Detektívky

:rolleyes:

Hail to the King, hail to the Queen!

Jak je možné, že mi to zůstalo v hlavě takové roky? (A přitom užitečné věci se mi z hlavy vypaří během odpoledne!!! :agree: )

Bohužel knihu mamka nenašla, budu se po ní muset podívat sám.

 

Tak na tyhle okamžiky si pamatuju docela přesně. Kdy jsem každému na potkání předčítal perličky z Braunové – a mnohdy se při nich smál tak, že mi posluchači sotva rozuměli. Vsadil bych se, že se všechny ty pasáže, které jsem si tehdy z jejích knížek vyzobával, týkaly Qwilla a jeho dvou potvůrek… :(

 

Samozřejmě není zač! :D

To k tomu tvému včerejšímu závěrečnému poděkování.

Radost jsi udělala ty mně – tím, že se ti mačičky líbily… :D

 

...čítať ich je ako sa preberať jemnými nežnými akvarelmi v pastelových farbách, sem tam kardinálska červená a jablková červená a sýta zeleň pralesa a vlhkosť vzduchu a činorodé postavičky, kreslené nežne, jemnými ťahmi štetca a predsa plné života, láska k prírode, ku všetkému krásnemu, k susedom, domovu, a k mačkám ... k mačkám vždy a všade ... :(

 

 

Tohle je přesně to, co mě při četbě mojí první Braunové zarazilo: její vjemové vnímání světa. Jak už jsem tu jednou napsal, koupil jsem si první kočičí román s tím, že jej napsal chlap (L.J.Braun). Ale když jsem se pak ponořil do čtení, nějak mi ten způsob vyprávění s panem Braunem neladil. Všechny ty barvy, vůně, popisy interiérů, všechny ty jemné postřehy, náznaky, detaily, všechny ty zmínky o špercích, o starožitném nábytku, o obrazech… Vnímal jsem to jako naprosto intenzivní disharmonii – od chlapa bych čekal spíš nějakou střílečku – nebo aspoň racionálnější styl popisů. Tak jsem začal o panu Braunovi shánět nějaké informace – a tím celé té záhadě přišel na kloub.

 

A ještě jedna věc. Nezdá se ti, že Lilian Braunová vnímá (a popisuje) svět kolem sebe stejně, jako jej asi vnímají kočky? :D Jako by veškerý prostor, každičkou věc dopředu nejprve osahala kočičími vousky a prozkoumala pomocí citlivého čenichu… :(

 

 

 

Eva Kačírková

 

* 26. ledna 1937, Olomouc, ČR

 

 

Česká autorka detektivních příběhů, scénáristka.

 

Eva Kačírková vystudovala Přírodovědeckou fakultu v Olomouci obor biologie-chemie, psát začala v roce 1969. Její první samostatnou knihou byla sbírka novel Masožravé rostliny.

 

Detektivky Evy Kačírkové se vyznačují důkladnou znalostí prostředí a dobrou psychologií postav. Ve většině jejích knih nenajdeme postavu Velkého detektiva, hrdinou příběhů, vyprávěných ich-formou, bývá často člověk, vtažený do příběhu o zločinu jaksi mimochodem, proti své vůli.

 

Eva Kačírková je blízkou spolupracovnicí režisérky Věry Chytilové. Výsledkem je například jejich společný scénář k filmu Panelstory (1979); ve filmu si Kačírková zahrála i jednu z hlavních rolí.

 

Namátkou další její knihy: Abcházský med, Sedm stupňů do pekla, Jak si vosa staví hnízdo a další.

:D

 

pokiaľ si pamätám, Hail to the King, hail to the Queen! aj vo mne zostalo veľmi dlho, aj keď už príbeh samotný odišiel do zabudnutia, a nakoniec odišiel aj ten monotónny spev, prekryli ho stovky ďalších kníh : )

z tej knihy som si viac pamätala ten skutočný panteón, jarmočníkov všetkého druhu z druhého príbehu, nože hádzané nohami, zrúdy a trpaslíkov a maringotky ... samotné príbehy teraz čítam trochu ináč ako pred dvadsiatimi rokmi, vtedy som mala tisíckrát chuť nechať to tak, teraz si tú tragikomickosť viem lepšie vychutnať ... po mačacej prestávke som sa do stánku hrôzy pustila znovu : )))

Patricia Highsmithová trochu pri mačkách zapadla ...

k nej som v tejto téme raz tuším písala jednu poznámku ... nemám veľmi rada jej príbehy, mala som kedysi obdobie, keď som sa vždy s vervou do nich pustila, buď som ich dočítala s nechuťou, alebo nasilu, alebo nakoniec nedočítala ... až som ju prestala vyhľadávať úplne.

je to ťažko a vlastne ľahko vysvetliteľné:

pred nedávnom som si pripomenula v jednom z filmov s Poirotom, že Poirot je zástancom odplaty za zločin.

za akýkoľvek zločin, nech zavraždia hocikoho, nikto nemá právo zobrať druhému život, a keď to spraví, musí za to zaplatiť, spravodlivo, ale zaplatiť.

Patricia Highsmithová je k svojim hrdinom dosť krutá, doháňa svoje obete dosť ďaleko, a akosi necítim chuť sa toho zúčastniť, ani samotného činu, ktorý spáchali, ani psychicky krutej odplaty, ktorú si pre tých svojich zlých vymyslela ... no, je to zrejme dosť nejasné a hlavne praštené, ale tak akosi to cítim ... ale trochu to má autorka odpustené, keďže zrejme mala rada mačky : )))))

 

Poe je proste Poe. keby nebol zakladateľom modernej detektívky, keby napísal len a len Havrana, aj tak by to bol Poe ...

pripomenulo mi to, že síce som Havrana nedávno čítala už len pre tú hudbu, atmosféru a zvuk v niekoľkých jazykoch, je úžasný, jeho detektívne poviedky som nečítala pekne dávno, to je hanba ... :agree:

Kačírková kedysi patrila popri iných k mojim obľúbeným v edícii ... Smaragd ? tuším smaragd, vydávali skvelých českých detektívkarov, okrem iného, a čo mali v knižnici, prečítala som ich všetky ... a tiež to bolo desne dávno ... na názvy jej poviedok si pamätám, ale na obsah už veľmi nie ... budem to musieť poobnovovať, a pozrieť už konečne, čo v tej mestskej knižnici nakoniec zostalo a pribudlo. :(

 

 

odolala som zatiaľ naliehavému nutkaniu okamžite objednať ďalšie Kočky :D

včerajší večer som viacmenej strávila tým, že som sa hrabala na nete v Kočkách, pozerala, čo kde majú, a čítala zhustené príbehy jednotlivých kníh ...

okrem toho pozorovala na borovici za oknom košíček, kam chodia sýkorky hromadne obedovať už viac ako tri roky, a hľadala na nete fotky mačiek ... : )

 

to bola vlastne taká moja bodka za prvou sériou prečítaných mačiek, a akosi som ich v sebe konečne spracovala - aspoň natoľko, že už mám ponakladané v martinuse do košíka tri ďalšie mačacie knihy, ale odolala som okamžitému objednávaniu :D

