Skočiť na obsah

Zaujímavosti z literárneho sveta


phersu

Odporúčané príspevky

Táto téma ma napadlo už dávnejšie ale akosi som zabudol založiť ju :lol:

 

Sem píšte proste všetko zaujímavé z literatúry na čo narazíte a o čom si myslíte že by sme to mali vedieť aj my.

 

 

Videl som že vás veľa podľahlo Murakamimu a dnes som našiel rozhovor s ním myslím že pár ľudí by to mohlo zaujímať. Oplatí sa veľmi zaujímavý rozhovor.

 

 

Souvisí to především s knihou Kafka na pobřeží, ale dozvídáme se tu také něco o něm.

 

Haruki Murakami rozhovory hodně šetří. Moc necestuje a s japonskými novináři se bavit nechce, protože nestojí o přílišnou publicitu. "Jsem spisovatel, ne rocková hvězda," říká. Při návštěvě Prahy, kde přebíral Cenu Franze Kafky, však udělal výjimku.

 

- Co pro vás znamená Franz Kafka?

- Kafka je jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Vždycky jsem ho obdivoval a přečetl jsem skoro všechna jeho díla. Je to jeden z důvodů, proč jsem tady.

 

- Máte ještě nějaké další oblíbené autory?

- Ano, hlavně ty, které překládám do japonštiny. Jedním z nich je Francis Scott Fitzgerald, další je Truman Capote a třeba Raymond Chandler, ale největším idolem je pro mě Dostojevskij.

 

- To je docela hodně autorů, kteří spolu zase nemají tolik společného. Co vás na nich láká?

- Na Fitzgeraldovi se mi líbí styl psaní, ten je opravdu krásný, a u Dostojevského obdivuji jeho svět, který je obrovský, univerzální, a zároveň hluboký. U Chandlera mě zase zajímá jeho smysl pro dialog a vtip. Jsem spisovatel, a tak si od mých kolegů vypůjčuji spoustu věcí.

 

-

 

Co bylo impulsem pro vznik Kafky na pobřeží?

- To je moje pocta Franzi Kafkovi. Když mi bylo patnáct, dostal se mi do ruky jeho Zámek. Hrozně se mi tehdy líbil, i když jsem byl pořád ještě docela malý kluk. Doslova mě ten příběh šokoval, byla to ta nejzvláštnější kniha, kterou jsem do té doby četl. A hlavnímu hrdinovi mého románu Kafkovi Tamurovi je stejně jako mně, když jsem Kafku četl poprvé. Tak mě napadlo, že bych jej mohl pojmenovat po svém oblíbeném autorovi. On je pro mě vlastně symbolem mého psaní. Tehdy začala moje kariéra spisovatele, ačkoli jsem to samozřejmě netušil. Můj hrdina se postupně noří do stále temnějšího, kafkovského světa, stejně jako já tehdy. A sám Kafka je v románu také přítomen, v podobě Tamurova vnitřního hlasu, Kluka, co se mu říká Vrána. Vrána znamená přibližně to samé, co české slovo kafka.

 

-

 

Příběh Kafky na pobřeží se v jistém smyslu nemůže stát, je nereálný. Čím jste se tu inspiroval, západní, či japonskou tradicí?

- Vlastně oběma. V Japonsku máme svou vlastní mytologii a Kafkův svět je hodně ovlivněný západní tradicí surreálnosti. Dal jsem tyhle dvě věci dohromady.

 

- V minulosti vám některá média dokonce dala nálepku spisovatele science-fiction, nebo alespoň magického realismu. Souhlasíte s nimi?

- Nejsem si jistý. Mám svůj vlastní styl. Rád čtu, takže znám romány Garcíi Márqueze, čtu i sci-fi a fantasy, ale píšu podle svého. Jen já dokážu psát tímto stylem, v tomto jsem v jistém slova smyslu originální.

 

- Co pro vás bylo impulsem, abyste začal psát?

