Detektívky

väčšinu tých autorov som nepoznal a ani nepoznám

 

Musím tě uklidnit, phersu, ani já všechny neznám. :) I když je tu v těch medailóncích uvádím. Respektive některé znám jenom podle jména – a o některých opravdu slyším poprvé.

 

Čerpám z takového přehledu detektivních autorů, kteří u nás vydali alespoň jednu knihu, je jich tolik, že bys s nimi řeku zastavil, člověku se ani nechce věřit, co všechno u nás vychází. Většinu těch spisovatelů, jak říkám, neznám. Takže (kromě těch klasických a notoricky známých) vyzobávám jenom ty, o kterých si myslím, že by alespoň někoho mohly zaujmout, nebo kteří jsou něčím zvláštní, ať už svým životem nebo třeba tím, o čem píší…

 

Např. zítra mají narozeniny John Sandford (23.2.1944, Iova, USA), kterému v Čechách vyšlo asi 20 detektivek (všechny mají ve svém názvu slovo oběť: Pravidla oběti, Oběť ve stínu, Oči oběti atd.) a Jan Cimický (23.2.1948, Praha) , český psychiatr, který napsal už také pěknou řádku detektivek, ale to bychom se v medailóncích utopili, kdybych tu měl každého uvádět…

 

Tak vidím, game, že tě Kočky dostaly. :) Lilian Jackson Braunová je svým způsobem fenomén – a upřímně neznám nikoho, koho by nechala vlažným. Prostě ji buď lidé neznají – a nebo se pro ně stane drogou.

Jenom nechápu jednu věc: proč se doposud nenašel producent, který by alespoň pár dílů s Qwillem a jeho potvůrkami natočil… Asi je tam holt málo střílení… Jak jinak si tu záhadu vysvětlit? :smilieee:

Páni, phersu, tos tedy máknul, klobouk dolů, to je skoro diplomka… (Přiznej: že tys uvěřil tomu, že nám tu fakt za ty řádky platí…? :smilieee: )

 

Pokusím se stručně odpovědět na tvé dotazy.

 

Boileau – Narcejac:

Sám nevím, proč jsem tehdy do toho výčtu tyhle dva pány uvedl. Jak koukám, zmínil jsem je hned ve svém druhém příspěvku tady na fóru, to jsem se tehdy ještě rozkoukával, jen tak jsem brouzdal pamětí a nahazoval do stroje jména, na která jsem v hlavě narážel… a nejspíš jsem při tom ani moc nepřemýšlel… A tak, když jsem si dneska přečetl tvůj příspěvek, celý den jsem marně pátral v paměti, co jsem to vlastně od Boileaua – Narcejaca četl. Určitě si vzpomínám na Poslední stránku deníku, ale to je tak asi všechno. Nejspíš jsem četl i Třikrát hlavní viník náhoda (obsahuje romány Dohrát až do konce, Operace petrklíč a V kleštích), už prostě proto, že tu knihu vlastním, ale vůbec si nepamatuji, o čem to bylo. Takže uvedl-li jsem je tehdy jako své oblíbené autory, byl to vlastně přešlap, v hlavě mi zůstala jejich jména, ale o čem byly jejich knížky už se někam vykouřilo… Takže ne, nepatří k mým oblíbencům – taky jsem o nich od té doby už nemluvil…

 

hej uveril som že sa platí za riadky a nič neprišlo :)

 

k tým dvom sa ešte na chvíľu vrátim - ono keď si ich tam spomenul tak som sa dosť aj zarazil, som si najskôr myslel že som čítal asi nejakú ich prvotinu alebo niečo nevydarené ako sa každému spisovateľovi stane, a som rád že si mi to tu objasnil, že nebola chyba vo mne ale v tých dvoch :)

 

Musím tě uklidnit, phersu, ani já všechny neznám. :) I když je tu v těch medailóncích uvádím. Respektive některé znám jenom podle jména – a o některých opravdu slyším poprvé.

 

preto sa vyvarujem neznámym autorom hlavne pri detektívkach a preto si vyberám autorov osvedčených vekom, alebo keď mi ich niekto kto sa tomu vyzná odporučí, inak som moc fajnovučký :)

preto sa vyvarujem neznámym autorom hlavne pri detektívkach a preto si vyberám autorov osvedčených vekom, alebo keď mi ich niekto kto sa tomu vyzná odporučí, inak som moc fajnovučký :vystraseny:

 

 

Jsou okamžiky (a ty v mém životě jednoznačně převažují), kdy se člověk uchyluje k autorům osvědčeným prostě proto, že v té chvíli má chuť přesně na tohle. Nechce žádné experimenty, ale jistotu. Jako když si pustíš v TV film, který jsi už viděl desetkrát... :)

 

Ale pak jsou chvíle, kdy zatoužíš po čerstvém masíčku :) – a to je potom takové menší dobrodružství. Mnohdy to dopadne tak, jak píše game, že si domů nataháš všelijaký brak, a jediným výsledkem je lítost nad ztraceným časem. Tahle zklamání zažívám často – a znám je jako své boty. Ale občas v té hlušině na nějakou tu zlatou žilku přece jenom natrefíš – a o to pak je radost větší.

 

Díky tomuto experimentování jsem objevil Lilian Jackson Braunovou a její Mačičky (viz kopice mých a gameiných předešlých příspěvků), Kjell Ola Dahla a především Ake Edwardsona (když nepočítám Stiega Larssona, ke kterému mě nedovedla intuice a štěstí při prohrabávání se hlušinou, nýbrž úchvatné recenze v tisku).

 

Ale ještě jednoho autora jsem v loňském roce objevil – a kvůli němu tenhle příspěvek dneska vlastně píšu. O tom autorovi tu zatím nepadlo ještě nikdy ani slovo – a já ho chci zmínit prostě proto, že na mě zapůsobil jako zjevení.

 

Jmenuje se Čchiou Siao-lung – v anglické transkripci Qiu_Xiaolong) – a v Česku od něho vyšla zatím jediná kniha Smrt ve stínu Mao Ce-tunga (původní název Smrt rudé hrdinky – Death of a Red Heroine).

 

Díky nedávné návštěvě čínského prezidenta ve Spojených státech se ve sdělovacích prostředcích hodně hovořilo o Číně. Především o jejím ekonomickém růstu. A vlastně se o ní hovoří pořád, prezident neprezident. Stále jsme konfrontování s čínskou konjunkturou, Čína je nám prezentována jako prosperující země, jsou nám předkládány fascinující záběry na čínská velkoměsta, na mrakodrapy, luxusní vozy, sebevědomé lidi na ulicích… Koho by nezajímalo, jak tihle lidé žijí?

 

Čchiou Siao-lung se na tuhle otázku pokouší dát odpověď.

 

Na jedné straně obludná moc komunistické strany, papaláši s neomezenou mocí, politický tlak nadřízených – a na druhé straně třígenerační rodiny, žijící v jednopokojových bytech se společnou kuchyní pro celé patro, všudepřítomný strach, neustálý boj s vlastním svědomím…

 

Lépe než já o této naprosto výjimečné detektivce pohovoří recenze:

 

Takže, phersu, sice nejsem ten, kdo se v tom vyzná, ale knihu rozhodně, rozhodně, rozhodně doporučuji, nejen tobě, ale úplně všem. A už se těším na další Čchiou Siao-lungovu detektivku, snad má vyjít letos…

 

Další odkazy:

 

odkaz na knihu

 

en.wikipedia

 

Ještě malý dovětek: neděste se, že autorem je Číňan. V jeho případě cenzura nefunguje. Je to emigrant, žije s rodinou v Americe a přednáší na univerzitě v St. Louis čínskou literaturu.