 

zatiaľ posledný príbeh, ako som pozerala, je zhorený Qwillov milovaný dom a Polly v Paríži navždy, a to ma trochu rozosmutnilo ... pani Braunová by mala ešte zjednať nápravu, a už úplne chápem, prečo jej fanúšikovia čakajú na ďalšiu knihu:

milujú mačky a Qwilla a krásne príbehy a myslím, že aj dobré konce, a Qwillovi a Koko a Yum-Yum akosi dobré konce patria ... podľa mňa veci treba akosi napraviť : ( :(

 

len veľmi dúfam, že sa nikto neujme po nej / keď už jej náhodou nebude / pokračovať v príbehoch, lebo to už nikdy nebude ono, tak, ako to nie je ono pri žiadnom dokončovaní ničoho, žiadneho autora cudzou rukou ... :rolleyes:

 

 

neviem celkom presne, ako pozerajú na svet mačky :(

 

ale vidím to tak, že zvrchu, spatra, na človeka ako na niečo, čo je tu preto, aby im slúžilo, a fúzy majú na to, aby "vedeli" veci, a že pani Braunová mačky pozná od okraja fúzov až po posledné chlpy na chvoste, pozná malomestský život, až tak, že človek má chuť tam byť, zúčastniť sa, byť jedným z nich a chovať mačky a pozorovať vtáky ...

a riešiť záhady a zlo vymazať zo sveta, lebo je tam nepatričné ... ale vždy bude, ako kaz na obraze, a pani Braunová s ním zachádza tak, ako si zaslúži ... v strede sú veci krásne a nežné, a zloduchovia na okraji spoločnosti aj obrazu ... :D

 

mačky sú v centre, samozrejme :D

Na Patricii Highsmithovou mám obdobný názor jako ty. Její příběhy nechávají v člověku pocit nenaplnění a trpkosti. Přesto jsem si dneska stáhnul Hitchcockovy Cizince ve vlaku (na csfd 86%!!!) a chci se na ně přes víkend podívat. Už kvůli té Chandlerově spolupráci. Tuhle knihu jsem nečetl – a neviděl jsem nikdy ani film.

 

Havrana jsem četl naposledy na gymplu, určitě by bylo zajímavé podívat se na něj dnešníma očima. Pár Poeových detektivních povídek jsem kdysi přelouskal, ale spíš jenom tak z profesionálního zájmu, ty příběhy byly na mě trochu moc odtažité. :thumbsup:

 

Kačírkovou mám asi radši než Proškovou, její příběhy mají rozhodně větší odpich. Ale u obou děvčat postrádám takovou nějakou nadstavbu, která příběh přesahuje a zanechává v člověku to něco, kvůli čemu se ke knížce znovu a znovu vracíme.

 

Mačky a sýkorky v krmítku, to jde věru dohromady… :D

 

Musíš si připadat jako americký prezident – s prstem na červeném nukleárním tlačítku. Stačí zmáčknout čudlík na klávesnici – a kočky, připravené v martinusovském košíku, vystartují z internetového velkoskladu jako raketa!

 

O historii kolem posledního vydaného románu (Kočka, která měla 60 vousků) toho mám načteno spoustu – byť samotnou knihu jsem ještě nečetl. Se svojí bídnou (pohříchu pouze pasivní) angličtinou jsem dlouho a dlouho sledoval několik kočičích fór, kde se zoufalí čtenáři (vlastně spíše čtenářky) snažili přimět paní Braunovou, aby konečně už vydala další pokračování, protože 60 vousků všechny doslova šokovalo. (Paní ředitelka z naší městské knihovny, která byla také jednou z mnohých mých obětí, jimž jsem kočky doporučil – a která je poté přečetla za několik týdnů všechny na jeden zátah – byla tak rozezlena, že chtěla knihu spálit!) Bohužel nemoc a požehnaný věk paní Braunové zřejmě už nedovolily její další avizovaný román (The Cat Who Smelled Smoke) dokončit.

en.wikipedia (v hesle Cat Who series - zde) uvádí u zmiňované knihy tuto poznámku:

 

The Cat Who Smelled Smoke, 2009 (ISBN 978-0399154744): The book was supposed to be released in April 2008, but it has been postponed and listed for release sometime in 2009. It was later cancelled by publisher, Putnam.

Teď už možná rok nejsem v obraze, kočičí fóra nesleduji, ale myslím, že žádný nový posun v případu zatím nenastal. Takže existuje asi jediná rada: 60 vousků prostě nečíst! :D

 

Osobně si myslím, že paní Braunová jistojistě nechtěla, aby její nádherná série takto skončila. Určitě mělo všechno dobře dopadnout – ale prostě se to díky nepřízni osudu trochu zvrtlo…

 

...........................................................

 

 

Patricia Wentworthová

 

* 10. listopadu 1878, † 28. ledna 1961

 

 

Jedna z pozapomenutých britských královen zločinu byla kdysi stejně populární jako Agatha Christie a Dorothy L. Sayersová. Ale čas trhl oponou a ukázal, která z dam byla lepší. Představme si alespoň v krátkosti tu poraženou…

 

Patricia Wentworthová je umělecký pseudonym pro Dorothy Amy Elles (někdy uváděna také jako Dillon – Turnbull). Narodila se v Mussoorie v Indii v době, kdy ta ještě byla britskou kolonií. Na soukromou střední školu však už chodila do Londýna. Dlouhý čas žila v Camberly v Surrey. Poté, co zemřel její první manžel George F. Dillon, se znovu provdala, tentokrát za George Olivera Turnbulla, a měli spolu dceru.

 

V literatuře začínala psaním romantických a historických příběhů, v roce 1923 však objevila kouzlo detektivky a začala se věnovat jí. Roku 1928 stvořila svou nejslavnější postavu, slečnu Maud Silverovou. Slečna Silverová je postarší dáma, bývalá guvernantka, která se v důchodu stala soukromým detektivem, úzce spolupracujícím se Scotland Yardem (obzvlášť s mladým inspektorem Abbottem, kterého kdysi pomáhala vychovávat.) Slečna Silverová ráda plete, cituje Tennysona a odhaluje pravdu, ať je jakákoli. Miss Silverová bývá často srovnávána s Miss Marplovou, objevují se dokonce spekulace, že byla jejím předobrazem, ale ať je to, jak chce, obě dámy jsou každá z jiného těsta… Případů slečny Silverové vyšlo celkem 32. Wentworthová psala i další detektivky bez společné postavy, kterých bylo také kolem 30.

 

Česky vyšlo:

Případ je uzavřen (The Case is Closed, Mladá fronta, 2007)

2x detektivní román

Anno, kde jsi? (Anna, where are you?)

Pozor na jed (Latter End)

Čínský šál (The Chinese Shawl; Mladá fronta, 2007, přel. Martin Konig)

Klíč (Mladá fronta 2009)

 

(zdroj: Mikika)

:thumbsup:

 

sypem si popol na hlavu, už sa chystám do detektívok napísať pár dní, ale akosi nevychádza ...

aj hlava trápi, a po mačkách som dočítala nizozemcov, a akosi si dávam pauzu, a

zasa sa trestám a neviem sa odhodlať objednať ďalšie mačky, ale jedno je isté, a to je teda isté nadobro : Kočku so 60 fúzikmi čítať nebudem !

to je rozhodnutie teraz práve pevné a nemenné !