- Když mi bylo dvacet let, hodně tvrdě jsem pracoval, to bylo v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy jsem ani nepomyslel na to, že bych někdy mohl něco napsat, prostě jsem jen pracoval. Až když mi bylo dvacet devět, došlo mi, že bych chtěl zkusit něco jiného. Tak jsem začal psát. Na konci šedesátých let došlo v Japonsku k velké společenské změně, takřka k revoluci. Po těchto událostech však přišel určitý útlum. Myslím, že tady o tom víte své. Takže když mi bylo přes dvacet, vládla v Japonsku nehybnost. Přežil jsem těch deset let, kdy se nic nedělo, a když to bylo pryč, prostě jsem si řekl, že chci něco napsat.

 

- Vy jste si ale v sedmdesátých letech otevřel v Tokiu jazzový bar. Bylo to tehdy těžké?

- To tedy bylo. Půjčil jsem si na to peníze a pak jsem to musel složitě splácet. Takže jsem musel pracovat opravdu tvrdě. Ale mně to nevadilo. Za oněch revolučních událostí jsem se rozhodl odmítnout establishment, protože tehdy rozbil všechny naše ideály na prach. A já byl z toho hodně zklamaný, ztratil jsem všechny iluze.

 

- Jak je pro vás důležitý jazz?

- Já mám jazz hrozně rád, je to pro mě hodně osobní hudba.

 

- Ve vašich románech hraje důležitou úlohu nejenom jazz, ale i pop music a klasická hudba.

- Hudba obecně je v mém životě všudypřítomná. Ráno, když píšu, poslouchám při tom klasickou hudbu. V noci, když je všude klid, zase jazz. A v autě, když řídím, si pouštím rock. (směje se)

 

- To máte dobře rozdělené. Ale zpět ke Kafkovi na pobřeží. Tam hraje zásadní roli japonská písnička. Proč ta změna?

- Ale to není skutečná píseň, existuje jen v mé mysli. Už za mnou přišlo pár lidí, že by chtěli k tomu textu složit hudbu, ale já je odmítl, protože v hlavě už nějakou melodii mám a nechce se mi ji měnit.

 

- Ve vaší nové knize je oproti oběma v České republice doposud přeloženým románům také patrná změna v pojetí lásky. Už to není jen tragický, posmutnělý cit, je tu cítit i závan perverze. Vždyť Kafka spí s vlastní matkou.

- Příběhy, které píši, jsou vždycky jakousi interakcí mezi skutečným a nereálným, imaginárním světem. V románu Na jih od hranic, na západ od slunce potká hlavní hrdinu svou životní lásku, ale netuší, zdali je Šimamoto skutečná, nebo se mu jen zdá. A v Kafkovi na pobřeží je to podobné: ani Kafka Tamura si není jist, jestli jeho starší milenka skutečně existuje, či jestli je to jeho matka. Takže tu pořád máme oba světy. Pro mě je fyzická láska velmi důležitou formou komunikace mezi lidmi, při němž se mohou spojit dva protiklady.

 

- Takže sex je pro vás jakýmsi mostem, jenž spojuje náš život s paralelním světem?

- Ano. Víte, sex může být někdy jako sen. Někdy potřebujeme nějaké spojení mezi oběma světy, a ten most musí být dostatečně silný a inspirativní. Což fyzická láska může být, a proto je v mých knihách tak důležitá.

 

- Takže sex a sny jsou pro vás to samé?

- Dalo by se říci, že sex může zprostředkovávat kontakt s něčím, co leží vně nás. Takže ten druhý funguje ve fyzickém spojení jako médium. Jako spisovatel si myslím, že je potřeba vydávat se na druhou stranu a tuto zkušenost lidem zprostředkovávat. K tomu ovšem potřebujete vyvinout vlastní styl. Se snem je to podobné. Když sníte, také se vydáváte na hranice reality. A když se vzbudíte, sen je pryč. Ale když jste spisovatel a umíte napsat dobrý příběh, tak když se probudíte, sen zůstává s vámi a vy v něm můžete pokračovat.

 

- Proč se ve vašich knihách tak často objevují kočky?