:D

 

Léo Malet

 

*7. března 1909 Montpellier, Francie – † 3. března 1996 Chatillon, Francie

 

 

Legendární klasik francouzské drsné školy.

 

Začínal jako zpěvák a šansoniér v montmartském kabaretu, mezi jeho přátele patřili například básník André Breton nebo malíř Yves Tanguy. Sám Malet se k těmto surrealistům připojil a ve 30. letech publikoval vlastní poezii. Během války ovšem přesedlal na detektivní žánr, který ve Francii do té doby poněkud skomíral. Vydávaly se pouze detektivky přeložené z angličtiny a opravdová francouzská drsná škola s Francouzem coby hlavním hrdinou chyběla. Proto když roku 1943 vyšla Maletovi první kniha 120, rue de la Gare, okamžitě si vysloužila velkou pozornost a oblibu čtenářů. Dalších 50 let pak Léo Malet tvořil romány, kterými se zapsal do panteonu detektivní literatury.

 

Byť ovlivněn Chandlerem a Hammettem, má Maletův hrdina soukromý detektiv Nestor Burma svá vlastní specifika a jemnůstky.

 

Knih s Nestorem Burmou je přes třicet, z toho polovina spadá do série s názvem Nové tajnosti pařížské. („Nové“ proto, že mají odkazovat a vzdávat čest klasickému sociálně-dobrodružnému románu Tajnosti pařížské od Eugena Suea.) Každý z řady Nových tajností se odehrává v jiné čtvrti Paříže. I když jich tudíž mělo původně být 20, autor stihl dokončit pouze 15 z nich.

 

Prvního filmového zpracování se Nestor Burma dočkal již v roce 1946, následovalo dalších 5 celovečerních filmů. Od roku 1991 až do nového milénia běžel také televizní seriál se jménem hrdiny v názvu, hlavní roli ztvárnil Guy Marchand.

 

Po Maletově smrti roku 1996 byla dokonce na jeho počest vydána speciální poštovní známka s motivem jeho ironického soukromého detektiva.

 

 

Tady jsou jedny stránky v angličtině - i se zajímavými odkazy na filmové přepisy Maletových knih.

 

Česky vyšlo:

 

Třikrát Nestor Burma (Odeon, 1967; Za Louvrem vycházelo slunce, Medvídek a kalhotky, Krysy z Montsouris)

Nádražní ulice 120 (120, rue de la Gare; Kra, 1995)

Slunce vycházelo za Louvrem (Soleil nait derriére le Louvre; XYZ, 01/2009)

Kilometry rubáše (Kilomtres de linceuls; XYZ, 09/2009)

 

 

(Zdroj: Mikika)

už mám za sebou tri Agathy Christie s jej Poirotom (Vražda v Mezopotámii, Smrť na Níle, Karty na stole) a ešte pár ich mám napočúvaných a musím povedať že to je super, zamiloval som si jej štýl akým píše, je tam cítiť tú britskosť, ktorú mám tak rád v knihách a vo filmoch a naviac Poirotove hlášky aký je nadpriemerný, a jeho fúzy a ďalšie a ďalšie veci su proste neodolateľné.

 

Inak škoda že len jeden preklad bol spravený tak ako Christie písala Poirotovu reč t.j. skomolenou, jednoduchou angličtinou prekrývanú neanglickými výrazmi, čo je škoda bolo to také autentičnejšie ale ten druhý preklad bol zase dobre spravený, kvôli tomu že pod čiarkou boli vysvetlené francúzske výrazy (bo o francúzštine nemám vážne ani tucha) tak mi stúpol rating voči tomu prekladu :D

 

 

no a ešte som chcel spomenúť pred týždnom som dočítal posledné príbehy so Sherlockom Holmesom, ktorý je moja srdcovka a už nič viac nie je čo som nečítal :D, po prečítaní posledného slova som sa cítil taký prázdny, že už to skončilo, viac nie je Sherlock ktorého som nečítal, keď si ho v budúcnosti zoberiem tak len ako rekapituláciu a už nebudem s ním objavovať a zažívať nové príbehy :D, ale ďakujem Sherlockovi a taktiež dr.Watsonovi s ktorými som strávil nejaký ten čas a fakt som užíval tie príbehy a vôbec pánovi Doylovi že to napísal :D no čo no trošku nostalgie nezaškodí :D

Smutníš, phersu, že ti skončil Holmes. A teď si vezmi, jak museli být šokováni současníci Sira Arthura Conana Doylea, když nechal Holmese bez jakéhokoli varování zemřít. Jenže těm stačilo tak dlouho bombardovat redakci nesouhlasnými dopisy, až Mr. Doyle podlehl a nechal svého hrdinu vstát z mrtvých. Což ovšem už dneska jaksi nejde. Jedině sáhnout po Doyleových následovnících, kteří pokračovali v zaznamenávání Holmesových a Watsonových osudů…

 

Dneska tu máme dalšího Francouze, ovšem na rozdíl od Maleta ten dnešní patří k mým favoritům!

 

 

:D

 

Sébastien Japrisot

 

*4. červenec 1931, Marseille, Francie, † 4. březen 2003, Vichy, Francie

 

 

 

Sébastien Japrisot, vlastním jménem Jean Baptiste Rossi, je vedle Georgese Simenona pokládán za nejvýznamnějšího frankofonního autora kriminálních příběhů a literární kritikou bývá obvykle stavěn i nad něj. Říkalo se mu francouzský Graham Greene.

 

Měl přistěhovalecké kořeny, jeho prarodiče přišli do Francie z jižní Itálie. Studoval na Sorbonně a už v 17 letech zaujal pozoruhodným milostným románem Les Mal-Partis, který však zaujal spíš kritiky než čtenáře.

 

Několik let pracoval v reklamní agentuře. Když mu filmaři (po úspěchu jeho prvotiny) učinili lákavou nabídku a přidali se i nakladatelé, vyhověl jim dvěma majstrštyky, které zaznamenaly okamžitě a ohromný čtenářský úspěch. Byla to Past na Popelku a Vražda v expresu (což je trochu zavádějící český překlad).

 

Obě knihy byly okamžitě zfilmovány a od tohoto okamžiku sklízel Japrisot čtenářskou slávu i literární a filmové ceny prakticky se vším, na co sáhl. Připomeňme jen Dámu v autě s brýlemi a puškou, Sbohem, příteli (Adieu, l´ami - česky nevyšlo), Cestujícího v dešti, Zajícův běh přes pole (La Course du lievre travers les champs - česky nevyšlo), Vášeň žen atd., až po snad jeho největší literární triumfy (přinejmenším podle hodnocení experty na „vážnou“ literaturu): Vražedné léto (1. vyd. 1977) a Příliš dlouhé zásnuby (1. vyd. 1991).

 

Byl a dosud je překládán do spousty jazyků, zaznamenal a zaznamenává neuvěřitelná množství reedic a za života obdržel mnoho literárních a filmových cen a uznání, od Grand Prix de Littérature policière (1963) za Past na Popelku a Le Prix d´Honneur (1966) za Dámu v autě, s brýlemi a puškou, až po Prix Interallié za Příliš dlouhé zásnuby (1991) a cenu britské Crime Writer´s Association za totéž.