 

vidím, že zlé konce nemá rád nikto, fanúšikovia sú otrávení, kočky aj qwill a všetko má skončiť dobre !

 

a aby som nemala v ústach pachuť po zlom konci a nemusela knihu páliť, ako chcela pani z knižnice, 60 fúzikov nebude ... zrejme :D

keď sa len nestane zázrak a pani Braunová nenapraví čo spôsobila !!!

 

prídem ešte !!! :D

prídem ešte !!! :)

 

Okamžitě se mi vybavil závěr Páralova Mladého muže a bílé velryby: AHOJ BYL JSEM TU A ZASE PŘIJDU. :D :D

 

Jo, taky si plánuju pauzu, měl jsem toho teď nějak moc, celý leden uzávěrka, takže v práci masakr, do toho nějaké zdravotní problémy, které vysávají zbytky energie atd. :D

 

Když jsem si připravoval medailónek Patricie Wentworthové, zjistil jsem, že ji vlastně vůbec neznám, tak jsem si půjčil jedinou knihu, kterou u nás v knihovně měli (Případ je uzavřen) – a hned ji přečetl.

Výsledný dojem: veskrze pozitivní.

Výchozí situace podobná, jako v Pěti malých prasátkách Agathy Christie: Už uzavřený případ je znovu po čase otevřen – v tomto případě mladou dámou, neteří odsouzeného.

Klady: nečekaně svěží jazyk (psáno v roce 1937!!!), nečekaný humor, dobré dialogy, výborně pointované konce kapitol, výborně gradované napětí. Znovu opakuji, že jsem byl celkově mile zaskočen. :thumbsup:

Zápory: trochu moc překombinované a trochu moc akční, zvláště druhá polovina. Ale jistým sympatickým překvapením pro mě ta dáma rozhodně je.

 

A abych mohl porovnat, hned jsem si také znovu přečetl Pět malých prasátek…

A zároveň si stáhl a následně i shlédl Prasátka s Mr. Suchetem – abych zase mohl porovnat předlohu s filmem…

A z jisté nostalgie rozečetl jednoho starého Františka Uhra (Mrtvá minulost)…

A do toho Dexter a občas Myšlenky zločince…

A ke všemu po chvílích ještě Agatha Christie – The Mysterious Affair at Styles (ve zjednodušené verzi) – to abych úplně nezapomněl to málo, co z angličtiny umím.

A pak to na mě padlo jako deka. :D

Ten pocit únavy.

Chvíli se pokusím na detektivky zapomenout.

Howgh!

 

Což mi nebrání, abych tu představil jednoho neznámého Švéda, který má dnes narozeniny.

 

 

Henning Mankell

 

* 3. února 1948, Stockholm, Švédsko

 

 

Mezinárodně uznávaný autor Henning Mankell napsal řadu detektivních románů s hlavní postavou – komisařem Kurtem Wallanderem. Knihy byly vydány ve třiatřiceti zemích a stále se drží na vrcholu evropských žebříčků, získávají prestižní literární ocenění a vzniká podle nich bezpočet mezinárodních filmů i televizních adaptací.

 

Svůj první detektivní román Mördare utan ansikte (Vrazi bez tváře) vydal Mankell v roce 1991. V témže roce bylo Henningu Mankellovi uděleno za tuto knihu ocenění Akademie švédských autorů detektivní literatury a zároveň získal i cenu Švédské akademie pro kriminální literaturu Skleněný klíč za nejlepší skandinávskou detektivku.

 

Česky vyšlo:

Mrtví ve člunu

Návrat tanečního mistra

Vrah bez tváře

 

Odkaz zde

:smilieee: Dnes jenom fakta.

 

 

Lawrence Sanders

 

* 15. března 1920, Brooklyn, USA, † 7. února 1998, Florida, USA

 

 

Americký autor, který ve svém díle – cituji – kombinuje Phila Marlowa a Bertieho Woostera*...

 

Přes dvacet let pracoval Lawrence Sanders jako novinář, než začal psát krimi. Vydal kolem 40 románů a mnoho povídek, od detektivek po sci-fi až ke společenským románům s motivem erotiky. (Občas publikoval pod pseudonymem Lesley Andress.)

 

Nejznámější jsou však jeho detektivní příběhy s postavami soukromých oček a policistů, mezi výrazné hrdiny patří polda Edward X. Delaney ze série smrtelných hříchů, Timothy Cone, nebo Archy McNally.

 

McNallyovská série se však od ostatních autorových sérií značně liší. Především se nebere tak vážně, je psána s nadhledem a se suchým anglickým humorem. Do té se autor pustil s vervou a napsal celkem 7 dílů.

 

Po autorově smrti rodina i nakladatel požádali o spolupráci amerického spisovatele Vincenta Larda a ten pokračuje v sérii Archyho McNally, v současné době už 6. dílem…

 

ČESKY VYŠLO:

 

Druhý smrtelný hřích (Svoboda, 1987)

Očko z Wall Street; Zběsilý kolotoč; Hejno bratránků (Svoboda, 1992)

Osmé přikázání (Svoboda, 1992)

Trhák (BBart, 1994)

Třetí smrtelný hřích (Premiéra, 1992)

 

Archy McNally od Sanderse:

 

McNallyho risk (BBart, 1997)

McNallyho tajemství (Melantrich, 1993)

 

Archy McNally od Larda:

 

McNallyho alibi (BBart, 2006)

McNallyho výzva (BBart, 2005)

 

(Zdroj Mikika)

 

-----------------------------------

* Bertie Wooster

:smilieee:

 

John Grisham

 

* 8. února 1955 Jonesboro, Arkansas, USA

 

 

Jesli se někdo dá nazvat klasikem na poli právnických thrillerů, potom je to právě John Grisham.

 

Na Mississippské univerzitě získal tituly v oborech ekonomie a právo, pak deset let vedl advokátní praxi, zabývající se obhajobou. V roce 1983 byl zvolen za demokraty do Sněmovny reprezentantů a zůstal tam po dvě volební období, do roku 1990.

Nad jeho první knihou nakladatelé zpočátku ohrnovaly nos, ale druhý román Firma – o mladém advokátovi, nastupujícímu do zdánlivě perfektní právnické firmy – už zazářil na literárním nebi jako kometa, jen v Americe se ho prodalo 11 milionů výtisků, a když autor prodal filmová práva Paramount Pictures, stal se hvězdou na poli právnických thrillerů.

 

Téměř každý rok mu vychází nový titul, jeho knihy byly přeloženy do 29 jazyků a sedm let za sebou se držely na nejvyšší příčce prodejnosti.

 

Několik jeho románů bylo úspěšně zfilmováno, ať je to již zmíněná Firma s Tomem Cruisem, Případ Pelikán s Julií Robertsovou, Klient se Susan Sarandon, Čas zabíjet s Matthewem McConaugheym, Cela smrti s Chrisem O´Donnellem, Vyvolávač deště s Mattem Damonem, nebo hvězdně obsazená Porota s Johnem Cussacem, Rachel Weiszovou a Genem Hackmanem.

 

Česky vyšlo více než dvacet Grishamových románů – tedy téměř vše, co autor doposud napsal.

 

Odkaz zde.