- Víte, já jsem jedináček, takže v dětství jsem byl často sám. Takže jsem potřeboval někoho, s kým bych se mohl přátelit. A jediné stvoření, které jse měl neustále vedle sebe, byla moje kočka. Od té doby mám rád kočky. Nic jiného v tom nehledejte.

 

- V Kafkovi na pobřeží se objevuje druhá světová válka v podobě dvou dávných dezertérů, kteří střeží bránu vedoucí na onen svět. Jak ve vás tahle historická zkušenost rezonuje?

- Jako pro spisovatele je pro mě nejdůležitější paměť. Když píšu nějaký příběh, užívám k tomu své vlastní vzpomínky. Ale historie je kolektivní zážitek, zkušenost celé společnosti. Já se sice narodil až v roce 1949, ale i tak mám vzpomínky na válku. Přejal jsem prostě kolektivní paměť a osvojil si ji. V tomto smyslu jsou vzpomínky druhých na dobu, v níž jsem nežil, stejně důležité jako moje vlastní. A proto píšu o válce. Můj otec v ní bojoval a hodně mi o ní vyprávěl, takže jsem jeho vyprávění postupně začal považovat málem za své vlastní.

 

- S válkou se úzce pojí smrt.

- Když jsem začal psát, neměl jsem vlastně žádné ústřední téma. Narodil jsem se ve středostavovské, úplně průměrné rodině. Nebylo na ní nic podivného ani pokaženého. Nic traumatického. Neměl jsem nic. Kdybych byl zažil válku, bylo by o čem psát. Říkal jsem si, o čem bych asi tak měl psát. A tak jsem se rozhodl jít pod povrch, začít kopat velkou a hlubokou jámu, na jejímž dně bych mohl něco najít. Tak jsem začal kopat, a když jsem byl opravdu hluboko, na samém dně té studny jsem v temnotě cosi našel. Jinak řečeno, je to úplně jiný, jungovský svět, který leží hluboko ve vašem podvědomí. A v temnotě se dá zahlédnout spousta věcí. A to je přesně můj svět. Tam dole, v té tmě se dá mluvit s mrtvými. To není metafora. Ty lidi můžete vidět ve skutečnosti.

 

- Se smrtí souvisí i sebevraždy, které jsou v japonské společnosti i ve vašich knihách poměrně časté. Čím si to vysvětlujete?

- V Asii není sebevražda hřích, kdežto v zemích, které jsou založeny na katolictví, ano. V našem náboženství může být sebevražda aktem krásy. Ve válce takhle zahynula spousta lidí a dostalo se jim respektu a obdivu. Myslím, že je to taková japonská tradice. Japonci považují sebevraždu za cosi běžného. Pěkných pár lidí, které jsem znal, skončilo sebevraždou. Já jsem je přežil, a tak jsem o nich chtěl napsat, zaznamenat jejich osudy.

 

- Jedna za vašich povídek, Tony Takitani, se stala námětem k filmu, který měl loni premiéru. Jaký je váš vztah k tomuto médiu?

- V zásadě mě film moc nezajímá, nechce se mi převádět mé příběhy do filmové podoby. Vždycky jsem chtěl psát knížky. Ale kdyby přišel nějaký dobrý režisér a oslovil by mě, jestli by mohl udělat z nějakého mého příběhu film, mohlo by to být zajímavé.

 

- Máte nějakého oblíbeného režiséra?

- Mám rád Davida Lynche, protože ve svých filmech má stejné pojetí snů a paralelní reality jako já ve svých knihách.

 

- Jaký je podle vás největší rozdíl mezi západní a japonskou kulturou?

