a umí klofnout do klávesnice. Ale pak je třeba sáhnout pro ty správné flakónky s kořením a s ostatními ingrediencemi a začít čarovat – a to už umí málokdo. Vymyslet originální příběh se zajímavými postavami, propojit všechno logickými nitkami a věrohodnou motivací, vytvořit osobitého, lidsky uvěřitelného vyšetřovatele, se kterým bys ráda trávila každé volné odpoledne (a třeba i nejednu noc) a dát tomu všemu navíc ještě trochu dramatický rámec – to už je magie.

Quido, přiznám, Michaela Chabona vůbec neznám. Ani Židovský policejní klub, ani nic jiného. Budu se muset po Chabonovi poohlédnout – koukám… a vidím, že u nás v knihovně mají pět titulů, včetně Židovského policejního klubu. :)

O Cit slečny Smilly pro sníh už jsem několikrát zavadil, mám dokonce ve svých tlustých deskách, pracovně nazývaných Co si někdy v budoucnu půjčit z knihovny, výstřižek s jednou recenzí na tuto knihu, už jsem ji dokonce v okresní knihovně před časem držel v ruce – ale zase jsem ji založil nazpět. Vyčkávám, přešlapuji. Protože v těch svých deskách mám i odkaz na jednu čtenářskou recenzi (Recenze čtenářky Šárky) – a ta mě trochu odrazuje… (Na druhé straně, některé komentáře, umístěné pod Šárčinou recenzí, jsou naopak kladné… takže nevím). Ovšem píšeš-li, quido: skvelá kniha, možná se k té polici v knihovně vrátím a knížku si přece jenom půjčím… :)

Docela bych si rád poslechl pár názorů na Dominika Dána. Někdo ho vychvaluje, někdo zatracuje.

V Česku letos na začátku roku vyšel Červený kapitán (pod názvem Kapitán Smrt), v říjnu se na pultech objevil druhý Dánův román Beštia (česky Bestie). Víc toho u nás zatím k sehnání není.

Já si Kapitána koupil – a byl jsem z něho docela nadšen. Natolik, že jsem nechtěl čekat půl roku na další překlad a objednal jsem si Popol všetkých zarovná a Nehanebné neviniatko v originále.

Určitě bych pár výhrad k autorovi měl, ale na druhé straně je to čtivé a myslím dobře napsané.

Asi to bude znít jako svatokrádež, ale troufám si říci, že poté, co zemřel Václav Erben, nemáme v Česku nikoho, kdo by dokázal napsat solidní detektivku!

Nakladatelství Moba v edici Původní česká detektivka sice vydává mraky tuzemských krimirománů (Seznam) – odkud ti autoři vylézají, je mi záhadou, řeku bys s nimi zastavil – ale myslím, že žádný z nich Dánových kvalit nedosahuje ani náhodou. (Ne, že bych všechny ty knihy znal, ale snažím se alespoň část z nich vzít do ruky – a povětšinou je to bída a utrpení!) :)

s knižkou Cit slečny Smilly pro sníh od P.Hoega som na tom tak na vážkach ...

pred pár rokmi, keď tu sme.sk vydávalo knihy k novinám a dali sa kúpiť v stánkoch a potravinách / bola to taká akcia a pár kúskov som si kúpila / som slečnu smilly držala v rukách ... ale čítala som k nej kdesi rozporuplné vyjadrenia, asi tak, ako na tej stránke slečny Šárky, tie horšie boli obšírnejšie, a prevážili ...

zvyčajne je to s knihami, kritikami a mojím postojom tak, že sa prikloním k tomu horšiemu

takže nakoniec som slečnu Smilly nekúpila.

keď ma nemá kto varovať, dopadnem ako s Pravidlom štyroch ...

teraz mi napadlo, ale to som tu kdesi písala, že som ako s Pravidlom štyroch dopadla ešte s jednou knihou, ktorá bola vychválená, prirovnávaná k Ecovmu Menu ruže, mladý autor, senzačná kniha, tajomstvo, stredoveká detektívka ... táto kniha dopadla horšie. prestala som ju čítať asi v jednej tretine, sem tam nazrela na ostatné strany, či tam nakoniec predsa len nebude niečo ... Niečo ... ale nebolo. alebo aspoň pre mňa už nebolo. možno som na ňu natrafila v zlom období, recenzie aj čitatelia ju chvália, ale to, čo tam našli oni, som tam nenašla ... rozuzlenie nebolo pre znalca reálií až také prekvapivé, dej pomalý, hodne stredoveký, ľudia stredovekí ... teraz čaká, kedy ju zoberiem znovu na milosť Romain Sardou: A odpusť nám naše viny

vyšla aj v nakladateľstve Argo, a recenzent je ňou nadšený ... http://www.knihovnice.cz/recenze/sardou-r-a-odpust-nam-nase-viny.html