 

(Zdroj Mikika)

:)

 

Edgar Wallace

 

* 1. dubna 1875, Londýn (Greenwich), Spojené království, † 10. února 1932, Beverly Hills, Kalifornie, USA

 

 

 

Edgar Wallace, křtěný Richard Horatio, je nazýván králem anglické detektivky. Za čtyřiadvacet let napsal úctyhodných 175 knih!!!, 24 her a nespočet článků.

 

Ve 20. letech byl druhým nejlépe prodávaným autorem – hned po Bibli!!! :)

 

Život Edgara Wallace byl velmi pestrý – všechny podrobnosti naleznete (zde) – včetně kompletního výčtu jeho děl. (Už samotný pohled na onen výčet stojí za shlédnutí!

)

 

A po věcném pohledu kronikáře ještě emocionální pohled čtenáře – jako bonbónek na závěr :) :

 

 

 

takže: Edgar Wallace - autor celej rady tajomných krimirománov,

ktoré majú dokonale tajomnú atmosféru, zloduchovia sú zloduchovia ...

 

... všetky zámky, hrady, domy, vidiecke sídla a mestské paláce a vôbec všetko má tajné tunely, tajné východy, tajné miestnosti, kde nastáva zvyčajne veľké finále, kde neohrozený detektív zvyčajne na poslednú chvíľu pred úplným zničením zločineckého "doupěte" zvyčajne obrovským výbuchom zachraňuje nevinnú hrdinku, do ktorej sa pravdaže medzitým zamiloval ... :smilieee:

 

zločinci používajú kanály, používajú žabích mužov ...

používajú k svojim nekalostiam noc a nevinné sekretárky, z ktorých sa občas vyvrbia odložené a zatajené dcéry škaredých a zlých zloduchov ...

 

sú to vlastne pôvabné krimiromány, ktoré človek číta s pobavením ... niečo medzi gotickým románom a noir, človek má občas pocit, že sa v tom stratí ... na to, že písal nenormálne veľa, a že svoje romány diktoval priamo do stroja sekretárok, je div, že sa v tých príbehoch nestratil sám pán Wallace :)

 

vlastne sa musím usmievať, keď o tom píšem, občas, tak raz za desať rokov si zoberiem jednu dve jeho knihy, sú báječné, ale tie staré nemecké filmy by som si pozrela hocikedy, sú dokonalé wallaceovky :) :shifty:

 

:D :)

Dnes má narozeniny jeden z mých nejoblíbenějších autorů – ne-li dokonce ten nejoblíbenější. Zkrátka moje srdcová záležitosť. Přečetl jsem většinu jeho knih, které u nás vyšly (a že je jich požehnaně), jenom doma ve své knihovně mám určitě kolem osmdesáti jeho románů. Takže mi jistě odpustíte, když se o něm rozepíšu trochu podrobněji.

 

:byebye:

 

Georges Simenon

 

* 12. února 1903, Liege, Belgie, † 4. září 1989, Lausanne, Švýcarsko

 

 

Říká se o něm, že je klasikem detektivní literatury a jedním z nejplodnějších spisovatelů dvacátého století. Ani on sám nedokázal přesně říci, kolik románů, povídek a novel vlastně napsal. Oficiálně se uvádí 200 románů a 155 povídek, v tom ale nejsou započítány jeho první pokusy, které psal pod šestnácti různými pseudonymy. Některé prameny uvádí, že celkový počet dosahuje 400 položek! Každopádně náklady knih Georgese Simenona podle statistik UNESCO už dávno překročily 350 miliónů. A přeloženy byly do více než 55 jazyků.

 

Simenonova matka byla prodavačkou v obchodním domě, otec zaměstnancem pojišťovny. Když bylo Simenonovi šestnáct let, zemřel mu otec. Od té doby si vydělával mladý Georges na živobytí sám. Nastupuje v Gazette de Liege jako redakční elév a v osmnácti vydává svůj první román Na obloukovém mostě. Ve dvaceti přichází do Paříže. A o šest let později se v holandském městečku Delfzijl zrodí postava policejního komisaře Julesa Amédéea Francoise Maigreta – jemuž v roce 1966 vděční delfzijlští občané odhalí bronzový pomník.

 

Postava Maigreta se nakladatelům nezamlouvala – přesvědčovali Simenona, aby psal detektivky tradiční – s neprůstřelným hrdinou. Jules Maigret byl obyčejným úředníkem, typickým Francouzem se starostlivou manželkou, pilný, schopný, ale ne geniální, který si v kanceláři sám topí v kamnech a má strach z nastydnutí. Simenon se však nevzdal a knihy byly vydány s podmínkou, že jestliže nebudou mít úspěch, Maigret zemře. Stal se však pravý opak – a Maigret rázem dosáhl světového úspěchu.

 

Kromě řady krátkých psychologických románů o jednom z nejtragičtějších témat – o neschopnosti člověka komunikovat s lidmi, mezi kterými žije, uveřejnil Simenon na osmdesát románů, jejichž hlavním hrdinou je Maigret.

 

Pokouším se o to, abych člověka oloupával jako cibuli a tak se dostal co nejblíže k jeho pravdě, napsal Simenon.

 

Jeho příběhy jsou úsporně črtané psychologické portréty lidí vytržených z běžného života a hnaných k nezadržitelné katastrofě. Francouzský esejista Jean Améry napsal: Každý z těchto románů je analýzou posedlosti, odcizení člověka společnosti… Válka, politika, náboženství nehrají u Simenona žádnou větší roli, prioritní je u něho vždy psychologie.

 

Komisař Maigret se při řešení svých případů neubírá cestou chladných kalkulantů anglického střihu, spíše spoléhá na intuici a především pak na psychologii, na důvěrnou znalost lidí a jejich prostředí. Lidí, kteří v sobě dusí určitá traumata, jsou determinováni svou minulostí, jsou oběťmi svých vad, zajatci své osamělosti.

 

V jednom rozhovoru Simenon napsal: Jsem přesvědčen, že jsem svými knihami mnoha lidem pomohl – ne k tomu, aby vyřešili své problémy, ale k tomu, aby je pochopili!

 

O své metodě psaní Simenon řekl: Píši průměrně pět románů ročně; většinou dvě „maigretovky“ a tři „opravdové knížky“. Jednu knihu píšu tak týden, jedenáct dní. Je příšerně těžké vlézt do kůže druhého člověka. Znamená to další život, ohraničený časem a prostorem – vaší pracovnou. Každý den, když jsem dokončil denní penzum nového románu, jsem se musel převléci, byl jsem skrz naskrz propocený. Práce spisovatele se podobá těžké fyzické práci. Denně jsem ztratil až kilogram na váze.

 

Když začínal psát knížku, uvádí o jeho metodě Simenonův blízký přítel, bylo to stejné, jako kdyby odjel na dalekou cestu nebo těžce onemocněl. Nikdo ze známých ho během psaní nesměl navštívit, neotevíral žádnou poštu, neodpovídal na telegramy, i nejdůležitější dopisy čekaly na odezvu, dokud knihu nedopsal. Vstával ráno v šest. Udělal si velice silnou kávu a odnesl si ji do pokoje. Zatáhl záclony, zavřel okenice. Nejraději pracoval při elektrickém osvětlení. Stěny pokoje měl přeplněny policemi, na kterých byly hromady knih, slovníků, telefonních seznamů, na zdi visela mapa města, kde se zrovna odehrával jeho nejnovější příběh… Pracoval tři hodiny. Od šesti do devíti. Během této doby musel napsat 20 stránek, které tvořily jednu kapitolu. Ten den už nebyl schopen žádné jiné duševní práce…

 

V roce 1973 napsal Simenon poslední knížku o Maigretovi. Byl čas se rozejít…

 

ZDE je výčet Simenonových románů.