 

Česky vyšlo

 

Cestující v dešti (Nava, 1994; přel. Jiří Žák)

Dáma v autě s brýlemi a puškou (La Dame dans l'auto avec des lunettes et un fusil, 1966 ; Mladá fronta, 1976, edice Smaragd sv. 75 ; Motto, 2000; přel. Anna Beková)

Past na Popelku (Piége pour Cendrillon ; Mladá fronta, 1968 a 1970; Melantrich, 1997; Motto, 2002; přel. Fr. Zvěřina)

Příliš dlouhé zásnuby (Un long dimanche de fiançailles, 1991; Ikar, 2005; přel. Veronika Sysalová)

Vášeň žen (La Passion des femmes; Mustang, 1995; přel. Josef Žák)

Vražda v expresu (Compartiment tueurs, 1962; Odeon, 1970; přel. Josef Hajný)

Vražedné léto (L'étÉ meurtrier, 1977; Mladá fronta, 1984; Melantrich 1995; přel. Vladimír Binar)

 

(Zdroj: P.J.)

 

................................

 

:D

Několik osobních poznámek k Sébastienu Japrisotovi.

 

Neznám všechny jeho román, ale ty, které se mi dostaly do ruky, patří mezi to nejlepší, co jsem v životě četl!

 

Vražda v expresu: klasický, silně nadprůměrný příběh o vyšetřování vraždy. :D

 

Past na Popelku: skvěle napsaný, geniálně vystavený a navíc od začátku do konce napínavý příběh, na který se vám nepodaří zapomenout. Jak tohle mohl vymyslet? Film, natočený podle tohoto románu (zde) má na csfd 94%!!! :D

 

Dáma v autě s brýlemi a puškou: Totéž! Story o něčem, co připomíná chybu v Matrixu. Neznám nikoho jiného, kdo by dokázal vymyslet obdobně konstruované zápletky! :D

 

Příliš dlouhé zásnuby: Tenhle román jsem nečetl, zato jsem viděl film s Audrey Tautou v hlavní roli (zde). Určitě velmi zajímavý příběh, kultivovaně natočený (2 nominace na Oskara), pod oněch 78% na csfd bych se podepsal. ;)

 

Vražedné léto: Forrest Gump by na mém místě řekl: úplně nejvíc nejlepší Japrisotův román na světě. Uhrančivá knížka, o které bych mohl hovořit znovu a znovu až do umdlení. Kdybych měl jmenovat pět knih, které mě v životě nejvíce zasáhly, bylo by Vražedné léto rozhodně mezi nimi. A skoro určitě by se umístilo na stupni nejvyšším.

Dodnes si pamatuji vše, co následovalo, když jsem román v roce 1984 přečetl poprvé. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Byl to pro mě asi stejný zážitek, jako když si uděláte smaženici z lysohlávek. Ta knížka mě doslova sešrotovala. Několik dní jsem hledal ztracenou rovnováhu, pohyboval se v jakémsi polosnu a moje myšlenky se k ní neustále znovu a znovu vracely. Se stejnou neodbytností, s jakou si škrábeme svědící místo na těle. Střípky příběhu v mé hlavě pořád, i po několika dnech, ještě vzájemně reagovaly jako chemické prvky, přetavovaly se do nových sloučenin a ty potom jako částečky puzzle zapadaly na svá místa ve výsledném obrazu. Možná až po týdnu v mé hlavě konečně všechno secvaklo dohromady, minulost i přítomnost hrdinů, a já byl konečně schopen vidět celou knihu z náležitého nadhledu.

Palčivě silný příběh, který svojí stavbou připomíná gotický chrám.

Viděl jsem i film (zde), a byť má na csfd 83%, zdá se mi, že poměřovat ta dvě díla znamená srovnávat nesrovnatelné… Jinými slovy: kniha je 100x lepší! :D :D ;)

 

........................

 

(……???)

Smutníš, phersu, že ti skončil Holmes. A teď si vezmi, jak museli být šokováni současníci Sira Arthura Conana Doylea, když nechal Holmese bez jakéhokoli varování zemřít. Jenže těm stačilo tak dlouho bombardovat redakci nesouhlasnými dopisy, až Mr. Doyle podlehl a nechal svého hrdinu vstát z mrtvých.

 

toto mi najskôr tak trochu vadilo, že sa nechal ukecať aby napísal ešte niečo keď raz skončil tak skončil, to ako športovci ktorí raz skončia na vrchole slávy a potom sa rozhodnú po roku že sa vrátia a už to nie je ono preto som aj tak dlho odkladal posledné príbehy

 

ale nakoniec to nebolo až tak hrozné, príbehy síce boli slabšie od predchádzajúcich ale aj tak dobré a pobavil som sa u nich :D

 

a nesiahnem po Doylovych nasledovnikov, tomu sa určite budem vyvarovať nenechám si pokaziť atmosféru a kúzlo ktorú nemôže žiadny náhradník napísať tak ako pôvodný autor

už by som cítil, že to nie sú príbehy napísané perom, ktoré drží Doyle ale niekto iný ale následovatelia to asi budú písať na klávesnici

Taky nesnáším tyhle nastavované kaše, když někdo parazituje na už mrtvých autorech, respektive na jimi vytvořených literárních postavách. Ale zrovna u Doyleových následovníků jsou, myslím, výjimky. Třeba český hudební skladatel Ilja Hurník napsal půvabnou knihu o Holmesovi Muzikální Sherlock – anebo polský seriózní vědec Wacław Gołembowicz napsal Chemické případy Sherlocka Holmese. Autoři obou knih mají společné jedno: nesnaží se napodobovat, nýbrž k tématu přistupují s úsměvem. Prostě si nehrají na pokračovatele – a tím jsou rozhodně sympatičtí. :D

:D

 

čítam vás, páni, čítam, sledujem !

len som mala iný frmol, snažím sa liečiť boľavú chrbticu a hlavu, ktoré miestami bolia viac než je choré, aby som sa vyjadrila presne ako to cítim ...

 

a samozrejme čítam Kočky ... :D

 

čítam ich pekne doradu, vpred v čase a priestore a Qwillových priateľkách a mačacích kúskoch, dokonca dospievajú ja mačky, z Yum Yum je mačacia dáma, Koko je stále dokonalejší - práve som sa prehupla cez č. 12 ( Kočka, která se znala s kardinálem ) ktoré, pokiaľ si niekto pamätá, som už raz čítala, a ani nie tak dávno ...

a napriek tomu som to čítala slovo od slova nanovo :D

 

znovu sa mi raz potvrdilo, že detektívku, dobrú detektívku, človek číta pre knihu samotnú, je úplne dokonale jedno, kto je vrah, keď je príbeh skvelý ...

 

snažím sa čítať pomalšie, a už teraz uvažujem nad vlastnými siamkami a stodolou, keď skončím, neviem si práve predstaviť byť bez nich :D

len ten knír ... to bude problém :D

 

 

 

 

sledujem, že phersu má podobný zvyk čítania ako ja, na jeden záťah doradu, čo sa človeku páči a čo ho chytí, vyčerpať do dna :D

 

 

kedysi som mala čosi od Maleta požičané z knižnice, už si nepamätám čo ... zrejme ma to priveľmi nechytilo

od Japrisota mám doma Vraždu v exprese, v maďarčine.