- Těch rozdílů je celá řada. Ale ten hlavní spočívá podle mého v tom, že západní kultura je postavená na logickém uvažování. A asijské kultury jsou spíše nelogické. Což má samozřejmě dobrou i špatnou stránku. Tak například, v Japonsku věříme na duchy. Kolem sebe máme pořád spoustu duchů a bohů, žijeme tady na zemi společně s nimi. Ale v západní kultuře je bůh jen jeden a sídlí nahoře. A duch je vždy tak zvláštní, neobvyklá věc. Když my chceme navštívit onen svět, není to tak složité: prostě se soustředíme na duchy kolem sebe. Kdežto v západní kultuře musí člověk k tomu, aby se setkal s druhou stranou, udělat spoustu věcí. Vezměte si třeba takového Orfea. Když se chtěl setkat s Eurydikou, musel sestoupit do podsvětí a pak ještě splnit spoustu dalších úkolů, přednést píseň a podobně. Podobný mýtus máme i v Japonsku. Je o muži, který ztratil svou ženu a chtěl se s ní ještě jednou potkat. Ale měl to mnohem jednodušší než Orfeus: prostě si všímal, co se děje kolem něj. To je podle mého ten největší rozdíl.

 

Richard Olehla, MFDnes

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

  • Pred 1 mesiacom...
  • Pred 3 mesiacmi...

Zomrel významný básnik Milan Rúfus

 

Významný slovenský básnik a autor viac ako tridsiatich kníh, Milan Rúfus, zomrel dnes ráno o 6:25 vo Fakultnej nemocnici s poliklinikou Bratislava.

Agentúru SITA o tom informovala hovorkyňa FNsP Bratislava Rút Geržová. Umelec bol pre problémy so srdcom hospitalizovaný už viac ako dva týždne. Vo štvrtok získal vysoké štátne vyznamenanie Pribinov kríž I. triedy za mimoriadne zásluhy o kultúrny rozvoj Slovenskej republiky, jeho národný a sociálny étos, ktoré za neho prebrala manželka.

 

Básnik, literárny historik, prekladateľ a esejista Milan Rúfus sa narodil 10. decembra 1928 v Závažnej Porube, tu navštevoval aj ľudovú školu. Už počas štúdií na gymnáziu v Liptovskom Mikuláši mu v roku 1944 uverejnil prvú báseň časopis Prameň; postupne publikoval aj v iných časopisoch. V rokoch 1948-1952 bol poslucháčom Filozofickej fakulty UK v Bratislave. V tom období účinkoval ako konferencier a recitátor v súbore Lúčnica. V rokoch 1952-1989 až do odchodu na dôchodok prednášal na Katedre slovenskej literatúry a literárnej vedy UK v Bratislave. Dva roky (1971-1972) pôsobil na univerzite v Neapole. Od roku 1990 žil na dôchodku v Bratislave.

 

Rúfus má od svojho vstupu do literatúry v roku 1956 zásadný podiel na formovaní modernej slovenskej poézie. Debutoval básnickou zbierkou Až dozrieme, ktorá znamenala výrazný posun dobového chápania poézie. Čitateľsky najpopulárnejšie sú stále Modlitbičky, ktoré vychádzajú na Slovensku až v stotisícových nákladoch. Je viacnásobným kandidátom na udelenie Nobelovej ceny za literatúru. Patrí medzi najprekladanejších slovenských básnikov v zahraničí, jeho verše vyšli v prekladoch už v takmer 20 jazykoch. Stal sa národným literárnym symbolom vďaka priezračnosti a jednoznačnosti básnického posolstva a humanistickému smerovaniu jeho tvorby.

Zdroj : SITA

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

A ďalší literárny velikán je v knižnom raji :lol: si pamätám ako sme skoro všetci recitovali jeo básne.

 

Treba spomenúť aj že 1. januára 2009 zomrel rakúsky spisovateľ Johannes Mario Simmel, ktorého romány si obľúbil celý svet. A niet sa ani čo čudovať :)

 

Zbohom pán Simmel :)

Obrázok

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

aka dobra tema, ani neviem ze tu taka bola :lol:

 

- Máte nějakého oblíbeného režiséra?