 

(A na závěr jeden fotografický přídavek specielně pro game :niee: : Georges Simenon s Rupertem Daviesem, jedním z mnohých filmových představitelů komisaře Maigreta.)

 

Tak se nám s těmi oslavenci nějak roztrhl pytel...

 

Dnešní medailónek bych chtěl věnovat jedné blíže nespecifikované diskutérce :byebye: , která na Detektivkách o Arthuru Upfieldovi psala vždycky jen samé hezké věci.

(Úmyslně jsem tě, game, nejmenoval, aby to ostatním nepřišlo líto!)

 

 

:niee:

 

Arthur William Upfield

 

* 1. září 1890, Gosport, Hampshire, Anglie, † 13. února 1964, Bowral, New South Wales, Austrálie

 

 

 

Angličan, který přijal Austrálii za svou domovinu a vymyslel pro ni netypického australského detektiva.

 

Arthur William Upfield se narodil v rodině soukeníka. Po škole šel do učení k zeměměřičům, ale když ani napotřetí nesložil praktikantskou zkoušku, otec mu koupil lodní lístek do Austrálie a sbohem! V Austrálii pak pracoval na různých místech (honák, kuchař, pasák ovcí, po návratu z 1. světové války také lovec kožešin, hledač opálů a zlatokop).

 

Od dětství se pokoušel psát, ale teprve s dostatkem životních zkušeností ho začali vydavatelé brát vážně. Upfield tak ve svých knihách stvořil dalšího z klasických, i když v Evropě méně známých, detektivů - inspektora Napoleona Bonaparta. (Jméno získal od pečovatelek v dětském domově podle objemného životopisu vojevůdce, který chtěl jako batole sníst.) Bony je tmavý míšenec, v kterém se snoubí aboriginská znalosti buše a civilizovaná kultura bílých přistěhovalců, díky čemuž vyřeší každý zapeklitý případ...

 

V Austrálii byla tato postava velmi oblíbena a v 70. letech vznikl i televizní seriál.

 

Upfield napsal kromě 29 knih s inspektorem Bonapartem také řadu dalších z odlišných žánrů, od historické studie až k biografii.

 

Česky vyšlo:

 

Králičí plot (Odeon, 1972)

Odplata v buši (Československý spisovatel, 1981)

Třikrát Napoleon Bonaparte (obsahuje: Vdovy z Broome, Zlověstné kameny, Bony kupuje ženu; Grafoprint-Neubert, 1995)

Zánik jezera (Mladá fronta, 1965)

 

(en.wikipedia)

 

(zdroj: Mikika)

pitaval.cz

celkom dobra databaza, aj ked este pomerne nova

Zajímavé, díky za tip, damor… :)

 

Po Silvestrovském pokusném znovupřečtení prvního dílu Koček (psal jsem o tom 4.1.) jsem se rozhodl v této bohulibé činnosti pokračovat – a přinesl si z knihovny díl druhý: Kočka, která okusovala ušák. Byť jsem asi tak prvních deset dílů už před časem přečetl, je to nesdělitelný zážitek i teď, napodruhé. Každému vřele doporučuji. :blink:

:detektiv:

 

damor, srdečná vďaka za link :)

 

 

hektické dni, boľavá hlava, a konečne som sa dopracovala aj do svojej domovskej témy ;)

 

zatiaľ len na skok, dostala som sa konečne aj k ďalším Kočkám pani Braunovej, a nedá sa nič robiť, včera som nechala všetko plávať, za pol dňa som prečítala Kočku, která ukusovala ušák, končila som s desivo boľavou hlavou / predtým bola len veľmi boľavá ! /

ale tie mačky milujem stále viac ...

Qwill je jedinečný, Koko včera exceloval, a na scéne sa objavila maznáčik a svojhlavý miláčik oboch hlavných protagonistov, Yum-Yum ! ;)

 

nádhera !

a dnes som sa pustila, ale trochu pomalšie, do ďalších Koček ... mám menej času a krk a hlava desivo protestujú : (

 

 

 

k tým predchádzajúcim výročiam, čítala som každé jedno !

kopy som ich už vo svätom zápale tam vyššie popísala ;)

 

Patricia Wentworthová mi nehovorí nič, ale jej meno vo mne nejako rezonuje ... možno ešte z detstva a starej knižnice, ale neviem ... a zrejme je to škoda, aspoň na ukážku by som rada niečo prečítala

 

Henning Mankell - doteraz mne úplne neznámy

 

Lawrence Sanders - od neho som kedysi dávno niečo čítala, neviem už čo, bolo to z knižnice a v maďarčine, aj meno toho detektíva vo mne zostalo, ale viac si veľmi nepamätám

 

John Grisham - je plodný, vzdelaný, známy, píše dobre a napísal toho hodne ... čítala som ich veľa, po istom čase som sa ho trochu prejedla,

ale zo dve tri sfilmované si rada pozriem, lebo sú sfilmované dobre - to sú tie, ktoré som nečítala.

opačne to u mňa nefunguje: čo čítam, nemám veľmi chuť pozrieť si ako film, zvyčajne to ani nerobím : )

 

Edgar Wallace ! - pri jeho mene sa mi vždy vybavia temné podzemia a žabí muži, a nemecké čb spracovania jeho kníh, a musím povedať, veľmi dobré spracovania, je to čistý Wallace ! - to už vo mne asi zostane navždy ;)

 

Georges Simenon - to je ten pán, s ktorým vždy nanovo trochu zápasím, a strašne ďakujem za ten spoločný obrázok s Rupertom Davisom ;)

ktovie, kde tie filmíky skončili .... pre mňa už len pozrieť tých dvoch / ako dvojičky /na jednej fotke znamená, že to bol jednoznačne a ďaleko najlepší komisár Maigret vo filme ! ;)

 

Arthur William Upfield - jeho knihy sú farebné skladbičky. Bony je jedinečný, jeho videnie starej už neexistujúcej Austrálie jedinečné, a plné plné plné prekrásnych farieb. človek má chuť tam byť a pozerať striebristé bodky spinifexu na červenej poduške púšte ...

 

vďaka za pripomínanie známych aj menej známych, také malé detektívkarske sviatky :)

odnozou je legie.info, keby vas bavilo aj sci fi a fantasy

 

ku kockam planujem casom tiez dospiet, celkom ste ma na ne navnadili, len knih je viac nez oci

:blink:

damor, neváhej ani vteřinu...