Dominik Dán sa dá čítať, je kdesi tak v strede, a práve mi napadlo, že tých českých autorov detektíviek bolo viac ... v knižnici mali zopár vydaní z edície Smaragd, aj som ich všetky poctivo čítala, a celkom sa mi pozdávali ... ale za svet si neviem spomenúť práve teraz na mená ... akurát viem, že tam boli medzi nimi aj ženy ... a česi sa mi najlepšie čítajú česky.

aha ... tohto som raz s veľkým prekvapením objavila v tej malinkej moravskej knižnici - starší autor Emil Vachek, ktorý sa uvádza ako zakladateľ českej detektívky ... svojho času som od neho prečítala kdečo, a celkom sa mi pozdával, ale priveľmi si nepamätám, bolo to veľmi dávno : )

a Prošková, Kačírková, Škvorecký, Klíma - priznávam, že mi pomohol google, ale týchto všetkých a ešte zopár ďalších som svojho času čítala, a celkom úspešne :)

ako je to s novými, neviem, ale u nás absentujú zasa tí starší ... :)

Asi jsem to napsal trochu zmateně. Samozřejmě jsem myslel ze současných žijících českých autorů.

Ti, co už zemřeli, jsou jasní: Emil Vachek a jeho inspektor Klubíčko, Eduard Fiker (například Kilometr devatenáct nebo skvělá Série C-L, zfilmovaná pod názvem Na kolejích čeká vrah), o nádherných Čapkových Povídkách z první a z druhé kapsy ani nemluvě.

Ale pravda, na Josefa Škvoreckého jsem zapomněl, ten žije a je nesporně dobrý, jednak jeho detektivky, které píše s manželkou Zdenou Salivarovou (Krátké setkání s vraždou atd.), jednak jeho trilogie s poručíkem Borůvkou (Smutek poručíka Borůvky, Konec poručíka Borůvky, Návrat poručíka Borůvky) a samozřejmě nepřekonatelná trilogie s doktorem Pivoňkou (Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou, Vražda v zastoupení), kterou napsal spolu s Janem Zábranou (za socialismu se nesmělo Škvoreckého jméno coby spoluautora uvádět). Takže se panu Škvoreckému za předchozí neuvážený výrok omlouvám.

A Eva Kačírková a Hana Prošková (se svým malířem Horácem) samozřejmě! Nevzpomněl jsem si na ně ne proto, že to jsou ženy, ale proto, že přeci jenom nepíší úplně čisté detektivky, založené na sledování práce policejního týmu.

Byl jsem se svým soudem moc zbrklý a kategorický – takže děkuji za korekci :)

P.S.: Samozřejmě jsem se také radil s panem Googlem, ne všechno se vejde do hlavy :)

to nebola kritika, ani len náhodou :)

len mi to pomohlo - pomohol si mi - pospomínať, otrasne dlhé roky čítam detektívky, prečítala som ich na kilá, a autorov nespočetne ... len mi to spomenutie českých detektívkárov skutočne pomohlo spomenúť si na takmer zabudnuté ...

kedysi som ich vyhrabávala z poličiek v knižnici, a objavovala tak trochu pre seba, že česká detektívka je / bola / parádna, a stále sa mi priraďuje k tej poľskej, tie roky boli zrejme hodne plodné, kdekade. akurát len asi tu bolo vákuum ...

/ a mimochodom, spomínam si na nejakú slovenskú detektívku z tých čias, z edície tuším labyrint, a mladého pátrača, ktorého zvedie nejaká dáma, ktorá má prsty v čomsi nekalom, ale to je tak všetko, čo si z toho pamätám, neviem, kto to napísal, neviem o tom nič viac, a čítala som to tuším kedysi v puberte ... toľkoto vo mne zostalo zo slovenskej detektívky tých čias ...

aha, a práve som si spomenula - šéf toho mladého, samozrejme poručík, nadporučík či čosi také, príde na to, kde je pes zakopaný tak, že mu je divné, čo taká dáma z "dobrej rodiny" vidí na mladom chudobnom podporučíkovi ( či veľmi nízkej šarži v našej SNB 60. rokov ) :) / ...