- Mám rád Davida Lynche, protože ve svých filmech má stejné pojetí snů a paralelní reality jako já ve svých knihách.

toto som presne povedala kamoske po precitani knizky Kafka na pobrezi, ze mi to pripomina serial Twin Peaks od Lyncha, tak som rada ze to nebol len taky moj divny pocit :-)

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

  • Pred 3 týždňami...

Vo veku 76 rokov zomrela nedávno ďalšia osobnosť svetovej literatúry:

americký spisovateľ a držiteľ Pulitzerovej ceny John Updike

príčinou jeho úmrtia bola rakovina pľúc :lol:

 

John Hoyer Updike

 

Born: 18 March 1932

Died: 27 January 2009

 

Obrázok

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

  • Pred 10 mesiacmi...

toto je podľa mňa rozhodne zaujímavosť z literárneho sveta ... trochu ma z toho mierne prekotilo, ale to je len môj názor ...

 

dnes sa peniaze dajú vyrobiť z kdečoho, ja neviem, či je naháňanie zombie v klasickej literatúre práve prevládajúci vkus, keď má knižná podoba takú čítanosť, ale keď si vybavím, že kedysi čitatelia detektívok museli mať výčitky svedomia, že čítajú "pokleslú" literatúru ...hm.

 

Pýcha a predsudok. Spolu so zombiami

 

 

Nová verzia knižnej klasiky vznikla ako dielo autora Setha Grahame-Smitha, ktorý ponechal 85 percent pôvodného textu a doplnil ho o hororové scény, v ktorých Elizabeth Bennetová bojuje s krvilačnými nemŕtvymi.

 

Kniha vyšla v apríli 2009 a dostala sa na tretiu priečku najpredávanejších titulov podľa New York Times.

....

 

"Takže som si spravil zoznam klasických románov na jednej strane a zoznam elementov, ktoré by tieto diela mohli zdokonaliť – piráti, roboti, nindžovia, opice a tak ďalej. Keď som nakreslil čiaru medzi knihou Pýcha a predsudok a zombíkmi, vedel som, že mám svoj titul a bolo ľahké si predstaviť, ako bude kniha fungovať,"

 

nuž tak.

a prosím úprimne, ako sa vám ten nápad páči, budete to čítať, prečo je to jeden z najpredávanejších titulov ?

 

a autor ešte neskončil :

Spisovateľ, ktorý pri tvorbe využil vypršanie autorských práv na originálne dielo, chystá aj podobné verzie ďalších klasických diel. Ďalším v poradí je román Rozum a cit, v ktorom sa budú hlavní hrdinovia vyrovnávať s inváziou obrovských homárov, zúrivej chobotnice, dvojhlavých hadov a iných príšer.

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

toto je podľa mňa rozhodne zaujímavosť z literárneho sveta ... trochu ma z toho mierne prekotilo, ale to je len môj názor ...

 

dnes sa peniaze dajú vyrobiť z kdečoho, ja neviem, či je naháňanie zombie v klasickej literatúre práve prevládajúci vkus, keď má knižná podoba takú čítanosť, ale keď si vybavím, že kedysi čitatelia detektívok museli mať výčitky svedomia, že čítajú "pokleslú" literatúru ...hm.

 

Pýcha a predsudok. Spolu so zombiami

 

nuž tak.

a prosím úprimne, ako sa vám ten nápad páči, budete to čítať, prečo je to jeden z najpredávanejších titulov ?

 

a autor ešte neskončil :

 

 

Pred viacerymi desiatkami rokov, som cital jednu sci fi poviedku, kde okrem ineho popisovali ako vychadzali diela klasickej literatury v upravovanej podobe, ci uz ako komixy, alebo doplnene o sado/maso hororovo akcne sceny, konkretne tam bolo popisovane dielo Anna Karenina odohravajuce sa v bordeli, pricom sa hlavna hrdinka presuka od piky az do vedenia podniku.

 

Netusil som ze sa toho dozijem aj v reale.

 

Tesim sa na vydanie Vtakov v trni, ktore bude o pedofilnom knazovi posobiacom v prostredi chramoveho chlapcenskeho spevackeho zboru ....