 

z tých, ktoré si pamätám, som čítala okrem toho Dáma v autě s brýlemi a puškou a Past na Popelku ...

a uvedomujem si, že dávno ...

Vraždu v exprese si občas vytiahnem, keďže je doma, ale musím mať takú špeciálnu náladu, trochu vojsť do toho Japrisotovho sveta, a zrejme by som si ho mala občerstviť, uvedomujem si, že som ho čítala skutočne veľmi veľmi dávno ... sfilmované som od neho tuším nevidela nič :D

 

 

Chemické prípady Sherlocka Holmesa som kedysi čítala, je to príjemné čítanie, práve preto, že je to skôr úlet, je to viac obdiv než akékoľvek napodobňovanie ;)

Každé vyprávění by mělo vzbuzovat emoce…

Proto souhlasím, game, abys postoupila do dalšího kola, neboť tvé připomenutí chrbtice mě zarmoutilo, zmínka o Kočkách, stodole a plánovaných siamkách dojala a poznámka o kníru rozesmála… :D

 

Rozhodl jsem se oživit si Maleta, když už jsem o něm teď psal (před lety jsem četl šedou odeonovskou 3x) – ale ten návrat byl to pro mě velkým zklamáním. Podobnost s Chandlerem a Hammetem kulhá na obě nohy, jestli Malet ty dva něčím připomíná, potom snad jenom ich-formou. Půjčil jsem si v knihovně Slunce vycházelo za Louvrem, první ze série Nových tajností pařížských, ale asi to ani nedočtu. Vůbec se mi to nelíbí, po sto stránkách se nudím a přeskakuju odstavce, což pro knížku rozhodně není lichotivé… :D

 

Japrisot: Vražda v expresu je dobrá, ale klasická. Past na Popelku a Dáma v autě s brýlemi a puškou jsou výjimečné – tématem, postavami, vztahy, jazykem i způsobem vyprávění. Ale Vražedné léto je nesrovnatelné s ničím jiným!!! Asi jej, game, zařadíš mezi ubližovací detektivky, ale to by tě v žádném případě nemělo odradit od četby… Ten ubližovací motiv není prvoplánový, celé je to spíš příběh o pomstě. Ale silný, silný, silný příběh…!!!

 

Braunovou čteme proto, abychom potěšili duši. Celého člověka, jak říká Karel Čapek. Je to příjemné, milé a potřebné. Přečíst si Vražedné léto, to je jako zajít na psychoterapii, proděla pár elektrošoků a dvě tři ponoření do hypnotického spánku, kombinované s inhalací marihuanového vývaru. Rozhodně to není tak příjemné, jako poklábosení s Qwilleranem, ale zase je tu šance, že se člověk díky té psychoanalytické seanci dozví něco sám o sobě… :D

 

S těmi Chemickými případy Sherlocka Holmese jsi trefila hřebíček na hlavičku: skôr úlet a viac obdiv než akékoľvek napodobňovanie… :D

anebo polský seriózní vědec Wacław Gołembowicz napsal Chemické případy Sherlocka Holmese. Autoři obou knih mají společné jedno: nesnaží se napodobovat, nýbrž k tématu přistupují s úsměvem. Prostě si nehrají na pokračovatele – a tím jsou rozhodně sympatičtí. :hmmm:

 

Chemické prípady Sherlocka Holmesa som kedysi čítala, je to príjemné čítanie, práve preto, že je to skôr úlet, je to viac obdiv než akékoľvek napodobňovanie :doh:

 

S těmi Chemickými případy Sherlocka Holmese jsi trefila hřebíček na hlavičku: skôr úlet a viac obdiv než akékoľvek napodobňovanie… :)

 

Ja som to raz videl v skalickom antiku, keď ešte fungoval (česť jeho pamiatke :blush: ), aj som vtedy rozmýšľal či si to zobrať alebo nie, už som ju mal aj vybranú ale nakoniec pozerám rozmýšľam, autor nie je sir Doyle tak som to odložil, že nebudem si kupovať niečo čo kopíruje Sherlocka a snaží sa priživiť na jeho sláve...

(samozrejme som nevedel, že to nie je snaha o priživenie sa na Doylovi)

a tak moje srdce ostalo tvrdé tak ako nutrinkine a Dilbertove voči Johnovi D. McDonaldovi :), škoda no snáď na to ešte niekde niekedy narazím

 

sledujem, že phersu má podobný zvyk čítania ako ja, na jeden záťah doradu, čo sa človeku páči a čo ho chytí, vyčerpať do dna :D

 

hej hej mám, ale len u detektívok sa mi to stáva u inej beletrie sa mi to ešte nestalo okrem Steinbecka toho som raz ťahal tuším 5 kníh za sebou :)

 

 

hodím sem pre fanúšikov R. Chandlera, popis detektíva drsnej školy, ktorý sám Chandler napísal

... po špinavých uliciach musí kráčať muž, ktorý je morálne čistý, bez bázne a hany. V takých príbehoch tým mužom musí byť detektív. Je hrdinom, je všetkým. Musí byť celým mužom, obyčajným, a predsa jedinečným. Musí byť, aby som použil trochu ošúchanú frázu, mužom cti z inštinktu i nevyhnutnosti, bez úvah a dozaista i bez zbytočných slov. Musí byť najlepším mužom pre svoj svet a obstojným mužom pre akýkoľvek iný svet. Jeho osobný život ma nezaujíma; nie je eunuch ani satyrom; myslím, že by mohol zviesť vojvodkyňu a som si istý, že by neskazil pannu; ak je mužom cti v jednom, musí byť vo všetkom. Je to relatívne chudobný muž, inak by nebol detektívom. Je to obyčajný muž, inak by sa nemohol pohybovať medzi obyčajnými ľuďmi. Má zmysel pre charakter, inak by sa nevyznal vo svojej práci. Nikdy by nevzal peniaze iného ani nenechal urážku bez patričnej a triezvej odvety. Je to osamelý muž a je hrdý: ak s ním nejednáte ako s hrdým mužom, oľutujete, že ste ho vôbec stretli....

 

Krásné pohlazení hned po ránu... :hmmm: Mám zkrátka pro Chandlera slabost... :blush:

 

A teď si vezmi, phersu, že tohodle drsnýho, osamělýho a hrdýho chlápka, o kterém Chandler píše, chtěli oženit...! :doh:

:)

 

Erle Stanley Gardner

 

*17. července 1899, Malden, Massachusetts, USA – † 11. března 1970, Temecula, USA

 

 

 

 

Americký spisovatel detektivních románů, píšící také pod pseudonymy A. A. Fair, Carleton Kendrake, Kyle Corning nebo Charles M. Green.

 

Gardner vydal každoročně zhruba čtyři své romány, celkem napsal okolo 150 knih a stovky povídek.

 

Kromě svých detektivních románů se věnoval také projektu nazvanému Soud posledního odvolání (The Court of Last Resort), kde se spolu s přáteli snažil prošetřovat sporná rozhodnutí, ve kterých byli před soudem dost možná nevinní lidé odsouzeni kvůli špatné obhajobě, nesprávnému jednání policie a státních zástupců a především kvůli zneužívání či špatné interpretaci forenzních důkazů.