 

 

game, takže taky Ušák? Nejspíš nás Koko propojil telepatickým mostem… :)

 

Vidím, žes nasadila vražedné tempo, já pokulhávám někde u šestnácté kapitoly…

 

Tohle mě vždycky ničilo u Simenona. A teď i u Braunové. Neschopnost pochopit, jak to dělají! ;)

 

Když Kočku rozebereš na molekuly, zjistíš, že ti toho v ruce moc nezůstane. Zajímavé postavy – to ano. Ale co víc? Příběh v podstatě prajednoduchý, zápletka nijak hvězdná, dramatické situace abys hledala s lucernou, hovoří se tam hlavně o jídle, o drapériích a o různých odstínech meruňkové, Qwill občas poklábosí s kocourem – a to je pohříchu všechno. Mezi námi – kdyby mi někdo vyprávěl obsah, asi bych váhal, zda investovat čas do právě takovéto knihy. A přitom, když tyhle nijak pronikavě zajímavé ingredience spojíš dohromady, vznikne z toho to, co z toho vznikne: Naprosto geniální knížka. ;) Klobouk dolů!

 

Když jsem včera před spaním četl, pořád jsem na to musel myslet. Díval jsem se na ty věty, jak plynou jedna za druhou, jedna obyčejnější než druhá – a přitom dočteš kapitolu a nedá ti to, abys nezačala druhou – ještě kousek, ještě tuhle stránku – a čteš dál a dál… Prostě to nechápu.

 

Včera jsem se silou vůle odtrhl v okamžiku, kdy Qwill zjistil, že Koko zničil Noytonovo křeslo. „Tys to křeslo okousal? Takové drahé dánské křeslo?“ Člověk by se neměl před spaním moc chechtat, to se potom blbě usíná. „Neopovažuj se vrnět! Ty ses musel zbláznit – žrát látku! Nejsi normální! Panebože! To mi tak ještě scházelo – další problém!“ Koko znovu zakašlal a z krku mu vyletěl další kousek mokré vlny… ;)

 

No není to k sežrání...? ;)

pekne

Raymond Chandler, otec Phila Marlowa, byl po půlstoletí znovu pohřben

Tak to je milá zpráva, Raymond Chandler svoji ženu Cissy velmi miloval a ač byla o osmnáct let starší než on (!!!), měli spolu krásný vztah – už jsem tady o tom někdy v decembri psal. Takže po 57 letech odloučení zase spolu… :)

a už mám prvú Agathu Christie úspešne za sebou :) Vražda v Mezopotámii, fajnovučké to bolo už sa teším na ďalšie ale to bude až v Nedeľu do vtedy nič :) na tuto temu tusim budem potrebovat den aby som si precital vsetky prispevky co tu pribudli od vtedy co som tu nebol

To víš, phersu, my nezahálíme. A navíc jsme placeni od řádku... :)

 

 

Takže dneska má narozeniny zjevně další milovnice kočiček…

 

:)

 

Ruth Rendellová

 

* 17.února 1930 South Woodford/Londýn, Velká Británie

 

 

 

 

Ruth Barbara Rendellová, někdy také píšící pod pseudonymem Barbara Vineová je britská spisovatelka, autorka řady detektivních příběhů a údajně současná nejlepší anglicky píšící autorka detektivního žánru na světě.

 

Narodila se v Londýně do učitelské rodiny. Po vystudování střední školy v Essexu, kam se přestěhovali, začala pracovat jako novinářka v místních novinách. V roce 1950 se vdala za novináře Donalda Rendella a po narození syna zůstala deset let doma. V roce 1975 se rozvedli a znovu se vzali v roce 1977. Ruth zkoušela psát, ale její pokusy nikam nevedly. Až jeden vydavatel jí poradil, aby zkusila detektivní žánr. Podařilo se a už její první kniha, Smrt má jméno Doon (1964), ve které přivedla na svět inspektora Wexforda, ji proslavila – a umožnila ji koupit si vysněného jaguára.

 

Ruth Rendellová se stala velmi úspěšnou spisovatelkou právě díky své sérii knih s vtipným, chytrým, spolehlivým a dobráckým inspektorem Reginaldem Wexfordem z fiktivního městečka Kingsmarkhamu.

 

Vedle této série píše autorka psychothrillery.

 

Ruth Rendellová obdržela spoustu ocenění a v roce 1997 byla za svou literární činnost povýšena do šlechtického stavu – stala se z ní baronka Rendellová z Baberghu. Zasedá ve Sněmovně lordů za labouristy. (Jiná baronka, P.D. Jamesová, zasedala ve Sněmovně lordů za konzervativní stranu.)

 

Knihy Ruth Rendellové byly přeloženy do pětadvaceti jazyků a mnoho románů a povídek bylo úspěšně adaptováno pro televizi.

 

(Odkaz)

 

Česky vyšla celá řada jejích knih, v posledních letech je vydává např. nakladatelství Motto; zde je poměrně obsáhlý (a zajímavě napsaný) životopis a pár románů na ukázku.

 

(Zdroj: L.C.)

no idem sa posnažiť odčiniť svoju absenciu v tejto téme aj keď toľko detektívok načítaných nemám. fuu ale toto bude beh na dlhú trať odpovedať na všetko čo chcem moc ste toho zapísali :)

 

Boileaua – Narcejaca

 

ak som dobre pochopil tak tebe sa táto dvojica páči. Ja som od nich čítal Bláznivý vek a Spomedzi mŕtvych, ale musím povedať, že som to ledva dočítal ma to neskutočne nudilo, také zvláštné to bolo čo ja viem, ako tu ty spomínaš toľko bonbóny :), toto asi nebol ten dobrý čokoládový s orieškom vnútri aké chutia práve mne

 

2) Naprosto mě, game, fascinuje tvůj svérázný přístup k četbě, cituji: „občas ju zoberiem a prečítam v sérii“. Nic takového neznám a docela bych si to rád někdy vyzkoušel. Já jsem naprostý protipól. Už od malička. Když jsme já a moje mladší ségra dostali od rodičů nějakou dobrotu, ségra ji okamžitě snědla, zatímco já si ji šetřil, pochutnával jsem si na ní po kouskách – až to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo: ségra moji skrýš objevila a buď mi sladkost snědla nebo – v lepším případě – jsem se s ní musel rozdělit. Dodnes, když mě nějaká knížka zaujme, tak si ji šetřím stejným způsobem, tzn. denně přečtu jenom pár stránek – aby mi déle vydržela. Je to asi patologické, protože věčně mám rozečteno třeba i několik knih najednou, což mnoho lidí nemůže pochopit

 

v tomto ťa trochu aj obdivujem, podľa mňa toto chce veľké sebazaprenia aby si si takto vychutnával knihu ktorá ťa chytí, by som asi nedokázal, som ten tiež typ že keď človeka niečo chytí tak to musí čo najskôr dočítať si pamätám na základnej škole som čítal pod lavicou počas hodín aby som už vedel ako to skončí, alebo minule som si sadol k Agathe a čítal som to do polnoci aj keď ma už oči rezali bo by som nevydržal do rána aby som nevedel kto je vrah :)

 

a Chaseho nemusím ... kdesi som to tu už tuším písala, že na môj vkus zaobchádza so svojimi zločincami príliš nedobre : )

 

to si pamätám o tomto sme mávali dlhšie debaty , kedysi sa mi páčil až na ten jeho prístup k zlončincom a záver v knihy v duchu Oko za oko, zub za zub a akosi spomínala taký mrazivý, desivý pre mňa koľkokrát desivejší ako súčasné násilnícke detektívky, ale z odstupom času ako tak pozerám na to tiež ho už nejako moc nevyhľadávam prestal ma lákať....