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

podľa toho, ako sa autor hotuje sprzniť tie ďalšie knihy, nemyslím, že mu stačí pedofilný kňaz.

okrem toho tam budú obrie pavúky a zmutované klokany so šiestimi očami, všetky austrálske hady budú mať na oboch koncoch hlavy s jedovatými zubami a namiesto toho, aby to všetko útočilo na seba navzájom, bude to riediť kňazovi nádejné stádo ...

 

toto je otras.

 

keď si spomeniem na iné sci fi, bradburyho, kde sa učili ľudia naspamäť klasiku, aby ju zachránili pre budúcnosť ...

 

a najhoršie je, že si za pár rokov kopa ľudí nespomenie, že bolo aj niečo pôvodné ... na to dám krk.

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

vsak zapletka bude o tom, ako bude knaz branit svoje stado pred potvorami, aby mu neubudalo

 

nespomenie, uz teraz som narazil na par pojmov, ktore mali povodne uplne iny vyznam a v povedomi mladsej generacie sa jednoducho spojili s nejakou hudobnou skupinou, alebo nejakym akcnym filmom

 

ten Bradbury bol klasika Fahrenheit :lol:

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

ano, bol to Fahrenheit 451 :lol:

 

nepotreboval tam ani zombies, bolo to dosť strašné len jednoduchým ľudským konaním.

ako 1984 .. hoci to nie je podľa mňa práve najsamlepšie kniha pod slnkom, ale len ľudské konanie je mrazivejšie než armáda obrovských chobotníc.

 

ako pochodí tento autor so svojimi ostatnými zmenami, som zvedavá. keď táto vystrelila do prvých priečok čítanosti

predpokladám, že dobre zarobí a určite má na to Rozum aj cit :)

 

stretla som sa s tým aj ja, skupiny, kus textu z niečoho, pomenovanie niečoho, staré knihy sú dobré na kdečo, nespomeniem si ani ja, len si pamätám, že som kedysi aj na xate komusi čosi vysvetľovala, že je to ináč :)

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

Je jednoduche zaujat potokmi krvi a kusmi masa rozvesanymi po okoli.

Malokto je schopny napisat dobry horror len s naznakmi, ako to robil napriklad Sir Alfred Joseph Hitchcock

 

Klasika je film Omen, stretol som sa s mladymi co nevedeli pochopit ze je to aj normalne slovo, ktore ma svoj vyznam a nie je to nejake tajomne zaklinadlo.

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

No jasne, a o takych 50 rokov sa niekto rozhodne, ze z novodobej, krvilacnej a hororovej knihy Pycha a Predsudok spravi iba cistu romancu, pretoze ta tu urcite este nebola... A ludia uz budu taki zmagoreni, ze to i akceptuju.

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

Seth Grahame-Smith nie je prvý, len nacpáva klasiku hrôzostrašnejšími netvormi, viac príšer, nemŕtvych a obrích netvorov. / už "prepracovaná" Pýcha a predsudok /

 

Václav Gatarik premenil Kafkovu Premenu na komiks, pred ním to spravil už Američan Peter Kuper

 

Kuperova Premena bola milšia na pohľad. Bola podobná až filmovej animácii. Kresby pretkávali úseky z Kafkovho textu.

 

Gatarikovo spracovanie zapadá do predstavy modernej prerábky – je jednoducho škaredšie a najmä hrôzostrašnejšie. Jeho kresby sú surovejšie, jeho ľudia majú viac rysy zvierat či iných tvorov, nevyzerajú však ľudsky. Možno sa len autor snažil priblížiť ich charaktery a možno sa len snažil zapadnúť do štýlu prerábajúcich autorov.

za málo práce veľký úspech a ešte väčšie peniaze... ?