 

Jeho otec byl důlní inženýr, takže se rodina často stěhovala. Erle vychodil střední školu v Palo Alto v Kalifornii, studoval práva na Valparaiské univerzitě ve státě Indiana a po tříleté praxi u právnické firmy složil advokátské zkoušky a otevřel si vlastní kancelář. Od roku 1911 do roku 1918 působil v kalifornském padesátitisícovém městě Oxnardu. Potom se několik let přestal právní praxi věnovat a pracoval jako obchodní zástupce, neboť z prodeje pneumatik měl větší příjmy. Nakonec se mu ale po právní praxi zastesklo a roku 1921 nastoupil u advokátní kanceláře ve Ventuře, okresním městě severozápadně od Los Angeles. V té době začal psát povídky, aby vylepšil svou finanční situaci.

 

Roku 1933 vychází první z mnoha jeho právních případů - Případ sametových drápků (The Case of Velvet Claws), uvádějící na scénu advokáta Perryho Masona. Když vyšlo asi 15 případů, rozhodl se zkusit další seriál s dvojicí soukromých, poněkud nesourodých detektivů, Donaldem Lamem a Bertou Coolovou. První příběh vydal roku 1939 pod pseudonymem A. A. Fair.

 

Jen v USA vyšly jeho knihy v nákladu přes 200 miliónů výtisků, byly přeloženy do nejméně 25 jazyků.

 

Nezávislý obhájce Perry Mason je klasickým představitelem intelektuálního detektiva. Pro své klienty, kteří jsou obviněni ze zločinu (ať už z krádeže, nebo dokonce vraždy), by udělal skoro cokoliv, aby je osvobodil. I to, co je už tak trochu na hraně zákona.

 

První film se objevil už v roce 1935 a roli Perryho Masona si zahrál Warren William. Televizní seriál pak vznikal od roku 1957 až do roku 1966. Za tu dobu se natočilo 271 epizod v hlavní roli s Raymondem Burrem a Barbarou Haleovou jako Dellou Streetovou. V další sérii, připravované v letech 1973 a 1974, už jako Perry vystupoval Monte Markham a jako jeho sekretářka Sharon Ackerová.

 

Výčet Gardnerových knih ve třech zajímavých odkazech:

 

http://www.moosehornhillwebs.com/ErleStanleyGardner.htm

 

http://www.thrillingdetective.com/trivia/gardner.html

 

http://lege.cz/kocka/gardner.htm

 

(Zdroj: L.C.)

:detektiv:

 

 

nie, ešte som nedočítala celú sériu :cotisisi:

ale už mám taký obrovský rest, že sa hanbím, striedam čítanie s boľavou hlavou, klasicky,

vyžívam sa v čítaní, neviem prestať, síce som maniak na sériové čítania detektívok, ale toto je niečo výnimočné ...

ani len nemám potrebu preložiť sériu niečím iným, za normálnych okolností by som mala rozčítaných už zopár kníh, kdejakého druhu, aby som trochu zmiernila buď dopad tej obrovskej série, alebo si dala pauzu ... napriek tomu premýšľam, že spomaľ, spomaľ ... za chvíľu sa ti Kočky minú, čo potom ... :D

 

s chuťou čítam knihy predlhej série, ktoré som už čítala / boli tri /, ešte viac si vychutnávam všetky nuansy, drobnosti, kočičí výstrelky, svědění v kníru, a úžasnú znalosť pani Braunovej z každej oblasti vidieckeho života,

 

od kníh cez obrazy a starožitnosti a školstvo a vzdelávanie a skorumpovanosť staviteľov, politikov, zlodejov každého rangu, podpaľačstvo ako riešenie stavebných miest na stavanie lukratívnych nákupných centier,

bežný život malého mesta, dedín, osady, farmári, starosti, veľká voda, požiare ...

minulosť prelínaná s prítomnosťou, zisky a dobré rodiny a lepšie rodiny, a nové rodiny a zakladateľské rodiny ...

... skvelí mladí ľudia, menej skvelí mladí ľudia, podvodníci, storočné pamäte, príbehy z každého dňa ... vážení ľudia veľmi vysokého veku ...

 

človek má pocit, že to dôverne pozná ...

a mačky a knír ... a každý dobrý človek má mačky, minimálne mačku, ale na Kao K´o Kunga nemá ani jeden ... :D

 

a dobrovoľníctvo, na čom je založená, na čom stojí celá malá komunita / to je jediná vec, ktorá sa vymyká nášmu poznaniu, z nás bola vybitá, a pani Braunová ma tak chytila, že by som ju dala čítať povinne každému - zisťujem, že sa začínam správať "dobrovoľne" - ale len na známych miestach, lebo na človeka začnú po chvíli vecí neznalí pozerať čudne ... :D /

 

pani Braunová je nesporne rozhľadená a vzdelaná žena, cez priepasť štyridisatich rokov od zeleného umakartu a mechanického písacieho stroja hlavného hrdinu prešla úplne nebadane a vôbec nie dôležito k používaniu mobilných telefónov, ale len ako pracovných pomôcok, nedáva im viac priestoru, než je nutné pre príbeh ... rovnako počítačom a kdejakému modernímu harampádí ... proste je a sú.

 

variť sa varí stále skvelo, tí traja sa kŕmia kráľovsky, a ich raňajky a obedy a večere musí výborná kuchárka navariť, ručne , počítač nepočítač :D

 

pani Braunovú obdivujem.

neviem, ako ľahko vznikali jej knihy ...

... pocit z nich je veľmi vzdušný, ľahký, človečí, mačací, ale hlavne plynie ... jedna veta vyplýva z druhej, nevznikajú "diery", ako pri iných knihách - niečo ako: tento opis nemusím čítať, toto je nuda ... keď mám také nutkanie, pohnať dej, postojím, a vrátim sa k vete, ktorú som len preletela ... vždy sa to vyplatí a oplatí.

vždy je tam niečo, čo by mi chýbalo.

nie do príbehu, ale mne.

 

 

pani Braunová zaľudňuje svoje knihy množstvom postáv ... kníh, dielov má séria veľmi veľa, postáv je mnoho.

a bez milosti ich likviduje :D

to je zaujímavá črta jej kníh ...

je schopná doslova vymazať postupne rodinu, ale tie dôvody a príčiny človek berie. mohli sa stať niekomu inému, ale takto je to lepšie ... je to prirodzene neprirodzený alebo neprirodzene prirodzený úbytok postáv, kedy ako a kedy a kde a ako to potrebuje príbeh ...

 

 

postavy, ktoré láskavo necháva žiť, sa prelínajú z knihy do knihy, niektoré sa vracajú, prechádzajú komplikovanými osudmi, sú to často aj tragédie, ale vlastne aj nie sú ... je to život, tak ako príde.

chránená komunita sa pomaly stretáva so zlom z juhu, ale zlo bolo vždy aj v jablku, červík niektoré rodiny nahlodal už dávno ... niektoré prestáli generácie zdravé ...

 

yum yum je pôvabná mačacia dáma, koko jedinečný pátrač, jediný svojho druhu, qwill filantrop a nedobrovoľný mačkofil, a najnádhernejšie scény sú v rodinnej trojici, keď sa mu yum yum uvelebí v lone, koko na opierke kresla, a svojím školeným hlasom im qwill číta klasickú literatúru, aby zvyšoval ich inteligenciu ....

 

samozrejme zvyčajne do toho príde nejaká miestna desivá katastrofa, niekto umrie na starobu, niekto na niečo iné ... ale takto sa točí život ....

a čo budem robiť ja, až dočítam ... zrejme asi aj tú poslednú knihu ... mám, nemám, mám , nemám ... :)

 

ľahké čítanie, vtiahne do deja, postavy sú nezvyčajné, milovníci mačiek sa tam nájdu, milovníci detektíviek rovnako ...

z Kočiek a pani Braunovej som nadšená.

len pani Braunovej zazlievam, že nepísala viac, viac, viac ... :D

 

:klobuk: pred pani Braunovou.