 

Gaston Leroux: Tajomstvo žltej izby

 

to nie je tá detektvíka na ktorej popud začal písať aj Agatha ?

 

Probůh, málem bych zapomněl na Stiega Larssona a na jeho trilógii Milénium.

 

Byť tam také jde o patologické násilí (dokonce ukázané v různých podobách). Ale všechno je tam uměřené a samo násilí vychází z příběhu, je jeho organickou součástí.

 

a tohto sa práve bojím u Larssona, videl som len film, prvý diel trilógie, ale stačilo mi neviem či sa niekedy do toho pustím, ja nezvládam čítať alebo pozerať niečo kde je znásilnenie to je pre mňa veľmi silná káva :) , síce mám silný žalúdok, ale toto na mňa strašne vplýva v podstate ani neviem prečo to v takej miere na mňa pôsobí ale nenavyberám si každý má svoje, raz som čítal jeden historický román bolo tam na pár stranách spomenuté znásilnenie som to musel na chvíľu odložiť a trochu rozdýchať. Preto neviem neviem či ho niekedy skúsim aj keď má viac než pochvalné recenzie, podľa filmu by som aj usudzoval že by sa mi to páčilo ale... no uvidíme časom. :)

 

Docela bych si rád poslechl pár názorů na Dominika Dána. Někdo ho vychvaluje, někdo zatracuje.

 

nepíše zle, u nás je vo veľkej obľube a ako píše game že dá sa čítať, ale že by som ho vyhľadával neviem mne moc nesedí u nás ho prirovnávajú k Edovi McBainovi a mi to príde trochu prehnané v podstate mne ani Ed McBain moc nevoní prosím teraz budem čakať akurát tak na - :smilieee: , ale keď to porovnám tak Dán sa naň zatiaľ nechytá možno časom sa jeho štýl viacej vylepší uvidíme.

 

 

no na zvyšok doodpedám neskôr nech nemám príspevok dlhý ako Kerouacov rukopisný Na ceste :) a naviac už nemôžem použiť viacej smajlíkov :) :)

sakra nedá mi to musím dokončiť čo som začal v predchádzajúcom príspevku

 

... kupovala som tak, že som prečítala zadnú stranu, nejaké predstavenie sa knihy, kúsok návnady na záložke obalu či napríklad na martinuse, a nedošlo mi, že to je to isté, ako upútavka na film ... dve tri najlepšie scény, a film dokonale béčkový ...

 

minule som niekde akurát čítal že toto je problém s vydávaním na slovensku, vyberie sa pútavá scéna dá sa na prebal knihy a poznámku ku knihe píše buď blízky spisovateľa alebo jeho obdivovateľ, ktorý samozrejme píše chválu na knihu čitateľ sa nechá zlákať a často ostávaju oči pre plač, že sa nechal zlákať na kúpu inak priemernej/podpriemernej knihy a že sa to týka či už zahraničných alebo aj slovenských autorov že to je jedno, chýba tu nejaká dobrá ani nemusí byť odobrná ale viacej sčítaná kritika buď novinách alebo na internete, ktorá by trochu upozornila čitateľa čomu sa radšej vyhnúť alebo to brať na vlastné triko a smozrejme potom sa tým pádom u nás vydáva strašne veľa slabšej literatúry no ale toto patrí trošku do inej témy...

 

Včera, s předstihem čtrnácti dnů, jsem dostal od synátora k narozeninám Bestii od Dominika Dána. Popravdě, čekal jsem ji až pod stromeček. Teď si jenom najít čas na její přečtení.

 

no čo na neho vravíš páčil nepáčil ?

 

a čo sa týka jedinečného Archieho Goodwina, nejedno dámske čitateľské srdce počas svojej existencie nabúral :)

 

nie len ženské :), tiež mi uchmatol kúsok môjho srdca svojím hmmm svojou osobou

 

to viac si cením prastaré vydanie starej dobrej zelenej a šedej knižnice ... a staré dobré úlovky

 

a ako parádne voňajú, koľkokrát tam cítim to napätie :) a preklady sa mi tam zatiaľ pozdávali najviac čo som čítal

 

totiž že se vlk samotář Phill Marlow oženil!!! Ne, to prostě nemohlo fungovat! Skřípe to jako vrátka od kozího chlívku!

 

:smilieee: žiši to je hriech, nie som si teraz istý či dobré chápem kto navrhol spraviť z Philla ženáča Chandler alebo Parker

 

O Třech pátračích, přiznávám, slyším poprvé.

Trochu jsem teď pobrouzdal po netu a našel jsem vysvětlení:

 

to je škoda že u vás vám nedopriali troch pátračov boli to usmievavé príhody, ktoré pobavili trošku rýpnem možno sa vydavateľstvá báli konkurencie k Foglarovi že by ho to odsunulo do úzadia :)

 

do nej som tiež hučala, že to je stará chyba, Johna D. treba omilostiť

 

doteraz to nespravila :) síce už nemá ten komplex ale stále sa mu statočne vyhýba

 

Poe je proste Poe. keby nebol zakladateľom modernej detektívky, keby napísal len a len Havrana, aj tak by to bol Poe ...

pripomenulo mi to, že síce som Havrana nedávno čítala už len pre tú hudbu, atmosféru a zvuk v niekoľkých jazykoch, je úžasný, jeho detektívne poviedky som nečítala pekne dávno, to je hanba ...

 

Havrana jsem četl naposledy na gymplu, určitě by bylo zajímavé podívat se na něj dnešníma očima. Pár Poeových detektivních povídek jsem kdysi přelouskal, ale spíš jenom tak z profesionálního zájmu, ty příběhy byly na mě trochu moc odtažité.

 

Poe je super čo sa týka básní alebo poviedok, ale ten jeho detektív Dupin mi totálne nesadol, bol až moc dobrý oproti nemu mi aj Sherlock pripadal ako Béčko :), atmosféra bola super taká temná,drsná,mrazivá kvôli nej sa to oplatí prečítať znova ale inak radšej tie hororové poviedky :)

 

To víš, phersu, my nezahálíme. A navíc jsme placeni od řádku...

 

na konte už máš potom peknú sumičku :)

 

 

no to by bolo snáď všetko na čo som chcel reagovať, možno som na niečo zabudol čo je celkom pochopiteľné pri takom množstve príspevkov, väčšinu tých autorov som nepoznal a ani nepoznám nie som taký detektívkar ako vy s niektorými podľa opisov to napravím, ale niektorí naďalej ostanú mimo môj záujem :)

hovori Vam nieco Dashiel Hammet? to je podla mna ta najcistejsia forma "drsnej skoly".

sahara pravdaže!

 

každému vášnivému čitateľovi meno Dashiel Hammet musí niečo hovoriť :smilieee:

 

spomíname ho v tejto téme na viacerých miestach, po prvýkrát hneď kdesi na začiatku boli spomenuté jeho knihy len všeobecne TU,

neskôr hlavne tu pri jeho výročí:

 

https://www.freespace.sk/tema/31-detektivky/strana__view__findpost__p__134918

 

a tu ako odpoveď na Hammetovo výročie

https://www.freespace.sk/tema/31-detektivky/strana__view__findpost__p__134936

 

Dilbertovu odpoveď tu, Hammet spomenutý na začiatku príspevku

https://www.freespace.sk/tema/31-detektivky/strana__view__findpost__p__134951

 

Hammet je vlastne zakladateľom drsnej školy, jeho knihy sú pre každého skutočného detektívkara legendou, len neviem, či je dnes ešte čítaný, nedávno som spätne prečítala nejaké jeho knihy, a zďaleka sa mi už po moderných krutých a politických detektívkach nezdal taký drsný ...