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

kolosálna hlúposť... teda ani nie hlúposť, skôr rúhanie, ale tak keď to niekomu vynáša pekné prachy, niet sa čomu čudovať. popravde ma to v dnešnej dobe vôbec neprekvapuje /keď môže byť to ufo lady gaga vyhlásené za módnu ikonu roka.../. len je škoda, že takáto zhovadená verzia dosiahla tretie miesto v predajnosti. môžem len dúfať, že práve tieto horror verzie možno dosiahnu, že ľudia siahnu aj po klasike, z ktorej to vychádza /aj keď o tom silne pochybujem/

 

a aby som odpovedala aj na game-inu otázku, nie, čítať to nemienim, mňa takéto mŕtve zombie, potoky krvy, zvláštne úkazy, nebavia ani v knihách, ani vo filme. možno by som si to prečítala čisto len preto, aby som si na to schuti zanadávala

 

fakt mi až zle došlo z toho

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

už len čakám, kedy sa ktosi pustí do samotného Frankensteina a zpríšerní chudáka príšeru ...

 

myslím, že čítať pôvodnú klasiku bude len malé percento tých, ktorí vytiahli toto monštrum na tretie miesto rebríčka

zrejme je tam niekoľko druhov čitateľov ... tí, ktorí čítajú aj bežne, aj klasiku, a ocenia to ako recesiu

tí, ktorí aj tak iné nečítajú, len čo je práve čítať in a je o čom na večierkoch rozprávať

tí, ktorí čítajú len toto, v akejkoľvek podobe

tí, ktorí čítajú kdečo iné a potrpia si na klasiku, nech je akákoľvek

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

Otrasné...

A ešte ho titulujú spisovateľom!

Chudák, ktorý nevie ako zarobiť prachy, jedine tak...

A tretie miesto v predajnosti? Nechápem... Ja by som bola taká zhnusená, že by som tú knihu ani do ruky nezobrala. :lol:

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

  • Pred 5 týždňami...

Vo veku 91 rokov nás opustila dneska obrovská osobnosť svetovej literatúry

skvelý americký prozaik z New Yorku a autor svetoznámeho diela Kto chytá v žite

J.D. Salinger ... odchádza na večný odpočinok - nech mu je zem ľahká

 

 

Jerome David Salinger

 

Born: 1 January 1919

Died: 27 January 2010

 

Obrázok

 

btw. presne pred rokom zomrel John Updike :lol:

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

  • Pred 3 týždňami...

Britský spisovateľ a známy džokej Dick Francis zomrel dnes vo veku 89 rokov vo svojom dome na karibskom ostrove Gand Cayman, ktorý je súčasťou Kajmaních ostrovov.

 

Oznámil to v Londýne jeho syn Felix.

 

Podľa svojho vydavateľa autor netrpel v bezprostredne pred smrťou žiadnou chorobou, cítil sa však čoraz slabší. Francisove diela z prostredia dostihového športu zaujali čitateľov na celom svete. Slovensko navštívil rokoch 1995 a 2001. Väčšina jeho diel sa stala bestsellermi. Predalo sa z nich viac ako 70 miliónov výtlačkov.

 

Čítajte viac: http://kultura.sme.sk/c/5241050/zomrel-dick-francis-kral-dostihovych-detektivok.html#ixzz0fXqaJqoD

 

(* 31. október 1920 - † 14. február 2010)

Obrázok

 

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

  • Pred 7 mesiacmi...
  • Pred 2 mesiacmi...

Slovenka žijúca vo Fínsku získala najprestížnejšiu fínsku literárnu cenu.

 

http://www.plusky.sk/kultura/spisovatelka-slovenskeho-pvodu-ziskala-cenu-vo-finsku/

 

Táto správa ma veľmi zaujala, hádam sa teda tá kniha dostane nejakým spôsobom aj k nám na Slovensko, určite by som si ju prečítala. :)

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

  • Pred 1 rokom...

:hmmm: ... všetko je to tak "pritiahnuté" za vlasy a asi toto ani sem nepatrí, ale keď Agátha je Agátha ...