Vítám tě zpátky, game…!

 

Napsala jsi to moc hezky! :)

Škoda jen, že paní Braunová neumí slovensky, tohle by jí jistojistě potěšilo… :cotisisi:

 

S určitou nostalgií si pročítám svůj zápis z loňského roku (zde), kde jsem ti předkládal důvody, proč si kočičí sérii prostě musíš přečíst!

Šimrání v mém plnovousu mi totiž už tehdy napovídalo, že v tobě Koko a Yum Yum (o Qwillovi ani nemluvě) najdou horlivého zastánce... :D

:o

 

S určitou nostalgií si pročítám svůj zápis z loňského roku (zde), kde jsem ti předkládal důvody, proč si kočičí sérii prostě musíš přečíst!

Šimrání v mém plnovousu mi totiž už tehdy napovídalo, že v tobě Koko a Yum Yum (o Qwillovi ani nemluvě) najdou horlivého zastánce... :o

 

toto úplne a dokonale sedí, všetko, čo tam bolo v tom príspevku popísané ...

treba to čítať po rade, podľa možnosti, postavy sa tam prelínajú, objavujú, miznú, a šimrání akýchkoľvek vouskú už nikdy nebudem brať na ľahkú váhu ... :o :(

 

 

 

dopracovala som sa k poslednej časti série.

po prečítaní 28. sa mi priveľmi nechelo do 29. ... bola to prvá kniha, ktorú som neprečítala zatiaľ slovo od slova, len som ju prebehla, bola som vlastne zvedavá, a je to pomerne krátky príbeh ...

pomaly sa k nemu vraciam a dočítavam, čo som včera len tak prebehla ...

 

z predposledného príbehu som mala taký pocit, že pani Braunová už vlastne tam končila ...

 

potom napísala ešte jeden koniec ... epilóg ...

zlo, ktoré sa stále viac blížilo zvonka k milovanému okresu, a bolo stále krutejšie, nechala prepuknúť plnou silou ...

zla tu bolo akosi viac, koncentrovanejšie a hamižnejšie a krutejšie a viac zvonku ... točilo sa tu viac peňazí a všetko vyzeralo priveľmi dobre, aby to tak mohlo zostať ...

vlastne som hľadala časť, ktorá by ma uistila, že Qwill dýcha a že kočkám sa nič nestalo ...

 

 

vlastne každému sa niečo stalo, a ako sa píše v knihe, po požiari v stodole už nič nebolo také ako predtým, ani smiech v meste, ani mesto, ani hlasné družné rozhovory ...

 

musím to v sebe trochu spracovať.

nečudujem sa fanúšikom Koček, že požadujú, požadovali od pani Braunovej, aby napravila, čo spôsobila ... :o

 

tento koniec musím trochu predýchať.

aj Qwill sa nakoniec narovnal a kamarátkinmu kocúrovi zarecitoval priliehavý limerick ...

:o

Takže konec…? :D

 

Dovedu se cele vžít do tvých pocitů a naprosto rozumím tomu, jak ti teď asi je. Říkám to s plnou vážností – byť já sám jsem zatím doklopýtal sotva k desátému dílu. Ale už teď se považuji za jakéhosi letního hosta Moose County a jsem si jist, že s každým dalším dílem mé zakořenění poroste. Z tebe, po devětadvaceti dílech, už je prakticky starousedlice s právem volebním – a tak se nikdo nemůže divit, že ony neblahé události, ke kterým tam nahoře na severu došlo, v tobě zákonitě musely vyvolat syndrom vlhkých očí…

 

Kočky naštěstí patří k těm knihám, které může člověk otevřít kdykoli na jakékoli straně – a prostě se jen tak začíst… Udělat si docela obyčejně radost. Jako když se z okna zadíváš do krajiny nebo jen tak vezmeš do ruky skleněné těžítko, ve kterém padá sníh…

:D

Kočky naštěstí patří k těm knihám, které může člověk otevřít kdykoli na jakékoli straně – a prostě se jen tak začíst… Udělat si docela obyčejně radost. Jako když se z okna zadíváš do krajiny nebo jen tak vezmeš do ruky skleněné těžítko, ve kterém padá sníh…

:)

 

... a tváriť sa, že 29. diel som nikdy nevidela, nečítala, neexistuje :niee:

 

:D

 

ináč som nad tým premýšľala, dá sa to. ale najprv to treba predýchať. práve pre to volebné právo, a po prečítaní celej série nikto nie je len tak letný hosť ... ale súčasť. :D

keď prídete k poslednej časti série, myslím, že dospejete k rovnakému výsledku ... ťažko to predýchať, ale tá kniha je tak trochu ... mimo.

pani Braunová ukončené ukončila.

čitatelia ju dovtedy nepochovajú, kým to nenapraví. žiadne umieranie nebude :)

nechať to do stratena by sme zrejme prijali ... katastrofu neprijímame ... :D

 

:)

Doktoři doporučují dát si denně pro zdraví sklenku vína. Já si místo vína dávám každý den jednu kapitolku z Koček. :) Čtu je znovu od začátku (před časem jsem zamrzl někde u desátého dílu) – a je to určitě lepší, než ten alkohol. Právě začínám čtvrtý díl (Kočka, která viděla rudě), chudák Qwill se právě pokouší zhubnout, natrefil na svojí starou dávnou lásku – a už se s kočkami znovu stěhují… Je to fakt pohlazení… :)

 

Game už tenhle maratón dávno doběhla a pokojně (?) si teď relaxuje v cíli – zatímco já, když se ohlédnu, pořád ještě vidím startéra… Ale má to jednu velkou výhodu: prozatím nemusím řešit problém devětadvacítky… :)

 

Zároveň ale čtu i další knihy, teď právě dočítám detektivku od Antonína Wintera Rána pod pás, je to trochu slabší, než jeho dvě nejlepší knihy, Herodesův stín a Sázka za třináctku, ale přesto je to příjemné čtení, naprostá klasika, taková poctivá domácí detektivka z poválečného Československa (napsáno v roce 1981), připomíná mi to filmové černobílé detektivky z šedesátých let, solidní příběh, parta kriminalistů v čele s maigretovským inspektorem Holým, pokojné, neuspěchané tempo, zkrátka klasika... :niee:

 

Kapitola čtvrtá

 

Když se Qwilleran vrátil do bytu, Koko a Yum a Yum bojovali na život a na smrt s medvědí předložkou, kterou zatáhli do rohu pokoje. Chudák medvěd neměl proti dvěma rozzuřeným siamským kočkám žádnou naději. Klouzal po hladké podlaze a kočky s nahrbeným hřbetem a pootevřenými tlamičkami ho vtáhly pod masivní psací stůl.

Qwilleran jim udělal přednášku a odtáhl kožišinovou předložku zpět na místo před postel, když se ozvalo zaklepání na dveře. Přes všechna dobrá předsevzetí mu vyskočilo srdce až do krku, když před sebou uviděl Joy. Měla rozpuštěné vlasy, dlouhé až do pasu, na sobě měla opět cosi lehoučkého a světle zeleného. Oči měla oteklé, ale už zase vypadala vyrovnaně.