budem musieť popátrať ešte hlbšie, je udivujúce, ako človek / tento človek : ) / zabúda ... a tuším skutočne budem musieť začať novú púť do knižnice, popozerať, čo tam zo starého dobrého zostalo, a čo je tam nové ... ale zrejme až po novom roku

keby tam tak chceli byť mačky, slečna smilly, edwardson, a ešte kdečo ... začínam mať totiž nedobrý pocit, že moje predsavzatie vydržať a nekupovať sa láme ... :)

edit.

a práve som pred hodinkou dočítala Chudého muža od Dashiela Hammeta, vydanie v Labyrinte, rok 1965 / jeden z výsledkov nákupu za korunu : ) /

... a skvelý a dlhý a obsažný a dobré detektívky obhajujúci doslov tam napísal Josef Škvorecký :)

/ to boli roky oblevy, mohol napísať doslov : ) /

Je to skvostné popovídat si takto s někým, komu chutnají stejné cukríky :hahaha:

To, jak se při řeči najednou začnou zjevovat staré zasuté vzpomínky na knihy už dávno zapomenuté…

Byť to vzpomínání někdy vypadá tak, jako to tvoje na onu slovenskú detektívku z tých čias: neviem, kto to napísal, neviem o tom nič viac… :) , to je půvabné, znám tyhle pocity moc dobře – a při čtení té tvé vzpomínkové pasáže jsem se neubránil pousmání. Ale důležité je, že to tam v člověku někde uvnitř přetrvává, nakonec stačí ten pocit, k čemu znát autora či název, spokojme se s tou chutí na jazyku…

To jsou ty dvě dimenze, stále se střetávající: poznávat nové a nové, neztratit přehled, sledovat novinky, seznámit se např. se všemi novými severskými autory (jeden z mých současných cílů), aby byl člověk v obraze, aby mu náhodou něco neuniklo – a naproti tomu touha vracet se k osvědčenému (a už ověřenému), jít na jistotu a vědět, že když sáhnu právě po této knize, tak mě čeká několik příjemných hodin pohody a míru ve společnosti lidí, které znám a se kterými je mi dobře…

Poznámečka k tvé poznámečce: Dashiella Hammetta mám docela rád, i když k němu mám přece jenom podstatně odtažitější vztah, než k Chandlerovi.

No a Josef Škvorecký – ten psával výtečné doslovy. (Stejně vynikající doslovy v té době psával i František Jungwirth!)

No, a když už jsme se dostali na Škvoreckého, rád bych se zastavil u jeho Pivoňkovské trilogie (napsali ji společně s Janem Zábranou).

Já ji četl už třikrát (poprvé snad ještě na základní škole – měli jsme ji doma v knihovně a patřila k těm několika málo detektivkám, které jsem v době dospívání přečetl) – a myslím, že se blíží doba, kdy si ji přečtu počtvrté.

Každému, kdo ji nezná, bych chtěl říci jediné: Neváhejte ani vteřinu!!!

Žádné střílení, žádná krev, žádní teroristé, žádné helikoptéry a výbuchy. Děj je zasazen do předválečného (a později i do válečného) Československa (knihy vznikly v letech 1962 až 1967) a vše tam plyne klidně, v prvorepublikovém rytmu. Knížky jsou psány neskutečně šťavnatým jazykem a člověk je může číst pořád dokola a pořád objevuje nové a nové kombinace barev. Geniálně vystavené příběhy, zjevná chuť vyprávět, nadhled, smysl pro humor a ironii, ale i pro logiku. To jsou hlavní devizy. Člověk může otevřít jakoukoli z knih na jakékoli stránce – a už se neodtrhne. Detektivní kancelář Ostrozrak, doktor Pivoňka, inspektor Vodička, Tom Lomal (ve skutečnosti Tomáš Lómal z Hané), továrník Zdeborský, Boženka Skovajsová a desítky dalších postav a postaviček – je milo v jejich společnosti pobývat. A znovu říkám: ten jazyk, to je jako napít se archivního vína! :)

Ještě jedna poznámečka: k tvé zamýšlené pouti do knižnice: popozerať, čo tam zo starého dobrého zostalo. Obávám se, že toho nebude veľa. U nás také rozprodali starý fond – a člověk na regálech narazí už jenom na novější věci. Možná někde v útrobách knihovny existují depozitáře s tím, co by nás zajímalo – ale vidím to spíše skepticky… <_<