 

O tom, že ani sláva, úspech, či peniaze lásku nezabezpečia sa koncom roku 1926 presvedčila, vtedy už známa spisovateľka Agatha Christie. Manžel Archie jej totiž pár týždňov pred Vianocami oznámil, že sa zaľúbil do inej ženy a chce rozvod! Nasledovala búrlivá hádka, po ktorej Agatha so slovami, že potrebuje ísť na vzduch, zobrala kabát a buchla dverami. Písal sa 8. december 1926 ... večer sa domov nevrátila a neobjavila sa ani na nasledujúci, ani na ďalší deň. Našlo sa síce jej nabúrané auto, ale po spisovateľke, či už živej, alebo mŕtvej nebolo ani chýru, ani slychu. Médiá vyzývali potenciálnych únoscov aby sa ozvali, okolo 15-tisíc dobrovoľníkov prehľadávalo okolie jej domu a dokonca po prvýkrát v histórii Británie boli na hľadanie osoby použité lietadlá ... a keď si už všetci začali zúfať, objavila sa. Dňa 19. decembra ju našli v hoteli Old Swan, kde bola ubytovaná pod menom Theresa Neel z Kapského Mesta. Kde sa však v skutočnosti tých niekoľko dní nachádzala Agátha nikdy neprezradila, a keď v roku 1976 zomrela, svoje tajomstvo si zobrala do hrobu. A zdalo sa, že tam aj navždy ostane.

 

A aj ostalo ... ale len do roku 1979, kedy hollywoodska jasnovidka Tamara Rand zverejnila, že sa počas špiritistickej seansy dostala do tranzu a začala písať v jazyku, ktorý nepoznala. Ukázalo sa, že napísala meno ulice v Istanbule a názov hotela na tejto ulici. Vzápätí sa jej zjavil duch Agáthy Christie a oznámil, že v izbe číslo 411 nájde kľúč ku skrinke, v ktorej sa nachádza denník aj s informáciami o tom, kam sa na tých 11 dní stratila. Hotel Pera Palace pre Agathu neznámy nebol, niekoľkokrát tam bola ubytovaná, keď sprevádzala svojho druhého manžela Maxa Mallowana pri jeho archeologických výpravách, dokonca v izbe č. 411 napísala jeden zo svojich najslávnejších románov Vražda v Orient Expresse.

 

Jasnovidka sa pokúsila dostať sa opäť do tranzu, aby sa jej podarilo zistiť, kde presne sa kľúč nachádza ... a podľa "pokynov" kľúč naozaj našli ... za dverami, kde sa spája dlážka so stenou. "Duch" tiež oznámil, že keď sa kľúč dostane do rúk jasnovidky, dá jej "pokyn", kde treba hľadať skrinku s denníkom. Tu sa zatiaľ celý "objav" konči ... riaditeľ hotela odmietol kľúč do Anglicka vydať, a to aj napriek tomu, že filmová spoločnosť mu ponúkla dva milióny dolárov. Kľúč napokon skončil v bankovom sejfe v Istanbule a tam ostáva dodnes.

V januári 1986 sa v hoteli, v izbe číslo 511 podarilo nájsť ďalší kľúč, a tak záhada dostala nový rozmer ...

http://lesk.cas.sk/clanok/89699/spisovatelka-agatha-christie-po-nevere-manzela-zmizla.html

http://www.bux.sk/buxcafe/aktuality/christie-aktualita.html

http://www.pluska.sk/zaujimavosti/agatha-christie-davala-vrahom-zbrane-aj-jed.html

Odkaz na príspevok
Zdieľať na iných stránkach

Vytvorte si účet alebo sa prihláste, aby ste mohli písať príspevky

Ak chcete odoslať príspevok, musíte byť členom

Vytvoriť konto

Zaregistrujte si nový účet v našej komunite. Je to ľahké!

Zaregistrovať si nové konto

Prihlásiť sa

Máte už konto? Prihláste sa tu.

Prihlásiť sa teraz
×
×
  • Vytvoriť nové...

Dôležitá informácia

Táto stránka používa súbory cookies, pre zlepšenie používania stránok tohto webu. Pre viac informácií kliknite sem. Ďalšie informácie nájdete na stránke Zásady ochrany osobných údajov