Stála před ním s tím svým zvláštním úsměvem a vrhla tázavý pohled do bytu. „Nemáš návštěvu? Zdálo se mi, že jsem tě slyšela mluvit.“

„Jen s kočkami,“ řekl Qwilleran. „Když člověk žije sám, musí občas slyšet vlastní hlas a kočky umějí dobře naslouchat.“

„Mohu dál?“

 

(Lilian Jackson Braun – Kočka, která viděla rudě)

 

 

To slovo použiji už poněkolikáté: pohlazení!

Úsměv i nostalgie…

 

:lol:

:lol:

 

tisíc takýchto kúskov, a všetky sú láskavé, a Kočky dávajú príbehom ľudskosť ...

Jau!“ stěžoval si baryton za dveřmi pracovny a za ním hned soprán, který vřeštěl: J-j-íst!“

Qwilleran se podíval na hodinky. Bylo dvanáct, doba jejich poledního jídla. Přesně už byly tři minuty po dvanácté a kočky se zlobily, že je nechává čekat.

Otevřel dveře pracovny a postavil se nad oba stěžovatele. „Neřekl bych, že vy dva jste rozmazlení,“ spustil na ně přísně. Jste jen dva tyrani, kteří nemají v hlavě nic než ten žvanec.“ Když se obě kočky rozběhly s postavenými ocasy po rampách do kuchyně, zkrátil si cestu po kovovém točitém schodišti. I tak byly samozřejmě na místě dřív než on.

Rozdělil pár křupavých kousků na dva talíře. Samostatný talíř si Yum Yum vymohla teprve nedávno a on jí nedovedl nic odmítnout. Postavil se nad ně s rukama v bok a pozoroval je při jídle.

Yum Yum tentokrát učinila výjimku a pomáhala Kokovi sníst jeho díl. Pak se oba přesunuli k jejímu talíři.

„Ty kočky!“ zabručel Qwilleran a nechápavě kroutil hlavou.

„Dovolíte, vy dva autokrati, abych se vrátil ke své práci?“

Syté kočky ho dokonale ignorovaly a pečlivě si umývaly obličejové masky a uši.

 

 

Lilian Jackson Braun, Kočka, která zbožňovala sýr

krása :)

 

 

dostali sme sa vďaka jednej čitateľke zásobovačke a druhovi v maniačení v čítaní :) : ) k ďalšej hromade kníh ...

a trochu frustrujúci pocit z 29. dielu Koček "zajedám" v sérii ďalším, staším, hodne starším miláčkom ... čítam Rexa Stouta, starého pána, ktorý opísal nejakých štyridsať rokov zločinu s nestarnúcim jedinečným Nerom Wolfem a jeho watsonom, asistentom, dievčaťom pre všetko, najlepším vyšetrovateľom, hromozvodom, a jedinečným rozprávačom Wolfových príbehov Archie Goodwinom :)

 

- našla som v balíku príbehy, ktoré mám doma a prečítané sú nesčíselnekrát

- príbehy, ktoré som čítala kedysi dávno, z kdejakých knižníc, a nemám ich doma

- príbehy, ktoré som ešte nepoznala ...

a žiadne príšerné búchačkovo gangsterské a plytké imitácie Goldsborougha

pravý nefalšovaný Stout, taký, aký je:

 

čítam tie príbehy roky, a od začiatku sa zostavuje pestrá mozaika, zvláštna, ale tvorcovi geniálneho Nera a nezmara Archieho, ktorý sviežim jazykom prerozprávava a píše knihy o nezvyklých príbehoch, to s radosťou prepáčim - o tomto aspekte Stoutových príbehov sme tu ešte nepísali, a formuje sa to vo mne už dosť dlho, teraz sa osviežil a pridali sa ďalšie kúsky skladačky ... :) :

 

- pán Stout evidentne ťažko prežíval Nixonovu aféru a Watergate, v jednom z príbehov je vodiacim lanom, aj keď sa príbeh odkloní a je z neho obyčajný ľudský zločin ...

pritom prvé príbehy písal o mladých ľuďoch, ktorých dátumy narodenia boli v predminulom storočí ... obsiahol veľmi dlhú dobu ...

- pán Stout má pár kratších príbehov, kde si Archie a Nero tykajú, neveľmi im to sedí, vykanie je prirodzenejšie

- pán Stout napísal v mnohých a mnohých knihách, že inšpektor Cramer, ich večný rival, v zúrivosti hryzie nezapálené cigary - Archie v desiatkach kníh a často podotkol, že nikdy ho nevidel žiaden "doutník" si zapáliť - pritom v jednom z prvých príbehov si nonšalantne odhryzne konček a "doutník" fajčí ... ale na druhej strane, v neskorších príbehoch, hodne neskorších, Archie raz spomenie, že si inšpektor Cramer "už veľmi dávno nezapálil doutník "

- slávne červené kožené kreslo v kancelárii a Saul Panzer, jeden z najlepších externých súkromných detektívov, ktorí im vypomáhajú v ťažkých prípadov - nikdy si nesadol do červeného kresla, lebo červené kreslo bolo natočené o oknám a svetlám, a vždy si vybral menšie žlté kreslo, vychádzalo to z jeho povahy, že sa vždy vyhol červenému kreslu ... až na jeden príbeh jeden z posledných, ktorý som čítala práve včera, a kde Saul automaticky a bez problémov sadal okamžite do červeného kresla

...

...

:)

 

takýchto drobností je tam dosť, postupne, ako som rokmi priberala ďalšie a ďalšie príbehy, prichádzali aj tieto perličky ...

stal sa z nich taký ... zábavný lov, niečo ako v Hitchcockových filmov, keď obecenstvo striehlo na to, kde a kedy sa zjaví vo svojom filme sám veľký autor alebo aspoň jeho silueta : )

 

pán Stout napísal veľmi veľa poviedok a románov, platí to rovnako pre neho ako pre všetkých plodných autorov, nie všetky knihy sú úplne na najvyššej priečke ... a tie drobné nezrovnalosti sa pre mňa stali takými malými "zberateľskými" kúskami :)

 

 

bez toho, že by som zabudla na Kočky, pokúšam sa držať palce pani Braunovej, nech nejakým zázrakom dokončí aj po tretíkrát kočkovú sériu, ale tentokrát šťastne ... tie príbehy si to žiadajú. mali by zostať v tom zlom svete plné inteligentných debát, aj dobrých ľudí, aj jedinečných kočiek ... aj keď je moderné končiť príbehy do stratena a dvojzmyselne a smutne a tragicky ... už len kočkové trio si zaslúži, aby ten tretí koniec bol iný ... keď nebude, zvládneme to, vymazávam zo seba ten úplne posledný diel ... pomaly, úplne nejde, lebo je tam, ale snažím sa :)

 

tak teraz Kočky prekrývajú zasa v sérii objemný Nero Wolfe a Archie Goodwin, tí praví, nestarnúci veľký génius a nestarnúci malý génius :)

/ http://en.wikipedia.org/wiki/Nero_Wolfe /

 

:)

game,

 

Stoutovi jsem se – sám nevím proč – léta vyhýbal (už jsem tu o tom psal – kdysi v mládí jsem pár jeho knih přečetl, ale pak už dlouuuuhé roky nic…), leč drápek zaseknut, už někdy o Vánocích na základě tvých příspěvků s velkou chutí znovupřečten jeden příběh s Nero Wolfem – a po tvém včerejším zasvěceném Stoutovském résumé chuť opět probuzena, čas zjevně dozrál a tak má každodenní kočičí dvoudecka červeného bude zřejmě v co nejbližší době možná trochu negurmánsky ředěna Wolfeovsko-Goodwinovskou sklenkou piva… :lol:

 

P.S.: Ten odkaz na Nero Wolfea je určitě jeden z nejdelších hesel, na která jsem ve Wikipedii kdy narazil... :)

Ještě k výše uvedeným citacím z Lilian Jackson Braunové: v jejích knihách bychom jich našli tolik, že by s nimi šlo vydláždit náměstí. To, jak stará dáma dokáže půvabným a vtipným způsobem popisovat soužití Qwilla a koček (ale aby nedošlo k mýlce, stejně geniálně dokáže popisovat prostředí, mezilidské vztahy i ty nejobyčejnější věci kolem nás), hraničí fakticky s genialitou. Nedá mi to, abych znovu před autorkou nesmekl: :D

 

Prazvláštní zážitek: narazil jsem na jednoho neznámého Simenona (Muž, který okradl Maigreta) – a nedokázal jsem ho dočíst. :D Já, jeho obdivovatel! Příběh špatný, postavy šustící papírem, mezilidské vztahy, které by pětileté dítě vymyslelo lépe. Ničemu v tom nejde uvěřit. Mohl bych popsat celou stránku výčtem věcí, které se nepovedly a které byly udělány špatně – ale ani už nemám chuť se v tom rýpat. Z toho šoku se pokusím dostat pomocí gameina léku: Nero Wolfem! Uvidíme, jestli naordinovaný medikament zabere.

:D

Ale že už jsme tu neměli dlouho nějakého oslavence...

 

S.S. van Dine

 

* 15. října 1888, Charlotesville, Virginia, † 11. dubna 1939, New York

 

 

 

S.S. van Dine je umělecký pseudonym Willarda Huntingtona Wrighta, učence a literárního kritika. Studoval na Harvardu a poté na univerzitách v Paříži a v Mnichově, pracoval jako literární a umělecký kritik pro Los Angeles Times. Později redigoval newyorský literární časopis.

 

V roce 1923 zkolaboval z přepracování (jeho autobiograf tvrdí, že šlo o předávkování drogami), a doktoři mu naordinovali zákaz těžké duševní činnosti a domácí péči po dobu dvou let. Během této doby se z nudy začal zajímat o detektivní literaturu, přečetl na 2000 soudobých povídek a knih. Stal se teoretickým odborníkem v tomto žánru a časem vyšla jeho kniha, mapující průkopnické začátky detektivky Nejlepší detektivní příběhy světa (1928) a také stať Dvacet pravidel pro psaní detektivních příběhů, z nichž autoři víceméně vycházejí dodnes. Wright se nakonec rozhodl napsat svojí vlastní detektivku, kterou vydal pod pseudonymem, který složil ze starého rodinného jména van Dyne, a tehdejší zkratky pro parník (S.S. – steamship).

 

První tři knihy (Benson, Canary a Green) byly původně myšleny jako ucelená trilogie, ale po svém úspěchu je autor rozšířil a napsal další tři. Nejdříve chtěl skončit u těchto šesti příběhů, protože dle jeho slov nikdo nemá ve svém systému víc než 6 detektivních námětů, ale úspěch jeho prvních šesti knih ho přiměl přehodnotit svá slova a napsal tedy další šestici. Literární kritici se však shodují, že tato pokračování jsou nižší kvality a že vlastně potvrzují jeho vlastní předešlé prohlášení…

 

Hlavní postavou jeho knih je prudce inteligentní Philo Vance, který řeší případy pomocí brilantních dedukcí, analýz a psychologie, takže z toho jsou všichni policisté na větvi. Vance má vlastně dva své doktory Watsony, okresní návladní Markhamho bere ke svým složitým případům a pak se přou o postupu a důkazech, a Vanceův advokát van Dine, který je mu vždy v závěsu, slouží jen k tomu, aby mu bylo dovoleno po letech publikovat některé Vanceovy nejlepší kauzy a hodnotit je také ze svého nechápajícího a užaslého pohledu.

 

Vanceův povýšený, znuděný a snobský postoj, a jeho absolutní intelektuální nadřazenost často čtenáře dost štvala, faktem však zůstává, že Philo Vance patří mezi starou dobrou klasiku…

 

Snad všechny van Dineovy knihy se dočkaly filmového zpracování a měly úspěch také jako rozhlasové hry. Mezi jeho nejznámější a asi nejpřekládanější knihy patří román Vyvraždění rodiny Greenů.

 

ČESKY VYŠLO:

Dračí stopa (The Dragon murder case, překlad Běla Vrbová-Pavlousková, nakl. Karel Volenský, 1934)

Hazardní hráč (The Casino murder case, Jiří Fober, nakl. Jan Naňka, 1948)

Klidná mysl (the Garden murder case, Běla Vrbová-Pavlousková, nakl. Karel Volenský, 1939)

Královské vraždění (The Bishop murder case, Alena Maxová, František Turek, Dělnické nakladatelství, 1947)

Tajemství zavřených dveří (The Kennel murder case, J. Urban, nakl. L. Janů, 1935)

Vražda Alvina Bensona (The Benson murder case, Běla Dintrová, Naše vojsko, 1995)

Vražda Markéty Odellové (The Canary murder case, Fr. Bommer, Dělnické nakl., 1947)

Vražda v muzeu (The Scarab murder case, Běla Vrbová-Pavlousková, nakl Ivo Železný, 1992)

Vyvraždění rodiny Greenů (The Green murder case, Eva Outratová, Odeon, 1969)

 

(Zdroj: Mikika)

 

edit.obr.prel.na FTP.g.

Gaston Leroux

 

* 6. května 1868, Paříž, Francie, † 15. dubna 1927, Nice, Francie

 

 

Gaston Louis Alfred Leroux byl francouzský spisovatel, dramatik a novinář.

 

Narodil se v Paříži a vystudoval zde práva (1889). Celé své dědictví prohýřil v alkoholu a hazardních hrách, začal proto pracovat jako kritik pro deník L´Echo de Paris.

 

V letech 1894 až 1906 procestoval Evropu, Asii a Afriku jako zpravodaj. Podával zprávy o revoluci v Rusku z roku 1905. Od roku 1909 se začal výhradně věnovat psaní divadelních her a románů. Jeho asi nejznámějších románem je Fantom Opery z roku 1910.

 

V roce 1919 založil vlastní společnost Cinéromans, který se zabývala natáčením filmů.

 

(zdroj: česká wikipedie)

 

(en.wikipedia)

 

............................................

 

Dodnes si pamatuji, jak jsme, coby děti, sedávali s mojí mladší sestrou u rádia a s pusou otevřenou jsme den co den Fantóma Opery hltali jako četbu na pokračování. Dodnes si vybavuji úvodní znělku i ten podmanivý, dramatický, zastřený hlas, kterým se vyprávění otevíralo… Člověk se začal bát ještě dříve, než samotné čtení vůbec začalo…

 

Možná právě v těchto četbách na pokračování, které jsem tak rád jako kluk poslouchával, je možné hledat prapůvod mého zlozvyku (?) číst některé knihy po kapkách, kapitolku denně, pěkně prodlužovat slast, aby radost co nejdéle vydržela… :)

 

edit.obr.prel.na FTP.g.