 

je to drsná škola, a postavy a ich životný štýl poplatné svojej dobe a detektívkam tej doby / nech ma ospravedlní obrovské množstvo prečítaných detektíviek z každého druhu, doby, témy a desaťročia : ) /

 

... mimochodom, jeho legendárny / a sfilmovaný ako film noir s legedárnym Humphrey Bogartom v úlohe drsného súkromného detektíva Sama Spadea / Maltézsky sokol sa mi zdá najdrsnejší :)

Páni, phersu, tos tedy máknul, klobouk dolů, to je skoro diplomka… (Přiznej: že tys uvěřil tomu, že nám tu fakt za ty řádky platí…? :smilieee: )

 

Pokusím se stručně odpovědět na tvé dotazy.

 

Boileau – Narcejac:

Sám nevím, proč jsem tehdy do toho výčtu tyhle dva pány uvedl. Jak koukám, zmínil jsem je hned ve svém druhém příspěvku tady na fóru, to jsem se tehdy ještě rozkoukával, jen tak jsem brouzdal pamětí a nahazoval do stroje jména, na která jsem v hlavě narážel… a nejspíš jsem při tom ani moc nepřemýšlel… A tak, když jsem si dneska přečetl tvůj příspěvek, celý den jsem marně pátral v paměti, co jsem to vlastně od Boileaua – Narcejaca četl. Určitě si vzpomínám na Poslední stránku deníku, ale to je tak asi všechno. Nejspíš jsem četl i Třikrát hlavní viník náhoda (obsahuje romány Dohrát až do konce, Operace petrklíč a V kleštích), už prostě proto, že tu knihu vlastním, ale vůbec si nepamatuji, o čem to bylo. Takže uvedl-li jsem je tehdy jako své oblíbené autory, byl to vlastně přešlap, v hlavě mi zůstala jejich jména, ale o čem byly jejich knížky už se někam vykouřilo… Takže ne, nepatří k mým oblíbencům – taky jsem o nich od té doby už nemluvil…

 

Čtení na jeden zátah je gameina specialita – já skutečně dávám přednost tomu dávkování po kapkách…

 

 

Stieg Larsson.

Ubližovací detektivka, jak říká game. Cestu k němu si asi každý musí najít sám. Řekl bych ale, že film působí na člověka daleko depresivněji, než kniha. Alespoň mně se to tak jeví, ale já četl nejdříve knížku – a až pak viděl film.

Jinak shodou okolností dvě moje kolegyně z práce (40 a 56 let) v těchto dnech dočetly třetí díl Larssona a ač obě často kritizují násilí ve filmech a na řadu filmů a seriálů se raději vůbec nedívají, tak obě celou trilogii Milénium označily za skvělou. To jen tak na okraj, možná to o něčem vypovídá.

 

Dominik Dán.

Četl jsem zatím jenom Kapitán Smrt (Červený kapitán). A byl jsem velmi spokojený, byť nějaké výhrady byly (zbytečná akčnost v závěrečné třetině apod.). Jinak k Bestii jsem se zatím nedostal.

 

Phill Marlow.

Nápad oženit Marlowa nevyšel ani z Parkera ani z Chandlera, nýbrž z Mauricea Guinnesse (podrobně je o tom v mém příspěvku tady na Detektivkách ze 7. decembra 2010).

 

Sahara, chtěl jsem říci k Hammetovi také pár slov, ale game všechno řekla za mne. Tak někdy příště… :)

 

game, jak se vede Kokovi a Yum Yum?

:)

 

ale nieee ! prosím vyjadriť sa ! kľudne nechávam priestor každému v každej téme a každej otázke ! :)

 

 

ja sa vyžívam. jednoznačne a úplne. utekám k umývaniu riadu, aby som mohla utekať späť ku Kočkám ... :smilieee:

zamilovaná do kočičího tria.

 

Koko je jednoznačne geniálny, Yum-Yum maličká a rozkošná, Qwill jedinečný, premýšlivý, ľudský a obliehaný ženami, Lilian Braunová úchvatná a jemná aj pri poznaní života vo svojej nahote - dá sa takejto kombinácii odolať ?

 

/ práve som v rade natrafila na knihu, kde je skutočného zločinu, smrti, a niekoľkonásobnej, trochu viac, než v ostatných.

príbeh si to vyžaduje. /

 

napriek tomu si Lilian vystačí s tak jemnými výrazovými prostriedkami, že tie knihy sa čítajú samé od seba.

 

a áno, núti premýšľať, kde je tá tenká deliaca čiara, ktorá urobí z knihy Knihu ... :)

keď celá séria o mačkách a fúzoch a dedinskom živote a zlu v pozadí, bez DNA a odtlačkov prstov a CSI a celého ansámblu kriminalistov namixuje zmes,

že každú knihu čakajú davy fanúšikov, ktoré sa rozhodne rozširujú :)

 

 

presne ako píšeš, jedna takmer ničnehovoriaca veta položená k druhej,

pospájané v hladký, príjemný príbeh, láska k ľuďom, k zvieratám, prírode, umeniu, vzdelaniu, k dobru,

poznanie života vo svojom prostredí, poznanie skutočností bežného života,

k čomu patria smrteľné autonehody, ktoré sa bežne dejú, k čomu patria človečie povahové vady, závisť, nenávisť, pomsta, zakladanie požiarov a ničenie hodnôt, len tak, lebo ...

so všetkým, čo k tomu patrí ... ale takto vymenované je to všetko len klišé.

:)

 

napadol mi taký úplne nezmyslený názov : nežné detektívky

 

oni vlastne nie sú nežné, ale vlastne sú ... kto ich čítal, vie :)

 

 

„No, a jak to snášela Yum Yum?“

„Není nic horšího než rozzuřená siamská kočka, která nesnáší zvěrolékaře. Jak uviděla studený ocelový stůl, začaly létat chlupy. Všude samé kočičí chlupy! Bylo to jako sněhová bouře! Doktor ji vyšetřil, osahal a změřil jí teplotu. Po celou dobu na ni mluvil klidným hlasem, ale ona vřískala a chňapala kolem sebe jako krokodýl.“

no, a je to,

neviem sa prestať smiať, aj ked je v mestečku už sedem úmrtí ... dokonale k sežrání ... : )

 

 

pri svojom čítacom tempe a spôsobe sa snažím krotiť, vraciam sa k opisom počínania mačiek, keď zistím, že v čítaní príbehu príliš "chvátám", vedome spomalím ... a neviem sa prestať báť o mačky, keď sa práve na chvíľu zatúlali z dohľadu, ... a neviem sa dočkať konca príbehu, a spomaľujem čítanie, keď s príbehom končím, lebo viem, že ich bude o jeden menej ... :)

 

hm. :)

 

úplne som sa namotala na Kočky. :)